Deník paní učitelky – 36
Prvňáky už to moc nebaví
„Co chcete děti naučit, naučte je do pouti, pak už je to v háji…“ to byl oblíbený slogan ve sborovně v mé minulé škole. Pouť bývala v půlce května. Nejspíš to beze zbytku platí o kterékoliv škole, touto dobou už děti prostě vypínají.
Do třídy svítí slunce, ptáci zpívají (někdy až řvou) , blíží se výlet, fotografování, MDD, akademie, ale zejména prázdniny ! Kdo s kým a kam pojede, jak moc se těší… a do toho je někdo (teda já) „otravuje“ s učením. Přece jen něco málo ještě musíme dokončit a tak nezbývá, než motivovat: „..až tenhle sešit dopíšeme, bude už konec školního roku..“ „Až dočteme tuhle knížku, budete už druháci..“
Kluci spěchají na fotbal: „Paní učitelko, my teď máme tolik tréninků, já si vůbec doma nestíhám číst,“ holčičky mají zas jiné důležité záležitosti „Já jsem si omylem zapomněla napsat úkol, můžete mi to odpustit?“
Touto dobou začíná o sobě většina učitelů pochybovat. „Já jsem je snad vůbec nic nenaučila“, vzdychám nad načmáranými písankami, chybami ve výpočtech i dětičkami koktajícími při čtení. A myslím na to, že ještě před měsícem se mi zdálo, jak nám to všechno pěkně jde.
Zároveň s odkládáním teplého oblečení se žáčci proměňují v ještěrky, které se o přestávce míhají nebývalou rychlostí a já trnu, aby se někde nepřerazili. Ke všemu teď do vsi dorazil cirkus –nebo spíš jakési varieté- a tak je o čem vyprávět, nad čím přemýšlet a dumat, jak uprosit mámu, tátu nebo babičku a do cirkusu je dotáhnout.
Lahve s pitím se čím dál častěji vylévají mezi sešity, jogurty vytékají na podlahu, není dne, abychom neřešili nějakou „nehodu“. Sedím nad sešity plnými škrtanců a moje nálada- nic moc. Když se mě holčička tak bezelstně zeptá, jak se píše malé š, že si nějak nemůže vzpomenout a když klouček půl hodiny přemýšlí, kolik je 3 + 1, mám chuť utéct. A většinou mě v ten samý den dorazí někde na ulici nějaký známý s příjemnou větou: „No jo, učitelé – taky bych se chtěl mít jako oni...“
Odcházím domů a vidím je hopsat před školou, veselé , zdravé, bezstarostné, plné elánu a „chuti do života“. A když mi pak s úsměvem zamávají, blbá nálada mě většinou přejde. Co se nepovedlo dneska, povede se jindy – no ne? (taky jsem na ně nemusela být tak protivná…)
Svátek matek je za námi, maminkám jsme popřáli, tak už „nevyzradím“ žádné tajemství, když na fotkách ukážu, jak jsme se chystali… A k tomu ještě jedna legrační příhoda. Štěpánka onemocněla těsně před tím, než jsme dárek pro maminky odnášeli domů. Do školy dorazila její maminka s papírovým pytlíkem.
Od dcerky dostala toto nařízení: „Mami, ať mi tam paní učitelka schová to tajemství, ona už bude vědět. Ty se vůbec nedívej, ale kdyby náhodou nevěděli, co je mé, tak poraď paní učitelce, že srdíčko a ptáček…“
Štěpánčino přání jsme s maminkou svědomitě splnily.
Eva Procházková
Další články autorky:
Jarní prázdniny, cesta do Prahy
Pověst i místě zvaném Točivý vír