Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Naše školní slohová cvičení
Jak rádi vzpomínáme se svými potomky na naše školní léta, a což teprve, když uvidí naše školní sešity: „Tohle jsi psal? A takový rukopis jsi tenkrát měl? A proč jsou u podpisu pana učitele hned tři známky…?“ Rád vysvětluji: první známka byla za sloh, druhá za češtinu a třetí za celkovou úpravu slohové práce.
Dneska? Přednášel jsem jeden čas na základní škole v nepovinném vyučování literární tvořivost. Počítače měly děti pouze v počítačové učebně, takže když psaly nějaký článek, musely pouze vlastnoručně. To jsem pak nestačil zírat! I šel jsem za učitelkou českého jazyka a ukazuji jí články, které napsali žáci její třídy. Jedna hrubá chyba za druhou. Rukopis k nepřečtení.
Víte, jaké jsem se dočkal odpovědi? To dneska neznámkujeme. Téměř vše píší žáci na počítači, takže rukopis neznámkujeme (za našich dob jsme na Obchodní akademii psali také na stroji, ale kromě toho byl povinným předmětem „krasopis“), český jazyk sleduje za ně počítačový program a každou takovou chybu okamžitě automaticky v rukopisu opraví…
Rád bych ale z těch mých slohových sešitů přetiskl alespoň některá cvičení. Rovněž si myslím, že se dnes píší na zcela jiná témata – pochopitelně, ale přírodu vnímat a psát o ní by se mělo i dnes, či nemám pravdu? Hledat pro svá pozorování vlastní výrazy, tříbit si jazyk a styl, jak jsme k tomu byli vedeni my, dříve narození…
Posuďte sami. Zde je první z nich…
Pole
Za naším stavením je pole. Veliký lán se rozlévá na všechny strany, jako by ani končit nechtěl. Ale olemovali jej úzkou mezí s polní cestou. Pole se rozběhlo k břehům potoka.
Je jaro. Pod únorovým sněhem pole dřímá. Slunce teple zadýchlo a vyvábilo z hnědých hrud úzké pentličky osení. Podívalo se na jarní oblohu a zatoužilo se jí dotknout. Zelené lupínky spěchaly rychle vzhůru. Do osení si usedl ptáček. Pole se několikrát zavlažilo májovou vodou, až se dočkalo klasů. To byla jeho krásná doba.
Obilí kolébáno vánkem se zavlnilo do daleka i široka. Vlčí máky přisedly kolem mezí a rozhořely se celým lánem. Nebe ukáplo mezi klasy a rozstříklo se v chrpy. Pole zrálo a režně vonělo chlebem. Bohatstvím bylo až přetíženo, přeplněno. Skřivan nad ním zpíval o požehnání nebes.
Jednoho dne kosa zaběhla v pole a pokládala těžké klasy na jeho hruď. Úroda ležela. Poli se ulehčilo. Pohlédlo vděčně k obloze a děkovalo za všechnu úrodu.
Babí léto přeletělo přes prázdný lán. Rolník zaryl v jeho tělo železný pluh. Jako nůž ukrajoval jeho maso. Ale to nebyla bolest, to bylo jen ulehčující dýchání spodních vrstev. Pole hledělo spokojeně přes meze. Vykonalo svůj úkol. Toužilo jen po spánku.
Přiletěly opět bílé květy zimy a pokryly každé místečko. Pole usnulo a sní o novém chlebě v klasech, o ohnivých mácích, o blankytných chrpách a o mladém skřivánku nad nimi.
Večer na vsi
Na venkovské věžičce obílené kapličky se rozhoupal zvonek. Klekání píseň zpívalo a volalo večer do vesnice. Slunce zapadá v krvavé slávě za les a šero v průsvitných šatech se snáší nesměle nad ves. Zastavilo se v polích, vniklo do chalup, přikrčilo se na dvorech a vkradlo se do všech koutů. Zpěv zvonku zhasl.
Ze chléva zavonělo čerstvě nadojené mléko a občas zařinčel řetěz o kamenný žlab. Pes u boudy uvázaný závistivě zaštěkl na tříbarevnou kočku, která provázela maminku nesoucí plný krajáč z chléva. Tatínek vyšel na zásep. První hvězda zajiskřila na nebes pomněnce.
Z návsi se ozval večerem kvílivý zvuk harmoniky. Smích děvčat, vyběhnuvších z chalup, zatřepetal se vzduchem a naladil i chlapce s harmonikou k veselejším tónům. Zatím teplá, sametová tma uklidňovala pomalu ruch, až zmlkl docela. Žluté oči oken do tmy zasvítily.
Odpoledne v lese
Štíhlé smrky s mladými jedlemi tvoří dlouhé aleje. Větve splývají nad stinnými chodbami v smaragdovou oblohu. Pentličky slunce visí na větvích a varhany sosen zní celým lesem. Po něm jakoby krve nastříkal. To rtíky jahod planou jak rubíny v trávě a voní. K pařezu staré sosny přisedla muchomůrka. Celé jaro vyšívala si pod mechem červený deštníček bílými puntíky. Tmavovlasý hříbek voněl si k vřesu a nahříval se na slunci. Bledá holubinka zahleděla se za prchajícím zajíčkem. Několikrát přehopkoval kolem ní a posléze odběhl na zelenou svačinu do jetele. Na větvích statného buku hrály si dvě rezavé veverky na honěnou. Drozd zavěšoval perly své písně na šňůry ticha. Lesem se vinula stužka čisté vody v úzkém potůčku. Přiběhla srnka s mládětem. Koloušek se napil.
Zatím v křivých větvích dubů lampa slunce dohořívala a na lesní alej se kladly plaché stíny se zlatou září. Pološero vstoupilo neslyšnými kroky do lesa na měkký mech.
U Brůdku
Země se objala s hvězdnatou oblohou. Je ticho, hluboké ticho, prochvěné jen dechem letního vánku. Lehounké mlžiny prosvícené stříbrnými zraky měsíce stáhly se nad hladinou. Vykotlané vrby na břehu usínají. Nad rákosím měsíc dřímá. Náhle se v něm zavrtěl nějaký tvor. Žbluňk! Žabka skočila. Na vodě u Brůdku se rozvlnilo za ní několik kruhů. Zároveň se ozval na břehu kuňkavý hlas. K němu se připojil druhý, o stupeň nižší třetí a v malé chvilce žabí koncert hlaholí do široka. Několik žabek mladých a usedlejších sešlo se k večernímu šplechtu a novinkám není konce.
Na kameni sedí klidně žabák. Chvíli poslouchal, ale nato zmizel pod vodou. Objevil se znovu mezi zpěvačkami v pěkném fráčku a s notami pod paží. Pod jeho taktovkou žabí orchestr vyluzoval tak vábné tóny, že jedna ze žabích slečinek si nadkasala zelenou sukničku a pustila se do veselého tance.
Srpek luny se zastavil na cestě zářící oblohou a upřel zraky na vodní hladinu. Zatoužil uvidět žabí skupinku zblízka. Sestoupil níže, až rozbrázdil vodu stříbrnými vesly. Hvězdy nad vodou zvonily svým zlatem.
Příště – Senoseč
* * *
To je ukázka z mých sešitů v měšťanské škole v letech 1938-1940, kdy mne bylo mezi 12-14 lety. Četl je zcela nedávno i můj dlouholetý přítel Vláďa Drahoš, žijící nyní v Banské Bystrici, ale pocházející z Plzně, kde jsme se poznali ještě před těmi válečnými nálety amerických bombardérů a začali si dopisovat už v roce 1941. On studoval reálné gymnázium. A k těm slohovým cvičením mi v dopisu napsal. Chtěl jsem si ověřit, jestli nejde o moji pošetilost a poslat je k uveřejnění?
Toto mně odepsal:
Kdybys nezachránil z rodného domku v 0bříství z velké povodně v srpnu 2002 nežli tyto školácké texty, stálo by to za to. Rozhodně není pošetilostí vydat je vplen porovnání s písemnými projevy stejně starých dnešních školáků. Nejen, že tehdy je nekazil telegrafický sloh esemesek a blogů. Tvoje předjinošské eseje rozhodně nejsou dětské nebo dokonce dětinské. Vidím za nimi výborného vesnického kantora, podporujícího nadaného žáka a osmělujícího jej v písemných projevech. Požár, Krupobití či Posvícení už naznačuje Tebe jako budoucího kronikáře své rodné obce. Pozorovací a vyjadřovací schopnost, smysl pro konkrétnost a bohatá slovní zásoba zase dávají tušit budoucího žurnalistu. Nechť tato výjimečně dobrá "psavost" Ti vydrží ještě hodně let!
Ale to jsem nechtěl otupit Vaše kritické ostří, milí čtenáři SeniorTipu! Jsem proto zvědavý, co mi k tomu napíšete, ale také se budu těšit na Vaše výtvory!
Obr.: Slohové cvičení z roku 1939