Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Kdo uteče - vyhraje
Ale ano, Bechyně je krásné městečko, věřím, že dodnes tam labutě z rybníka za střední školou chodí sedat k malé radosti automobilistů doprostředka silnice, stále jsou romantické procházky krásným okolím, pořád si člověk může říct - dneska bude k obědu houbovka a zaskočit si přes náměstí do parku nasbírat "babky", nechat si udělat nejmodernější střih hlavy v "Domě služeb" (ale nesmí mu vadit, že jsou pak všechny ženy na jedno brdo) - a stále dole v přízemí nabízejí překrásnou tmavě hnědou hrdějovickou keramiku.
A přece nejtrpčí zkušenost z těch dvaceti let, co jsem prožila v přerůzných zaměstnáních, jsem udělala v Bechyni. Ani ne tak v pracech, které jsem dělala - já jsem většinu těch prací dělala ráda s chutí i občas s opravdovým zájmem, rozhodně radostně a s elánem, snažíc se dosáhnout nejlepších výsledků - prostě už to tak mám v nátuře - ale problém jsem tam měla s lidmi. Byla jsem politicky nežádoucí a ještě k tomu naplavenina - to neznalo slitování. Tím spíš, že jsem nebyla dost pokorná a zkroušená, naopak, pokládala jsem za svaté právo mít místo na slunci jako každý jiný.
A právě v tom Domě služeb jsem zažila ten nejpodlejší způsob, jak se zbavit spolupracovníka. Nastoupila jsem jako prodavačka a bylo tam opravdu živo. Slučovalo se tam totiž několik služeb a prodejů v jednom rozlehlém přízemním prostoru. Základ byl příjem do čistírny a opravy bot - ale další pult nabízel vyvolávání fotek a hned vedle voněly květy
řezané i v květináčích a podél zdi byly výstavní kvádříky s keramikou. Dodnes si na kávě a čaji nepochutnám z ničeho, jako z té hnědé z Hrdějovic.
Jak politické poměry velely - já jsem byla holka k ruce a vedoucí mladinká paní, manželka jednoho z důstojníků z nedalekého vojenského letiště. Bylo to její první důležitější zaměstnání a byla hloupoučká až k politování. A podle toho také dopadal výsledek jejího hospodaření jako vedoucí. Táborskému komunálu, kterému to patřilo nezbylo, než honem, ale opravdu honem, něco udělat a tak bez ohledu na můj politický profil mne udělali vedoucí a k ruce jsem dostala partnerku místního SNB - to asi aby mne hlídala. Ale byla to holka sice taky nezkušená, ale milá a snaživá.
Díky za všechny dosavadní zkušenosti z kdejakého zaměstnání! Byla jsem v práci od nevidím do nevidím, ale uvedla jsem všechen ten účetní zmatek do pořádku a zavedla přísný řád na příjem, výdej i na skladování tak přerůzného tovaru - a provozovnička klapala a já jsem tam - ano musím to říct - pracovala opravdu s nadšením a na stýskání po redakci nezbyl čas. A to asi nemělo být.
Vlastně smůla byla, že pod nás spadal taky mandl a tam mandlovala žena jednoho z vyšších důstojníků letiště - no, tenhle typ ženských bych neměla ráda ani za lepších okolností, ale ona obzvlášť si osobovala právo dohlížet, aby ta "politická" nebyla moc spokojená. Oni spokojení veselí lidé opravdu dráždí a nasírají lidi kolem sebe, jak to tuhle bylo na ST ve výrocích.
A tak jsem kolem sebe začala cítit jakési podivné pnutí. I ta moje milá pomocnice se víc dívala do země, než do očí a z ničeho nic přijela kontrola z Tábora. No klidně, všechno mám v pořádku, předložila jsem všechny doklady, ale oni kontrolovali hlavně poslední dodávku z čistírny, kterou jsme dopoledne dostali a zítra se měla vydávat zákazníkům. A tam to v pořádku nebylo. Podle dokladů - a při příjmu stoprocentně počet kusů souhlasil - nebylo nijak těžké to při dodávce kontrolovat - a teď najednou chybělo několik kousků dámského oblečení a to dokonce prokazatelně zákaznic, které byly postavou tak mé velikosti. Už ta pitomost, že bych si ukradla něco, co bych tady - v malém městečku přece ani nemohla nosit! No ale papíry nelžou - věci chybí.
A protokol, vyšetřování, zásah radnice - nakonec mi byl podstrčen už předem připravený papír o okamžité "dobrovolné" výpovědi - a ten zaměstnanec, co mi ho podával s tak nějak s očima k zemi prohodil - to víte, já mám děti ... - no, podepsala jsem, co jiného. A to jsem měla být ráda, že se to nepředává policii. A nepomohlo nic a já s nálepkou zlodějky jsem najednou stála opět na ulici, vlastně už bez perspektivy, co dál.
Bechyně má jednu zvláštnost - most přes Lužnici. A měla jsem ho ráda, konečně byl můj "zrozenec" - rok narození máme stejný. Kdykoliv jsem přes něj šla, zastavila jsem se nad tou hloubkou a dívala se, jak přes balvany skáče krásná řeka. Teď jsem najednou stála a ta hloubka byla tak lákavá ... ale doma byl neobyčejně zranitelný a neobyčejně hodný muž a stejně tak děti - to jsem jim udělat nemohla.
A tak jsem znova nabrala sílu nedat se a začala horlivě číst inzeráty - hlavně ty pražské. Tady naplavenina neměla šanci a Praha už je taková, že se tam odjakživa uchytne každý. A navíc - je to domov mého srdce, ještě dnes, kdykoliv v televizi vidím záběr z ulic, tak vím, kde to je a kmitne se mi vzpomínka, co jsem tam na tom místě zažila za ta léta, kdy mi byla opravdovým domovem. A sevře se mi srdce lítostí, že už tam nepatřím. A poštěstilo se nevídaně! Metrostav byl v nouzi a naléhavě hledal mzdové účetní a nabízel i ubytování. Sedla jsem na vlak - a večer se vrátila s podepsanou smlouvou v kapse. Není to sice můj způsob, raději se postavím problémům čelem, ale tady v té krásné Bechyni platilo opravdu jen jediné - kdo uteče, vyhraje.
A až za hodně dlouho jsem potkala jednu v duši slušnou zaměstnankyni Domu služeb - ani dnes se neodvážím ji jmenovat, kdyby byla ještě živa, tak ji ukoušou - a ta mi se sklopenýma očima pověděla, jak to s těmi šaty opravdu bylo. Paní z mandlu je po dohodě s vedoucím vedlejší keramické dílny prostě rychle sundala ze "štendru" a zabalené ukryla vedle v dílně, aby se mi mohla prokázat krádež a pak, když už byla v čistírně nová vedoucí - tak se "náhodou" ty šaty našly a život šel dál. Že by byl se tehdy někdo omluvil, anebo mi aspoň dodatečně řekli, že se šaty našly - kdepak! Jen ať naplavenina pozná, zač je toho loket!
Naďa Vencovská