Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Slavomír,
zítra Zdeněk.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Z někdejšího světa Sovětů - II


Těch destinací, do kterých jsem se mohl za starých časů podívat nebylo mnoho, nacházeli se s nepatrnými výjimkami výlučně v lido-demo, nejčastěji v SSSR. Má žena trefně říkávala, ty můžeš akorát tak na Sibiř. Skutečně, konference v Londýně, Římě, Tokiu s mými referáty ochotně absolvoval můj hlavní inženýr, řadu jednání Výboru pro elektrickou energii Evropské hospodářské komise v Ženevě, pro které jsem připravoval čs. příspěvky, ochotně absolvoval můj ředitel pobočky. Ale i z cest po Východě mi zůstala v paměti spousta ne zcela všedních zážitků.


S ruštinou v Gruzii
Asi je všeobecně známo, že Gruzínci nemají Rusy rádi, neměli je rádi dokonce ani v době, kdy ještě všichni patřili do jediného velikého „sojuzu“. Tato averze se ještě dokonce prohloubila po bratrské pomoci sovětských vojsk v r. 1968, dokresluje to malá příhoda.


Začátkem roku 1969 jsme pobývali ve Tbilisi s větší mezinárodní společností na nějaké vědecké konferenci, na obědy jsme chodívali do jedné z prvotřídních místních restaurací. Na číšníka, který nás měl obsluhovat, jsme se, čs. experti, přirozeně obraceli s naší poměrně slušnou ruštinou. Výběr nebyl nijak bohatý, ale co nás překvapilo, nabídka těch lepších položek nebyla vůbec dostupná, nebyl k předkrmu uzený losos, nebyl proslulý langet ani tzv. kyjevský kotlet, nabízel nám jen „bifšteks rublonyj“, honosně nazývanou sekanou, na kterou jsme neměli sebemenší chuť. Nebyla dokonce ani minerálka…Upřesním: to vše nebylo pro nás! Vše, co jsme požadovali vesele nosili na sousední stůl kolegům Němcům, kteří své pamlsky objednávali rukama, nohami, lámanou ruštinou. Kývl jsem na vrchního a rozčíleně žádal o vysvětlení, jak to, že to, co se Němcům nosí na stůl, je pro Čechy nedostupné ! Omlouval se, podle naší poměrně dobré ruštiny se domníval, že patříme k „velkým bratrům“, nepoznal, že nepředstavuje předpokládaný jazyk bratrských národů. Najednou bylo vše: uzený losos, kyjevský kotlet, langet i bublavá místní minerálka.


Dobrá rada: namíříte-li si to do některé z bývalých sovětských republik, dejte dostatečně najevo, že vaše ruština je ryze česká!

 

  Mtacminda, Davidova hora nad Tbilisi


Není hostina jako hostina
Mezinárodní konference jsou ve svém závěru zpravidla doprovázeny hostinou, na níž se hostitelská země snaží nabídnout to nejlepší ze své, evropské či jiné gastronomie, nasytit zrak i chuť. Absolvoval jsem jich několik, v různých koutech Evropy, ale ta nejpamátnější se odehrála v Gruzii, zemi zcela mimořádné pohostinnosti.


Bylo to po zasedání jednoho orgánu RVHP, kdy nás hostitelé pozvali na výlet do Gori. Odbočím: samozřejmě jsme se zajímali, když už jedeme do Gori, zda také uvidíme Stalinův rodný dům. Mám takový pokyn, děla naše příjemná průvodkyně, budou-li si to delegáti přát, mám jim vyhovět. Delegáti si pochopitelně nenechali tuto příležitost ujít a tak se mimořádným bodem výletu, jakýmsi aperitivem, stala návštěva prostého rodného domečku JVS, obezděného, obklopeného celým muzeem. Potom už jsme se vydali do cíle dne (večera), do objektu místního kolchozu, přepychové patrové dači.


Dača zářila do dálky. V mohutných venkovních krbech obou podlaží se už naplno topilo, na rožních se otáčely voňavé pitoreskně barvité kousky masa, v prostorné hodovní síni se stoly prohýbaly pod obrovským výběrem předkrmů, ryb na několik způsobů, sýrů, nikdy nepoznané zeleniny a bylinek, placků gruzinského chleba…


Gruzinská hostina, to je obřad, to je ceremonie. Do čela hodovního stolu usedl stařešina z řad hostitelů, tamada, my jsme se způsobně rozsadili kolem stolů a ritus mohl započít. Prvním bodem obřadu jsou tři základní přípitky: na rodiče, na děti, na přátelství. S ohledem na jejich mimořádný význam se připíjelo skvělým gruzinským koňakem. Tamada pronesl několik vřelých slov, spíše více, než méně, a potom se připilo. Má to své pravidlo, kdo se k přípitku připojuje, svoji skleničku obrací, samozřejmě vyprázdněnou, vzhůru dnem. Kdo by se nepřipojil?


Potom už to bylo trochu jednodušší, slovo dostali šéfové jednotlivých národních delegací (RVHP jich mělo celkem 7), pronesli svoji zdravici, tu stručnější, tu objemnější, tu vtipnější, to méně záživnou, ale připíjelo se už jen vínem. Kdo se připojil, skleničku, jen asi tak deci, deci a půl obracel vzhůru dnem. Kdo by se nepřipojil ?


Hosté se mají pozdravit. Slovo dostali členové nejpočetnější, sovětské delegace a jeden po druhém pronášeli svůj přípitek na zdraví jednotlivých národních delegací. Kdo se připojil, skleničku, jen asi tak deci, deci a půl obracel vzhůru dnem. Kdo by se nepřipojil ? Počítali jste ?


