OKÉNKO DO 2.TŘÍDY – nahlédnutí č. 4
„Protože má svátek naše země a taky pan prezident,“ vykřikla Lucka spokojeně, když jsem se zeptala, proč nejdeme v úterý do školy. Byla ráda, že to stihla jako první. Nepřihlásila se, ale bylo jí odpuštěno, nečekala jsem, že si vůbec někdo vzpomene. Pár dětí ale brblalo, že to věděly taky a na Lucku se mračily.
„Nejen pan prezident, ale všichni Vašíci,“ upřesnila jsem a společně jsme vzpomínali, který z nich byl ten nejslavnější. Vrátili jsme se k loňskému vyprávění o rytířích, spících v hoře Blaník, v jejichž čele sedí na svém koni kníže Václav a děti nastolily problém: Jak může být současně v Blaníku a zároveň na Václavském náměstí? A tam je určitě, mnozí ho tam při návštěvě Prahy viděli…
V současných dnech se zabývám mimo jiné i činností mezi učiteli hodně nepopulární – vybíráním peněz. Na pracovní sešity, na angličtinu, děti nosí peníze na kroužky, na čtvrtky, na kulturní pořady.. Nejde jen o to, nosit sem a tam cinkající krabičku, vracet drobné z vlastní peněženky a neustále něco někam zapisovat, nejhorší je uhlídat, aby se dětem korunky nepoztrácely či nezmizely v kapsách jiných. A nemyslete, není to tak výjimečné – bohužel.
Před několika lety jsme měli hodinu pracovních činností. Probíhala docela v klidu, vystřihovali jsme, nalepovali. A najednou pláč.
„Tady jsem měla peníze a už tu nejsou,“ ukazovala uslzená holčička na svou lavici. Všichni jsme začali hledat, odtahovali jsme židličky, nahlíželi do všech koutů. A pak jsem si všimla chlapečka. Křečovitě svíral dlaň a velmi usilovně „hledal“.
„Nenašels ty korunky?“ chtěla jsem mu dát šanci.
Marně. Nezbylo než poručit, aby otevřel dlaň. Peníze tam byly.
V tu chvíli vás přepadne smutek, velký smutek a zklamání, dokonce i pocit jakéhosi vlastního selhání. A stejně smutno vám je, když se dostanete do blízkosti dětí, které si „vyřizují účty“, aniž si všimnou vaší přítomnosti. Nestačíte se divit výrazům, které ti roztomilí chlapečkové i holčičky dokáží použít.
Raději honem k něčemu veselejšímu.
Přestože škola je „ústavem velmi seriózním“, bývá tam občas i sranda. Jako když jsme se například veselili před mnoha lety ve sborovně. Bylo 30.června, prázdniny před námi, děti dávno pryč. A najednou nesmělé zaťukání. Za dveřmi jedna maminka, ukazovala omluvně na naši kolegyni.
V ruce držela vysvědčení své dcerky. Viděli jsme kolegyni, která se chytala za hlavu a rozverně jsme čekali, co bude dál. Když jsme se dozvěděli, v čem je problém, vypukli jsme v hurónský smích. Maminka se velmi slušně a téměř s omluvou přišla zeptat, cože to má holčička z matematiky. Tam, kde měla být známka, bylo prázdné místo… A protože známka byla naštěstí jednička, paní spokojeně odešla. A my se veselili dál.
Neutekla ani půlhodina a nové ťukání na dveře. Neuvěřitelné. Tentokrát to byla uslzená babička a problém poněkud komplikovanější. Rozzuřený tatínek kromě toho, že syna za známky „řádně odměnil“, ve vzteku vysvědčení roztrhal na kousky a vyhodil z okna. A protože se jednalo o osmáka, který listinu potřeboval k svému dalšímu studiu, babička přišla požádat o duplikát. Vím, k smíchu to moc nebylo, ale když paní odešla, řehtali jsme se i tomuto…
A ještě malý „korálek“ na závěr.
Včera jsme měli prvouku.
„Můžu na kole, nemůžu na kole,“ ukazoval chlapeček na dvě dopravní značky, „ale jak se to sakra jmenuje, já si nemůžu vzpomenout,“ meditoval rozvážně.
„To nevadí, hlavně, že víš, co máš udělat, když ty značky uvidíš,“ uklidňovala jsem ho.
„To vím, nasadím helmu a frčím,“ usmál se a když jsem se zeptala,jestli to není třeba stezka pro cyklisty, spokojeně mi to schválil…
PS. Toto jsou dopravní značky, vlastnoručně vystříhané a poskládané…
Eva Procházková
Další články autorky: