Ne vždy platí „když se chce, tak to jde“...
Nemohla jsem se dočkat setkání s rodinou mého syna, která žije v USA. Už uplynul rok od našeho posledního setkání, které se uskutečnilo v Itálií. Tam jsem viděla svou čtyřletou vnučku po dvou letech a téměř ročního vnuka jsem viděla úplně poprvé. Tedy nepočítaje velké množství fotek. Ten rok byl dlouhý. A děti se hodně změnily. V tomto věku se každý den stane nějaká změna, kterou lze vidět a pojmenovat. Za rok to byl obrovský souhrn změn. Ty vizuální jsem viděla průběžně na fotkách a musím říct, že se mi ty změny líbily.
Odhodlána naučit za dobu mého pobytu vnoučata naše národní písně a dětské říkanky, zásobila jsem se odbornou literaturou z mateřských škol a navíc jsme do kufru zabalila to nejlepší z dětské literatury, kterou nabízejí naše knihkupectví. To vše po předchozím rozhovoru se synem, který mi vyjmenoval všechny české knihy, které již v jejich domácnosti jsou. A dostala jsem rozkaz: hlavně žádného KRTEČKA, je tu překrtečkováno!
Opravdu mají doma přehršel českých říkanek, básniček a pohádek. Taky kazety, CD, DVD. Jen jedno schází. „ČAS“.
Kdy to všechno přečíst, když: ráno se spěchá do školky, v podvečer, když se všichni vrací domů, si děti hrají a rodiče chystají večeři, po večeři se čte, ale anglicky, lépe řečeno se vnučka v pěti letech za rok naučila číst anglicky. A po koupání musí být pohádka na dobrou noc. To tatínek někdy čte českou pohádku, ale tu musí vysvětlovat. Přestože na děti mluví česky, nemá šanci děti naučit plynule mluvit, protože angličtina ze 4/5 převažuje. Ve školce, doma s maminkou, ve všech zájmových kroužcích a v neposlední řadě je plný byt anglicky mluvících hraček.
Mé opakované rázné pokusy o výuku české písničky byly ještě rázněji zastaveny mou energickou vnučkou, neboť v žádné písni nevystupovala princezna, kterou právě hodlala pohybově ztvárnit patřičně oděna do vyřazené záclony. Holka modrooká, její oblíbená, kterou jí tatínek začal zpívat hned, když na něho otevřela ty svoje modré oči, ji přímo nabádá, ať nesedává u potoka, což činí. Ale ta píseň je více o tom potoku než o té holce. A doslova. Ona nesedává, ona totiž chvílí neposedí. Ale s češtinou to bylo opravdu těžké. A s angličtinou taky. Tedy s tou moji pro ni.
Vnouček byl častěji v mé péči, protože byl v době mé návštěvy dost nachlazený a proto nechodil do jesliček. Teprve začíná mluvit a asi proto to má tak nějak nastejno: čeština=angličtina. Reaguje na obě řeči, v mém případě jen na češtinu, u písniček pozorně poslouchal, nejvíce se mu líbila – „Já do lesa nepojedu“. K k jeho projevu ale v češtině nedošlo. Nedošlo ani k projevu v angličtině. Na rozdíl od své sestry je to klidné dítě. Sedává v koutě, prohlíží si knížky, trpělivě skládá kostky a puzzle, ale nejraději vozí kočárek. A opravdu rád se mazlí.
A zkuste v tomto případě, že se sotva domluvíte a navíc nevíte, zda je vám rozuměno, něco předávat z generace na generaci. Snažila jsem se, ale asi jsem nepředala.
Možná vnoučata poznala, jaká je česká kuchyně, protože jim moc chutnala, možná si budou pamatovat, že babička umí házet balonem a snaží se je naučit ho chytat, možná si někdy vzpomenou, že je učila jezdit na kole, že s nimi skákala do velkých vln, když jsme byli na dovolené u oceánu. Že jim tam také pomáhala stavět krásné hrady z písku, snad vnučce budou chybět chvíle, kdy si s babičkou hrála na princezny a prince, kdy s oběma skládala puzzle, možná že… Snad si vnoučata všimla, že babička mluví stejnou řečí jako tatínek, že si babička trochu povídá s maminkou zase maminčinou řečí. Ale určitě ví, že babička bydlí moc daleko a nemůže u nich být častěji.
Ona by chtěla, ale nejde to.
Sylva Čurdová