OKÉNKO DO DRUHÉ TŘÍDY – nahlédnutí č.8
„Dneska jsme kreslili lulie,“ hlásil mi Filip, když jsem přišla do třídy. Zatímco já jsem s dětmi z 2.B zpívala, kolegyně v mé třídě kreslila.
„Lulie?“ Přemítala jsem, co by to mohlo být a jestli to náhodou není sprosté slovo…. Že by lilie? „Malovali jste kytky?“ vyzvídala jsem a dostala zápornou odpověď. No- nebudu vás zdržovat, z třídnice jsem nakonec vyčetla, že to byly čáry- tedy linie… ale koho by to napadlo.
Další docela povedený výrok jsem si vyslechla od Báry tentýž den. Při hodině českého jazyka určujeme druhy vět. Tázací, oznamovací… A tak jsem vymýšlela věty a děti je zařazovaly.
Když přišla řada na zmiňovanou holčičku, vyřkla jsem větu, odpověď žádná. „No, jaká je to věta?“ povzbuzovala jsem. Z nervózní Báry, která si nemohla vzpomenout na slovo „rozkazovací“, vypadla tato formulace:
„To je taková ta věta, co s ní někdy na nás řveš…..“ No, dostala mě. Že na ně občas křiknu, ale že bych řvala ??? – úhel pohledu…
Nedá mi to, musím zmínit ještě jedno legrační dětské prohlášení. Máme vedle ve třídě kloučka s příjmením končícím na „o“ (což je důležité)- říkejme mu třeba Sádlo. Je trochu divočejší a občas se dostane do nějaké strkanice. Kolegyně si o přestávce všimla uplakaného prvňáčka.
„Co se ti stalo, Jiříku?“ šla k němu. A Jiřík žalostně odpověděl:
„Sádlo mě koplo.“
A teď zpátky k drsné realitě života. Až budete číst tyto řádky, budeme to už mít za sebou, ale teď právě jsme „v očekávání“. Pozítří na dveře naší školy „zabuší“ školní inspekce. Pět inspektorů bude po celý týden kontrolovat, sledovat, vyhodnocovat, studovat papíry.
Taková věc nemůže nechat nikoho klidným, a tak jsme v posledních dnech za dveřmi sborovny dotvářeli a dopisovali to, co se dotvářet a dopisovat dalo, tak trochu s černým humorem opět kontrolovali věci stokrát překontrolované. Stísněně jsme se ujistili, že děti stejně nic neumějí a nařídili jim o přestávkách ječet co nejméně.
Nástěnky, vývěsky, všechno se leskne. Po tolika letech praxe a tolika už přežitých inspekcích se mi kolena nepodlamují, ale přece jen…
Pamatuji si jako dnes na pana inspektora H., laskavého, usměvavého. Učila jsem v 1.třídě, bylo mi tak 25 let. Zaklepal, vstoupil, posadil se. Probírali jsme tenkrát v matematice řadu čísel, které je před kterým, které za kterým.
Zahráli jsme si s dětmi pohádku O řepě- znáte to: dědek za řepu, babka za dědka, vnučka za babku.. Stála jsem před tabulí a malovala šipky- dvojka za jedničku, trojka za dvojku.. Moc dobře nám to šlo, děti se hlásily, nezlobily, a tak spokojená sama sebou a s úsměvem jsem vstoupila po hodině do ředitelny, kam mě pan inspektor pozval.
Laskavě se na mě podíval a pronesl: „Moc hezké to bylo, paní kolegyně, jen bych měl jednu takovou drobnost- asi způsobenou vaší nervozitou – ale všechny ty šipky jste udělala přesně obráceně… Nevadí, to příští hodinu spravíte.“ Podal mi ruku a já – úplně rudá- opustila ředitelnu.
Tak tohle se mi letos doufám nestane, příště budu vyprávět, jak to celé dopadlo. Držte nám palce…
Eva Procházková
Další články autorky: