Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Láska po telefonu
Já se mám ke všem technickým vymoženostem jako pralesní divoch k hromu a blesku, ale na telefon jsme si prostě musela zvyknout. Jakkoli mi dodnes vadí, že toho člověka na druhém konci nevidím. Naše manželství s druhým mužem se vlastně po dlouhou dobu zpočátku odbývalo převážně po telefonu. On bydel v Praze, já v Mostě. I tak jsme si pravidelně a pokud možná denně volávali - tehdy ještě nebyly volačky a spojit nás musela ústředna - a tak znaly naši lásku za nějaký čas všechny její pracovnice.
Tehdy jsme čekali Majdalenku a holce se nějak nechtělo na svět. Už dávno jsem měla připravený kufřík se vším potřebným, dávno jsem dokonce několikrát absolvovala marnou cestu do porodnice a za den za dva zase zpět - k obveselení sousedů a pod palbou úsměvných dotazů - to už zase jdete rodit? Když skončily školní prázdniny, holky se vrátily z tábora do školy a manžel - učitel - naopak do té školy zase odejel do Prahy. A zase začala naše láska po telefonu. Ty holky na ústředně dokonce byly tak skvělé, že už jsem ani nemusela říkat číslo, poznaly mne po hlase. A nakonec se to velice vyplatilo. Najednou to tu bylo doopravdy. Zavolala jsem sanitu, dcerám nechala na stole lístek, ať se uchýlí k sousedům a stačila tak akorát zvednout meziměstskou - když zazvonili saniťáci. Takže jsem svým milým telefonistkám stihla říct jen to, že jedu rodit a ať řeknou mužovi, že má štandopede dojet dělat holkám tatínka. Se smíchem mi to slíbily.
No tak - nerodila jsem zas, ale tentokrát si mne v porodnici už doopravdy nechali. Napájeli mne ricinovým olejem - což pod okny pokoje s pobavením komentoval tatínek, který mezitím v poklidu dojel z Prahy a pak konečně druhého dne na kapačku se to povedlo. Narodil se cvalík přes pět kilo - holka jako buk - však to taky byla dřina. Akorát měla jednu špatnou vlastnost - pro kterou mne šťastný otec dlouho škádlil - byla tmavohnědá. Ne, nelekejte se, nebyla jsem nevěrná s černochem - ale byla tak přenošená, že kazící se plodová voda jí spálila kůži. koupat jsem ji musela do tří měsíců jen olejíčkem, dokud se kůže nesloupala a nestala se z ní blondýna - ostatně z mých dětí jediná.
Ale na tento porod mám jednu přelíbeznou vzpomínku. Tenkrát bylo září - pravé babí léto, vlídné, teplé, plné podzimních krásných vůní. Porodila jsem zvečera a přišla na mne řada do ještě prázdného pokoje. Sestra mi nechala okno otevřené do nemocničního parku a já, spokojená, že je to všechno za mnou, že dítě je krásné, zdravé, jsem si tak do rána ležela v té vlahé podzimní vůni a byla po vršek naplněna štěstím. A byla to dlouhá a krásná noc, kdy bylo škoda usnout. Další miminko se tehdy narodilo až ráno o páté.
Naďa Vencovská
Další články autorky: