Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Hladil jsem krokodýla - 3
Den třetí
 
Budíček byl tentokrát mimořádně brzo, vstávali jsme již o půl páté a v šest už seděli v lodi, která se obvyklou rychlostí vydala proti proudu. Byli jsme už opatrnější, poučeni ze včerejška. Na sedadlech bylo totiž voskové plátno, a pod ním, aby to turisté měli měkké, molitanová podložka. Ta ovšem nasává vodu, a tak jsme včera měli po chvíli mokré zadky, což napoprvé vyvolalo posměšky – do doby, než jsme zjistili, že jsme na tom všichni stejně. Tentokrát už jsme si sedli na igelit nebo na ručník.
 
Cesta ubíhala rychle, rozbřesk ukazoval pobřežní džungli v novém světle. Barevnější a  také s větším životním ruchem. Mikrobus u mostu už na nás kupodivu čekal, tak jsme ještě nakoupili od dětí pár drobností a vydali se na nejbližší letiště Puerto Ordas, opět zaplatili letištní taxu, a maličká Cessna nás odtransportovala do turistického tábora Arecuna, na řece Caroní, odkud je jen skok do parku Canaima. Přistáli jsme na malém, asi 300 m dlouhém písečném polním letišti a vydali se na malou vyvýšeninu do Arecuna Campu. Každé dva páry byly ubytovány ve svérázné stavbě kryté palmovými listy s dvěma rozlehlými pokoji s velkými okny. Za vchodem byla podesta se vstupním prostorem a vchodem do koupelny a WC, po několika schodech se sestoupilo do vlastní místnosti s dvěma širokými lůžky. Uprostřed byl zavěšen hamak, houpací síť, kterou si samozřejmě každý rád vyzkoušel. Z oken byl výhled na polní letiště a řeku. Klimatizaci zajišťovaly, jako u indiánů, dlouhé otevřené prostory nad okny jištěné sítěmi proti komárům a podobný otvor pod střechou. Místností profukoval svěží větřík a bylo tam příjemně, i v noci. Komáry, kterými nás před zájezdem děsili, jsme téměř nepotkali.
Nalodili jsme se do hliníkové velké pramice, i zde poháněné závěsným motorem Yamaha, a vydali se, tentokrát navlečeni do záchranných vest, na návštěvu indiánů kmene Pemón. Na břehu široké řeky nad vodopády žily dvě početné rodiny. Její členové posedávali pod palmovými přístřešky, děti hrály fotbal, nebo si zvědavě prohlížely nově příchozí, protože jsme byli po skončeném období dešťů možná prvními hosty. Náš průvodce Alvaro se se všemi srdečně zdravil, už ho zřejmě dobře znali. Zavedl nás k jakémusi přístěnku s domácími potřebami a začal vyprávět, k čemu jednotlivé kusy slouží při výrobě placek, které jsou odedávna hlavní součástí indiánské stravy. Bylo zajímavé slyšet a vidět, s jakou šikovnou účelností se jednotlivé nástroje používají. Jen se mi zdálo, že je už hodně dávno nikdo nepoužil…
 
V přístřešku na prkně pak opět byla k dispozici nabídka výrobků. Zase korálky, náramky a náhrdelníky některé z přírodních materiálů, ale také miniaturní foukačky, které si účastníci mohli vyzkoušet střelbou do polyuretanu zavěšeného na sloupu. Také jsem uvažoval, že bych mohl jimi odhánět sousedovy kočky, co si na našem zahradním trávníku udělaly záchod. Bez kurare by ale s šipkou utekly a byl by z toho jen malér. Takže, žádný kšeft. Na pultu byla také k ochutnání placka, jejíž výrobu nám Alvaro popisoval a pár kousků masa v omáčce. Pojednou přiběhl asi tříletý indiánský klučina, kousek masa uzmul a za hlasitého smíchu přítomných upaloval pryč. Po chvíli akci zopakoval a poctivě se opodál dělil s dalšími dětmi. Těch bylo, nejen tady, všude plno a jejich výroba zřejmě patří k oblíbeným činnostem Venezuelanů.
 
Rozloučili jsme se s indiány, opět se nalodili a přejeli na protější břeh. Lodice zamířila k pustému břehu, Alvaro vylezl a z křoví vytáhl lano, které uvázal k lanu na lodi. Pak jsme se odrazili, lano se napnulo a my pochopili význam manévru. Na jeho konci byl kroužek, který klouzal po ocelovém laně zavěšeném podél břehu. Takto jsme popojeli dalších asi 200 m k místu, kde se dalo vystoupit a vydat se k vodopádu. Pohled na řítící se masy vody nám vyrazil dech. Pochopili jsme, co by se stalo, kdyby náhodou naší pramici vynechal motor a proč ji lanem jistí.
 
Almaro nás zavedl až na okraj strže do níž se řítila voda a nabídl možnost se pod okrajem svlažit sprškou z malého přepadu. Pečlivě při tom hlídal, aby nikdo náhodou neuklouzl, protože to by byl jeho konec. Jeho, i toho nešťastníka. Pro mnohé to byl adrenalin, já nabídky nevyužil a dokonce si v duchu si říkal, že bych jako průvodce takové riziko nepodstupoval. Asi už jsem starý a přespříliš konzervativní.
Začalo se stmívat a vydali jsme se zpět do kempu za dobrou večeří a osvěžujícím pitím. Další den s nezapomenutelnými dojmy byl u konce.
Text a foto:Ivo Antušek
Další články autora:
Byl jsem u koně
Jak žijeme, tak řídíme
Jan Petránek mezi svými
Balíky do Terezína
Levně za zdravím
Hodina v autoškole
Ochrana počítače laickýma očima
Nejde jen o jazyk
Jak rychle jezdit
Putování za přeludem
Dopis příteli
Daň z hlouposti
Karty našich vnuků:MAGIC
Pražská vycházka
Ježdění v Americe
Slušný řidič
Slovo o nepřízpusobivých
Poselství od protinožců
Rybičky a já
Máte rádi své tělo?
Pro aktivní život
Ischia 2008
O řízení auta
Aféra Mutějovické uhlí
Hladil jsem krokodýla - 1
Hladil jsem krokodýla - 2


Komentáře
Poslední komentář: 18.11.2008  06:44
 Datum
Jméno
Téma
 18.11.  06:44 Bobo :-)))
 17.11.  22:14 Mila
 17.11.  22:08 VěraK
 17.11.  15:05 Gabi-florka
 17.11.  09:19 VlastaV Ivo,
 17.11.  08:54 jisuch53
 17.11.  08:16 hera
 17.11.  04:12 Juana
 17.11.  04:09 Juana
 17.11.  00:16 wiki
 17.11.  00:12 Ivo