Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Brodce – III.
Když jsem jezdila do Brodců jako malá holka, bylo všechno úžasné. Trhákem pro celý tábor bývaly pravidelně zapalované táboráky. Odpoledne vždy všichni snášeli a chystali dřevo a skládali různě velkou pyramidu.
K ohni jsme měli nachystány různé scénky, recitovalo se, hrály se různé společenské hry, kterých se zúčastňovali jak školní děcka, tak kantoři a později při rekreaci rodinných příslušníků celé rodiny. A pak, ještě před setměním se zapaloval oheň, aby se ho mohly účastnit i malé děti. S postupující nocí odcházeli děti spát, některé s brekem, jiné s prosíkem: „ještě nééé, ještě půl hodiny, ještě chvíli“ až nás u něj zůstávala jenom hrstka. Večer voněl tlejícím listím, vodou, kouřem a vysoko vyletující jiskry dodávaly noci nádech tajemna. Ptáci se pomalu ukládali ke spánku, jen ze vzdáleného rákosí se ozývalo žabí kvákání, které přehlušoval náš zpěv. Jako dospělá jsem vozila tatínkovu kytaru a ukulele, někdy klarinet, fujaru a foukací harmoniku. Naše rodina byla velmi muzikální, ráda vzpomínám na domácí koncerty, které jsme pravidelně každý týden doma provozovali. Můj tatínek měl absolutní sluch, maminka hrávala na housle a já na klavír, kytaru, ukulele i harmoniku. Teď, jak říkává s oblibou můj muž, hraji akorát „na gubu a na harvánky“.
Když začala polena řeřavět a půlnoc dávala tušit nástupu nového dne, chodili spát i ti nejvytrvalejší. V Brodcích jsem zažila i éru děcek, kterým večerní táboráky připadaly naprosto blbé: „co von furt po nás chce, ňáky blbý dřevo, von je ňákej trhlej, kterej idiot to vymyslel, já se nebudu honit po lese jako debil, já se na to můžu vy…. A esli si myslí, že budu u vohňa šaškovat, tak to se splet.“
Další zábavou bylo koupání v rybníku, který byl úžasný. Z jedné strany ho chránil vysoký les se smrky a borovicemi. Bylo to tam kouzelné a člověk byl vždy zaskočen přítomností pohádkových bytostí, na které zcela nečekaně tu i onde narazil. Vodníci, víly, Ježibabka i s domečkem na kuří nožce, Jeníček a Mařenka, Perníková chaloupka….a kdo si to má všechno pamatovat, vždyť už je to padesát let.
Druhá strana lehce spadala do vody přes louku a písečnou plážičku, částečně přecházející v písečné dno. Dalo se jít hodně daleko od břehu než začala voda sahat po prsa. Pamatuji se, jak jednou vnučka pana Veselského říkala: „babičko, podívej se, tam uprostřed rybníka plave nějaké velké dřevo!“
Babička si zastínila oči dlaní a řekla: “ale Markétko, to není dřevo, to je pan Romačke“ (můj tatínek). Bříško měl vždy úctyhodné a bez problémů spával na vodě, ležíc na zádech. Taky to umím bez problémů, ale v současné době spím akorát ve vaně, když se tam občas zapomenu. Teprve studená vody mne z té vany vyžene. A mám takový dojem, že z toho rybníka nás také nikdy nikdo nemohl dostat ven. Když teď občas čtu na internetu, co všechno se může stát, když se za deště a bití hromu jeden koupe, ježí se mně vlasy hrůzou. Tenkrát jsme se právě nejraději koupávali když začínalo pršet, voda byla teplá jako kafe a plácající kapky z nás smývaly veškeré starosti, napětí a nervozitu. A ty lítající blesky podtrhovaly atmosféru.
Součástí tábora byla i možnost půjčit si pramici nebo šlapadlo a tak žáci pořádali i různé turnaje ve veslování. Jó a abych nezapomněla, kvetly tam stulíky (kvetou žlutě), lekníny a vodní kosatce (taky žluté).
Vysoko nad táborem byl „horní rybník“. Byl asi hodinu cesty od našeho tábora. Cesta vedla vysokým lesem, sem tam proloženým houštinkami, které však vyšlapaná cestička jakoby ledabyle míjela. Součástí brodeckých lesů byla velká mraveniště. Tatínek říkával, že v sobě nesou kyselinu mravenčí, která může v případě rýmy pomoci jako inhalace. Na důkaz položil vždy na hromadu kapesník, a nechal po něm mravence nějakou dobu přebíhat. Pak jej klackem opatrně sundal, mravence oklepal a dával nám čichat. Kapesník byl silně nasáklý vůní této kyseliny. Nepříjemně dráždil nos i oči a tato vůně ještě dlouho v kapesníku přetrvávala. Musím se přiznat, že celý život mám před těmito mravenčími obry respekt. Vždycky si vzpomenu, jak indiáni, kteří nežili s bělochy v přátelství, zahrabávali své spoutané nepřátele do blízkosti mraveniště a natírali jim obličej a hlavu medem, aby si k nim mravenci rychle našli cestu. Minimálně jednou, či dvakrát za pobyt jsme chodili k hornímu rybníku na procházku, protože to tam skýtalo nesčetná dobrodružství, ať už díky divoké zvěři nebo sbíráním hub v cizím teritoriu.
