Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Moje Las Vegas
Byla jsem vychovávána přísně až, spravedlivě řečeno, ve vojenském drilu. Otec byl duší a každou nitkou těla účetní, za války s dohledem nad vojenským trénem a hned po ní celoživotně v účtárně Československých drah s ředitelstvím v Olomouci. Když se takový tělem i duší byrokrat kdysi maloval s černými klotovými rukávy - on je opravdu měl, v práci doslova - doma v chování.
Snad největší pohroma byla nedělní procházka. Po obědě jsme se ustrojili, já dostala bílé podkolenky a do ruky koženou bílou taštičku s kytičkami, postavila se na chodníku před domem do předepsané vzdálenosti cca dvou metrů před rodiče, otec povelel na odchod a my vykročili. A okolní děti se chichotaly do dlaní a sousedky za okny nejspíš taky. A já měla z pocitu hanby na zádech pupínky, protože tohle se dělo ještě i v době, kdy jsem byla už velká školačka. A tak jsme pochodovali až na Envelopu, to byla tak hodinka, v jednom punktě otec zavelel "zastavit stát" a "kértajch" - já jsem předpisově obešla dospělou formaci a zaujala zase předepsanou vzdálenost přední hlídky a šlo se stejně důstojně a pravidelně zpět. Běda, když jsme s mámou zatoužily jen tak očkem nahlídnout na pestrý děj na hřišti hned vedle cesty, kde svobodní lidé nedělní odpoledne trávili s míčem, případně s raketami. Neexistovalo!
Není divu, že jsem se při každé sebemenší příležitosti doslova urvala a snažila se život poznat ze všech stran. A což teprve, když se mi poštěstilo po krátkém působení trpěného hosta-kandrdase v olomouckém divadle dostat opravdové angažmá v Uherském Hradišti u Slováckého divadla! Moje svoboda neznala míru a tak jsem se stala vítaným blbečkem svých zkušených kolegů. Na divadelní ubytovně kromě jedné zkušené staré kolegyně nikdo nevařil a tak jsme po dopolední zkoušce skoro denně chodívali na jídlo do hospody. Na alkohol mne nenalákali, s tím jsem si trpkou zkušenost dokázala udělat už v Olomouci - ale karty! Panečku, to byla lákavá novinka. A tak jsem hrála a hrála - až jsem byla jako v rauši - o sázky zprvu menší, pak už víc a víc - no první výplatu jsem takhle probendila ani ne v polovině měsíce a doslova se prohladověla k nejbližší výplatě.
Ale mezitím mi dluhy narostly do tehdy "obrovitých" rozměrů - na můj začátečnický plat jistě - naštěstí jsme měli báječného ředitele - Mirka Večeřu. Netušil nejprve, co se mu to v souboru děje a pak se spravedlivě nas... - on mluvil, hromné Slovačisko, jak mu zobák narostl a taky tak zpříma jednal - bez servítků - chlapy postavil do latě, mne si vzal pod křídlo - trdlo nerozkoukané - a taky se tou dobou vrátil z vojny Franta Peterka (znáte Krakonoše?) a hned nastolil se svou věčnou činkou ducha sportovního a u karet zůstali jen ti nejstarší mazáci. A já se přichytila party těch mladých.
Karty jsem pak hrávala s manželem občas o sobotách, když jsme si tak nad lahvinkou Tramínu rozebírali uplynulý rodinný týden, ale to už jen tak "o čestné slovo", ale když mi v kanastě sebral před nosem balík, tak mne dovedl pořádně naštvat a jako manželka jsem trucovala ještě i v neděli.
Hanba mi!
Naďa Vencovská