Deník paní učitelky – 38
Prvňáci na školním výletě
Do poslední chvíle se nad námi vznášela otázka téměř hamletovská- jet či nejet? Děti se sice dušovaly, že budou celou noc držet palce, aby nepršelo, ale při pohledu na zamračenou oblohu jsem moc nevěřila, že to bude něco platné.Ráno ale bylo sucho a tak jsme zahaleni do svetrů a s pláštěnkami u ruky zamávali rodičům a babičkám a vyrazili.
„Člověk a technika“ – tak by se mohla jmenovat první část naší výpravy. Kamenolom a drtička, do níž padají obrovské balvany a vypadávají drobounké kamínky a k tomu průvodní jevy- hluk a smrad. Holčičky koukaly, jak odtud co nejrychleji „vypadnout“, kluci –kdybychom je nedržely- by snad vlezli i do strojů. Všichni jsme se s úctou i bázní zahleděli do hluboké jámy, v níž bagry vypadaly jako dětské hračky. A pryč odtud.
Druhou kapitolu výletu bychom mohli nazvat „Člověk a příroda“. Hned za závorou kamenolomu začíná nádherná stará lipová alej, některé stromy mají obvod tak velký, že kmen neobejme ani deset dětí. „Kdybych tak byla princeznou“, vydechla Barunka, která v duchu projížděla alejí v kočáře taženém koňmi. Na její vzdech jsem si vzpomněla o chvíli později.
To jsem totiž z „klučičího tábora“ zaslechla povzdech poněkud jiný: „Kdybych tak byl divokým prasetem“. Klouček byl evidentně okouzlen divočáky v oboře, kam jsme poté zamířili. Nadchli nás i ptáci dravci a jejich výcvik. Létali nám tak nízko nad hlavami, že jsme nestíhali uhýbat. A roztomilá ptačí miminka (několikadenní sovičky a orlíci), která se přes den hřejí v košíku u kamen, by každé z děvčátek nejraději vozilo v kočárku.
Prošli jsme kolem bílých jelenů, daňků, vodních ptáků i spousty jiných zvířátek. A pak se děti proměnily v Robiny Hoody a Mariany. Napjaly tětivy luků a jejich šípy (někdy s pomocí odborníka) neomylně provrtávaly barevné terče. Potlesk kamarádů proměnil každého úspěšného střelce v hrdinu.
Každý výlet, aby byl úspěšný, musí splnit dva základní cíle. Jsou shrnuty v nejčastějších dotazech: Kdy už budem svačit? Půjdeme si něco koupit?
Bezchybně jsme splnili. Barborka mi smutně přišla říct, že si nemůže koupit vyhlédnutý plakát, protože stojí 15 Kč a ona má jen padesátikorunu. Když jsem jí vysvětlila, že nejen, že může, ale ještě dostane peníze zpátky, radostně odběhla a za chvíli byla s vytouženým dárkem zpátky.Některé děti okamžitě zapomněly, že jim byla zima a spokojeně nakoupily a spořádaly nanuky všemožných tvarů a barev.
A pak začalo pršet. I kdyby padaly trakaře či kroupy, neodradilo by to naše výletníky od poslední slíbené atrakce- návštěvy nového moderního dětského hřiště. Natáhli pláštěnky a vyrazili. Kdybychom je s kolegyní nepřivolaly zpět, byli by tam nejspíš doteď.
Přestože jsme měli v plánu dojít zpátky pěšky, počasí nás donutilo vzít zavděk autobusem. Třicet trpaslíků v pláštěnkách napochodovalo dovnitř a pan řidič z nás musel mít „opravdu“ radost. Nejen že jsme mu čistou podlahu změnili v částečně zabahněnou a suché sedačky v mokré, ještě navíc se mu zasekla pokladna a my jsme nutně potřebovali jízdenky. Ale vše se zdárně vyřešilo.
A tak sice o dvě hodiny dříve, ale se snědenými svačinami, utraceným kapesným a spoustou zážitků 1.A a 1.B dorazily ze svého prvního školního výletu zpět.
Eva Procházková
Další články autorky:
Jarní prázdniny, cesta do Prahy
Pověst i místě zvaném Točivý vír