Hub v Brodcích rostlo opravdu hodně. Když jsme tam začali jezdit, říkávali rodiče, že do lesa můžeme chodit s nůší a hráběmi. Tatínek znal kdeco a hledáním hub jsme byli doslova posedlí. Je zvláštní, že tahle záliba ve mně přetrvává dodnes a ačkoliv už mám problémy s koleny. Jakmile začne houbová sezona, nasaji vůni do plic, začnou se mně třást ty bolavý kolena a já větřím. Nacpu se Brufenem a jdu houbařit. Tenkrát mně to běhalo samo, tak nebylo co řešit. Musím se ale přiznat, že následné dočišťování a poté krájení na tenké plátky, rozkládání po organtínu a časté obracení mi
zase radost nepřinášelo. Maminka ale vždy říkala, že až budeme jíst v zimě ty skvělé polévky, že si můžu vždycky vzpomenout, že to je i mojí zásluhou, že ona není povinna celou dovolenou prokrájet a prosušit. Jenže, ne vždycky se její výchovné metody ztotožňovaly s mým názorem. Ale remcat jsem si nedovolila, na rozdíl později od mých dětí. Jak šly léta, naučili se i ostatní rozeznávat všelijaké druhy a poddruhy a tak se to hledání drobátko zkomplikovalo. Jenže lesy byly hluboké a každý měl za tu dobu svá oblíbená a tutová místečka, ať už kousek nad táborem nebo někde v hloubi lesa. Někdy to rostlo v hlubokém lese, jindy v mlází a houštinkách s nádherně vysokým mechem. Ulehnout do takové krásy a kochat se krásou okolní nebo jen tak lelkovat a koukat se pánu bohu do oken bylo přímo rajskou rozkoší pro zmučenou duši. Každý se v tom klidu zregeneroval a návraty domů, ke každodenním povinnostem byly mnohem jednodušší.
Jak už jsem se dříve zmínila, zaručeným nalezištěm byl les „u bedny“, kam jsme chodili vždy před odjezdem do Brna, abychom honem něco donesli domů, večer na praženici. A protože les vlastně sahal až k táboru, respektive celá cesta od tábora ke vstupu do pohádky byl mladý, smrkový, asi tak do metru, metru a půl, kolikrát i malé děti, při jejich věčném prolézání a hrátkách v jeho útrobách se vracely s nějakým úlovkem.
Tam jsem také poprvé narazila jedno léto na „hořčáky“, které jsem do té doby neznala a které mně doslova učarovaly svou krásou a zdravým vzhledem. Donesla jsem jich tenkrát plný šátek. I košili jsem si sundala, abych všechny překvapila svým úlovkem. Všechno jsem to rozložila pod totemem, na náměstíčku a s pýchou jsem očekávala výkřiky obdivu a tichou závist všech přítomných. Měl mně varovat přidušený smích a uhýbavé pohledy okolojdoucích. Nevaroval. Až přišel pan Veselský, podíval se na úlovek, pak na mně, začal se smát a řekl: „Irenko, to můžeš hned vyhodit, to jsou samé hořčáky!“ Zbledla jsem. „Já vím, že mně nevěříš, tak si do jednoho kousni a uvidíš.“ Kousla jsem si. Byl hořký jako hrom. Od té doby jsem ještě pár let okusovala všechny tmavé hříbky, abych se ujistila o jejich pravosti. Dnes si myslím, že je už dokonale znám.
A ještě jedno úžasné místo mám vryté do své paměti. Hluboko v lesích byl ukryt „zámeček“, který sloužil jako místní polesí. Od tábora byl vzdálen několik hodin cesty a od něj se rozbíhaly do čtyřech světových stran aleje. Pamatuji si na „lipovou alej, dubovou alej, třešňovou alej a (ó má hlava děravá, kéž bych si vzpomněla na tu čtvrtou). Každá z těch cest byla neuvěřitelně rovná, lemována stromy s tušením tajemných výhledů do krajiny. Jednou jsem po jedné z nich šla do nějaké dědiny shánět mamince Petózu, která v Brně nebyla k sehnání. Byl to celodenní výlet, jídlo jsem si nesla v ranečku s sebou. Ta cesta je navěky ukryta v mém srdci. Ten neuvěřitelný pocit naprosté svobody, důvěry v úspěch konání a vlastní důležitosti mně doslova dusil. Krása okolní krajiny, teplý slunečný den, kořená vůně rozkvetlých luk, zpěv skřivánka, cvrkot ptáků, různí motýli a drobní živočichové provázející mé kroky mi přinášeli na rty písničky a radost ze života. Jaké štěstí, že mohu žít.
Petózu jsem tenkrát donesla, určitě aspoň dvacet balíčků, protože celý život dělám všechno ve velkém, aby se na všechny dostalo.
Při této příležitosti se musím zmínit i o úžasné kuchařce, paní Albínce, která vařila na Domovech a byla součástí každého tábora. S nesmírnou láskou a porozuměním se starala o naše žaludky a v kteroukoliv denní i noční dobu byla ochotna nachystat bezpočet chlebů namazaných těmi nejlepšími pomazánkami, které jsem kdy jedla. A je pravda, že při chuti jsme byli neustále. My dospělí, i naše děcka. Dnes už dávno překročila řeku Styx a je se všemi mými milými někde na nebeských pláních.
A tím by mohlo moje povídání o Brodcích skončit. Určitě si časem ještě na něco vzpomenu. Jsem vděčna za ten dar svého bytí a možnosti být v ten správný čas na správném místě.
Á…… vzpomněla jsem si, že na stany mého mládí se nesmělo za deště sahat, jinak začaly propouštět vodu. Dnes už to nejspíš není pravda…
Irena Atzlerová