Abych nezapomněl, přípitky prokládáte dobrotami ze stolu, uzeným lososem, marinovanou rybou, mezitím se na stůl nosí „kurica“, kurica pečená, kurica z rožně, kurica smažená. Potom ji vystřídá šašlik, šašlik z vepřového, šašlik z telecího, šašlík z baraniny. Připíjíte, pojídáte, připíjíte, pojídáte… Až se oficiální přípitky vyčerpají, jsou povoleny zdravice i mimo předchozí rámec, někteří se rádi blýsknou mimořádným vtipem, potom už se popíjí jen tak, bez pravidel. Vyvrcholením hostiny jsou do růžova opečená selátka, voňavá, s křupavou kůrčičkou, na jazyku se rozplývají jak hroudička másla…Gurmánská fantazie!


Po oficiálním připíjení přichází i něco kultury, harmonikář hraje nenapodobitelné gruzinské melodie. Dostávám (jako harmonikář) nápad, půjčuji si nástroj a abych se zavděčil hostitelům, jsem rozhodnut zahrát Suliku, v Gruzii nesmírně oblíbenou. Ale ouha! První dotek kláves mě přivádí do rozpaků, jsou podstatně užší než jsem zvyklý, nakonec s plným soustředěním se mi daří vyloudit očekávané tóny. Mají ohromný úspěch. Někdy po půlnoci sedím s jedním Gruzíncem u pianina a hrajeme čtyřručně, nevím co, neví to ani on, ale je to svižné, má to rytmus, harmonii, i melodii a jde nám to náramně dohromady. Asi nějaké místní božstvo umění nám diktuje nápady, vede naše ruce i mysl.


(Závěr je méně poutavý, sbíráme „padlé“, nosíme ve čtyřech do autobusu, odhadnout své možnosti zřejmě nebylo v silách mnoha zúčastněných. Pozorujeme i menší zázraky, kolega, který předtím neuměl blafnout po rusky, najednou plynně konverzuje s místní krasavicí. Nicméně musím přiznat, dodnes se divím, že jsem to přežil ve zdraví.)


Dramatický návrat
Jsem přesvědčen, že letecká doprava je skutečně mnohem bezpečnější, než automobilová, že problémy má jen zcela nepatrné procento letů a to jen někdy, můžete se obvykle bez obav svěřit kterékoliv renomované letecké společnosti. Konec konců svědčí o tom skutečnost, že jsem v letech 1994-96 nalétal kolem 80000 km bez jakýchkoliv problémů. Nicméně neměli byste patřit k tomu nepatrnému procentu, pro které se poučka o mimořádné bezpečnosti letadel ne zcela platí.


Byl to let z Moskvy do Prahy, který jsem sdílel se dvěma kolegy, někdy v sedmdesátých letech moderním IL 62. Start proběhl jako jindy, letoun strmě stoupal snad po dvě desítky minut, piloti stroj vyrovnali, a letušky začali roznášet občerstvení. „Připoutejte se, nekuřte“ ještě nestačili zhasnout, když náhle jakoby vysadili motory, alespoň jejich vysoký tón se náhle přenesl alespoň o dvě oktávy níže. Letoun se strmě naklonil, začal nepříjemně klesat. Motory nově zařvaly, jejich tón byl ale přerušován nějakými pazvuky, údery, ranami, nabrali jsme něco výšky, potom se celý jev několikrát opakoval. Mezi cestujícím zavládlo zlověstné, tísnivé ticho.


Konečně se tón motorů ustálil, nabyl jsem dojmu, že opět letíme „po rovině“, po palubě se v tichosti prošel kapitán, letušky roznesly zbytek občerstvení, ale málokdo se jídla, které se v plastovém obalu poněkud promíchalo, vůbec dotknul (ti otrlejší hodovali). Všichni jsme si lámali hlavu nad otázkou „co to bylo, co to mělo být“, ale nikdo se neodvážil položit ji nahlas. Náš noční let trval namísto obvyklých 2 hodin 10 minut hodiny nejméně tři. V průběhu klesání se opět ozývaly ty nepříjemné pazvuky, nicméně jsme v Ruzyni bez problémů hladce přistáli. Letiště mělo zvláštní, tak trochu strašidelné osvětlení: blikače šiku hasičských vozů a sanitek se neshodly ani v rytmu ani ve frekvenci světelných efektů…


Až v letištním autobusu do města se jeden z nás odvážil položit otázku: pánové, co to bylo? Odpověď jsme samozřejmě nenašli a téma raději nerozvíjeli. Pražský kolega mi nicméně na druhý den volal, prosím tě, neříkej mé ženě o našem letu, už bych nikdy nikam nesměl!


Imra Lencz

Další články autora:

Zpívá celá rodina

Piknik na břehu Bajkalu

Bajkal, buchty a moji pitomci

Dva basisté v base

Bajkalské etudy

Střípky z vojenského života

Internet, web a senioři 

Řeka mého života

Sbohem pane profesore

Drobnůstky z dětství

Předvánoční výlet

Krávy a počítač

Co dovede Sitex

Mé dětství

Ze světa Sovětů - I



Komentáře
Poslední komentář: 10.03.2010  23:35
 Datum
Jméno
Téma
 10.03.  23:35 JanaG
 10.03.  20:45 venca
 10.03.  11:05 Dixi
 10.03.  10:44 janina
 10.03.  10:35 Gabi-florka
 10.03.  09:16 KarlaA
 10.03.  08:47 jisuch53
 10.03.  08:14 Kopřiva.