Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Naše školní slohová cvičení
Jak rádi vzpomínáme se svými potomky na naše školní léta, a což teprve, když uvidí naše školní sešity: „Tohle jsi psal? A takový rukopis jsi tenkrát měl? A proč jsou u podpisu pana učitele hned tři známky…?“ Rád vysvětluji: první známka byla za sloh, druhá za češtinu a třetí za celkovou úpravu slohové práce.
Dneska? Přednášel jsem jeden čas na základní škole v nepovinném vyučování literární tvořivost. Počítače měly děti pouze v počítačové učebně, takže když psaly nějaký článek, musely pouze vlastnoručně. To jsem pak nestačil zírat! I šel jsem za učitelkou českého jazyka a ukazuji jí články, které napsali žáci její třídy. Jedna hrubá chyba za druhou. Rukopis k nepřečtení.
Víte, jaké jsem se dočkal odpovědi? To dneska neznámkujeme. Téměř vše píší žáci na počítači, takže rukopis neznámkujeme (za našich dob jsme na Obchodní akademii psali také na stroji, ale kromě toho byl povinným předmětem „krasopis“), český jazyk sleduje za ně počítačový program a každou takovou chybu okamžitě automaticky v rukopisu opraví…
Rád bych ale z těch mých slohových sešitů přetiskl alespoň některá cvičení. Rovněž si myslím, že se dnes píší na zcela jiná témata – pochopitelně, ale přírodu vnímat a psát o ní by se mělo i dnes, či nemám pravdu? Hledat pro svá pozorování vlastní výrazy, tříbit si jazyk a styl, jak jsme k tomu byli vedeni my, dříve narození…
Posuďte sami. Zde jsou další z nich…
Senoseč
Červnová louka rozkvetla tisíci květy. Zlaté pryskyřníky svítily jasně mezi červeným kohoutkem a modré oko pomněnky u vlhké stružky závodilo v něžnosti barvy s fialovými zvonky. Kopretina bílým krajkovým kloboučkem kývala na hnědonachové hlavičky a na okraji louky sousedícím s potůčkem vykvétaly dužnaté blatouchy s růžovou řeřichou. Vysoká stébla metlic narovnávala kolínka, aby převýšila drobné kvítky kmínu.
Ráno v prvním rozbřesku zastihlo louku zkropenou jiskřícími brilianty rosy. Současně s ním vkročila na zrosenou louku ostrá kosa. Zajela do vyšívaného živého koberce. Tančila po něm ve velkých polokruzích a pyšně se blýskala na slunci. Traviny se měnily obratem v třásně zeleného hedvábí kladeného v úzké, dlouhé řady. Podťaté květy voněly pod modrou ocelí v posledních okamžicích života. Na dně louky spalo horké léto. Svým dechem vysušovalo tepny umírajících květů, že zvolna šedly a usychaly. Louka začala vonět senem.
Bouře
Celý den bylo parno. Vzduch byl přetížen horkem. Zvadlá tráva na mezi volala po vodě. Listí na stromech smutně klesalo. Bylo dusno k zalknutí. Pták unaveně proletěl vzduchem.
K večeru se nakupily na rozžhavené obloze mraky. Zprvu bělavé chomáčky spojovaly se v tmavé chuchvalce, až olověná clona par se zavěsila ve vzduchu. Z mraků zadul vítr. Divoce se zamotal v bláznivých vírech a vtom ohnivý meč rozřízl oblohu. Zahřmělo. Rozpršelo se. S novou silou se vítr roztočil. S hukotem valily se mraky nad krajinou a za sebou kropily žíznivou a rozpukanou zemi. Znova se zablesklo jednou, podruhé a již blesk stíhal blesk a hrom přehlušoval hrom. Obloha byla v jednom plameni. Proudy vody se valily polem, které ji dychtivě ssálo. Ustaraní hospodáři z oken svých chalup vyhlíželi na rozbouřené nebe, jež hrozilo nemilosrdně zničit všechnu polní úrodu.
Konečně déšť ustával. Plachta mračen se roztrhala a po kusech odplouvala v dál. Nad celým krajem se vyklenula azurová báň a na ní hořelo veselé slunce plnící oblohu zlatem.
Požár
Vesnicí projel táhlý zvuk hasičské trubky. Hoří! Lidé sbíhající se ze všech stran spatřili na stodole velkostatku ohnivé jazyky a bez meškání chvátali k ohroženému místu. Ochotně se chápali dřevěných i plechových nádob na dvoře ležících a spěšně přinášeli vodu. Muži vylévali proudy chladivé vody do rozpálených jícnů plamenů. Ale nepomáhalo to. Než jim přijel na pomoc hasičský vůz, plameny rostly a pošklebenými jazyky se vysmívaly lidem.
Několik sousedů vniklo do chlévů. Poděšená zvířata se vzpírala ve dveřích, když znenadání viděla před sebou ohnivé moře a pocítila čpavý dým. Bučela zoufale. Bylo nutno násilím vyvléci je z chléva. Za stavením stranou od hořícího místa nakupil se stoh strojů a drobných předmětů narychlo vynesených.
Zatím stodola letním parnem vyschlá sálala horečkou žáru. Žhavé vlny zběsile kypěly, bouřily šíleným neklidem. Nový pronikavý zvuk hvízdl vzduchem. Houkačka motorové hasičské stříkačky hlásila svůj spěch. Nové proudy vody vrhaly se v náruč ohně. Plamen však vytrvale ohlodával krov a trámy. Háky v rukou hasičů horečně pracovaly.
Konečně se podařilo oheň utlumit. Z ohromné černé hromady nedohořelých dřev stoupaly dlouho vzhůru vlnící a kroutící se sloupečky bělostného dýmu.
Příště – Krupobití
* * *
To je ukázka z mých sešitů v měšťanské škole v letech 1938-1940, kdy mne bylo mezi 12-14 lety. Četl je zcela nedávno i můj dlouholetý přítel Vláďa Drahoš, žijící nyní v Banské Bystrici, ale pocházející z Plzně, kde jsme se poznali ještě před těmi válečnými nálety amerických bombardérů a začali si dopisovat už v roce 1941. On studoval reálné gymnázium. A k těm slohovým cvičením mi v dopisu napsal. Chtěl jsem si ověřit, jestli nejde o moji pošetilost a poslat je k uveřejnění?
Toto mně odepsal:
Kdybys nezachránil z rodného domku v 0bříství z velké povodně v srpnu 2002 nežli tyto školácké texty, stálo by to za to. Rozhodně není pošetilostí vydat je vplen porovnání s písemnými projevy stejně starých dnešních školáků. Nejen, že tehdy je nekazil telegrafický sloh esemesek a blogů. Tvoje předjinošské eseje rozhodně nejsou dětské nebo dokonce dětinské. Vidím za nimi výborného vesnického kantora, podporujícího nadaného žáka a osmělujícího jej v písemných projevech. Požár, Krupobití či Posvícení už naznačuje Tebe jako budoucího kronikáře své rodné obce. Pozorovací a vyjadřovací schopnost, smysl pro konkrétnost a bohatá slovní zásoba zase dávají tušit budoucího žurnalistu. Nechť tato výjimečně dobrá "psavost" Ti vydrží ještě hodně let!
Ale to jsem nechtěl otupit Vaše kritické ostří, milí čtenáři SeniorTipu! Jsem proto zvědavý, co mi k tomu napíšete, ale také se budu těšit na Vaše výtvory!
Obr.: Slohové cvičení z roku 1939