Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Cesta za vojákem
Celá dlouhá léta jsem záviděla vlastním dětem, že mohou nosit džínsy. Po málo čem jsem tak marně toužila, jako po těchhle kalhotách - znaku volnosti a mládí. Co naplat, neměla jsem šanci. Nejen, že ke čtyřem džínám mých dětí na ty moje páté jaksi nezbývalo, ale navíc jsem tlustá a tak jsem si dovedla živě představit, jak náramně bych v takových kalhotách asi vypadla.
Ale láska je opravdu mocná čarodějka. Pomohla mi na stará vdovská kolena pozbýt dvaceti kil - tak silný to byl motiv, nad všechny redukční diety. A tak jsem se rozhodla dopřát si ke všemu tomu štěstí ještě i naplnění dávného snu a zakoupit si vytoužené džíny. Plat byl tehdy málem směšný, ale podařilo se mi uškudlit pět stovek. Už jsem se viděla obtažená do prkena ve své nenadálé štíhlosti.
Vtom přišel uzoufaný synovský dopis - mámo, to mi nemůžeš udělat, abys nepřijela na přísahu, je to tu hrozný a strašně tě potřebuju. Panebože, až do Zvolena! To nevydržím jen tak na stojačku, to abych si koupila alespoň místenku. Shrábla jsem celý svůj majetek a počítala, že nebudu do konec měsíce smět moc jíst, ale zvládnu to. Kdypak málem dospělý synek matku takhle úpěnlivě potřebuje! Vytáhla jsem z úkrytu i našetřené peníze, aspoň si cestou do centra Prahy koupím i ty džíny. Kluk bude o přísaze koukat, jakou má čupr mámu!
Pak jsem stála v nekonečné frontě na nádraží. Čekajícími davy probleskovaly rmutné zprávy - vše vyprodáno, ani místenka není, nic. "To víte, na přísahy vojákům jede spousta lidí a z Prahy právě nejvíc na Slovensko. V duchu se ve mně svářila lítost nad nevyslyšeným troufalým voláním synka a tajené uspokojení, že budu z obliga a nebudu se muset k vůli jednomu dni harcovat přes celou republiku.
A pak jsem konečně po dvou hodinách přišla na řadu u okýnka. S tichou nadějí na osvobozující "nemáme" jsem projevila zájem jet do Zvolena. Paní pokladní se rozzářila - "ale to máte štěstí! Zrovna mi odřekli lůžko sem i tam, tady to máte -" a už začala mačkat knoflíky a počítat cenu. "Kolik?" - neodvážila jsem se to říct ani tuze nahlas. Šest set a nějaké drobné navrch! Udělalo se mi mdlo. Ruka v zoufalé tísni nahmátla džínsovou pětistovku. Slzy se málem tlačily do očí, ale s kamennou tváří jsem zaplatila a aniž bych lístky uklidila do peněženky, došla jsem s nimi v ruce až do metra. Na sedadlo jsem dopadla ještě v stavu omámení.
Ale pak jsem pocítila nezadržitelné nutkání - celý život jsem všechny situace řešila smíchem, tak proč ne i tuhle? A řehtala jsem se a smála. Nahlas. Vedle mne sedící starší paní začala vyzvídat - copak se vám stalo tak veselého? - sotva jsem smíchy mohla promluvit, ale přece se mi povedlo vylíčit nastalou finanční kalamitu. Hleděla na mne v pochybách a přešla na druhý konec vozu. A já jsem se při představě, že mne má za blázna a snad se i bojí, smála o to víc a už mi ztracených džín nebylo vůbec líto.
Ostatně, za čas jsem si je koupila beztak a protože pozdní velké lásky končívají smutně - vůbec jsem je nenosila a visely nějaký rok v předsíni na věšáku jako smutné memento rozchodu a hlavně znovu nabytých dvaceti kil.
Naďa Vencovská
Další články autorky: