Od „vyvěračky“ řeky Sorgue jedeme dále na západ vápencovým pohořím Luberon. První zastávka, která nás čeká, je skanzen – vesnice postavená na neolitických principech - Village-des-Bories.
K vesnici ovšem nevede pořádná zpevněná silnice, a proto se s naším autobusem loučíme na parkovišti, jež má být od Village-de-Bories vzdáleno 2 km (to tvrdí náš průvodce), avšak ukazovatel udává vzdálenost 1 km. ( Já osobně docházím k závěru, když se po nějakých dvou hodinkách vracím k autobusu, uprášená a sežehnutá provensálským sluncem, že jsem ušla 2 a půl kilometru. No a další senioři z našeho zájezdu se cítí tak na 4 kiláčky…To všechno ovšem násobeno dvěma! ) Poměrně úzká cesta, po níž jdeme, je dost prašná a k naší nelibosti nás předjíždějí, eventuálně nás míjejí prášící osobní auta.( Tohle je nešvar pro Francii bohužel typický. Já ho formuluji takto: Kam ve Francii čert nemůže, tam nastrčí auto.) Procházíme mezi zahradami a už po nějakých dvou stech metrech cesty se ojediněle objevují podivné oblé stavby, které jsou vlastně takové skládačky z plátků kamene složené nasucho. Některé tvarem připomínají včelí úly. Stejným způsobem jsou poskládány i zídky oddělující zahrady od cesty.
Po více jak půlhodině cesty se před námi objevuje zídka s vrátky. Zaplatíme vstupné a ocitáme se na velkém zatravněném prostranství, na němž vidíme skupinky staveb podobných těm, jež jsme potkávali cestou sem. Ta hlavní je dokonce patrová. Do prvního patra vystupujeme po dřevěném schodišti vedeném podél boční stěny zvenku. V místnosti, lépe místnůstce, jsou na stěnách fotografie a dokumenty zachycující vývoj úprav vesnice. Dozvídáme se také, že v těchto chaloupkách bez oken žili i lidé – ti poslední dokonce ještě v polovině 20.století. Jinak stavby sloužily jako chlévy a skladiště zemědělských produktů. Nakukujeme do chaloupek, obdivujeme přesnost, s jakou do sebe jednotlivé kameny zapadají, odolnost, s níž stavby po dlouhá staletí vzdorují rozmarům počasí. Navíc vesnice skýtá zajímavý barevný pohled: svěže zelený nízký trávník kontrastuje se světle šedými či bělavými vápencovými stavbami a nad tím nádherně modré provensálské nebe s pálícím, už úplně letním sluncem. Jediné, co nám tu vadí, je téměř úplná absence stínu, a tak se vydáváme na zpáteční cestu k autobusu.
Tentokrát jedeme jen krátce. Jen několik kilometrů od Village – des-Bories se nachází náš další cíl, pro tento den již poslední. Vesnice Gordes patří k nejmalebnějším provensálským vesnicím. V minulosti byla díky své poloze téměř odříznutá od světa. Je situována terasovitě a tvoří tak jakýsi amfiteátr vysoko nad řekami Sorgue a Calavon. Gordes dominuje hrad z 11.století, později přebudovaný na renesanční zámek. Dnes v něm najdeme muzeum současného umění. Vesnice Gordes učarovala svým půvabem nejednomu umělci – připomenu aspoň Marca Chagalla a maďarsko-francouzského malíře, grafika a architekta , který zachránil zámek v Gordes pro umění. Byl jím Viktor Vasarély (představitel uměleckých směrů op-art a kinetismus).
V hlavní sezóně vesnice žije výhradně z turistického ruchu. Stoupáme vzhůru spletí úzkých uliček a já nabývám dojmu, že v každém z těch malebných domků,hojně ozdobených květinami, postavených většinou z nažloutlého kamene, je buď butik, kavárnička, hospůdka nebo penzion. Ovšem nutno říct, že to vesnici na její fotogeničnosti neubírá. Právě naopak, většina turistů je vyzbrojena fotoaparáty či kamerami a hojně jich využívají. Když se dostaneme do nejvyšších „pater“ Gordes, naskýtá se nám nádherný výhled do krajiny, a tak mají fotoaparát i manželova kamera opět co dělat. Co vám mám povídat! Gordes mě tak okouzlilo, že jsem se rozhodla hlavní suvenýr z Provence vybrat právě tady. A vězte, že je to originální, velmi jednoduchý náhrdelník (ne, toto honosné slovo se k němu nehodí, ale jiné neznám) z několika oblých kamínků, bílých s namodralým nádechem, vpletených do tenkých konopných provázků a spojených jednoduchou drobnou kovovou sponkou. A tak mám splněno magické číslo 3: k hracímu mlýnku z avignonského mostu a elegantní kočičce z Les Baux-de-Provence (důstojné to kolegyni té loňské kočičí dámy z Bretaně) ukládám suvenýr třetí - a poslední.
Čas pokročil, hodinky ukazují, že šestá hodina večerní již minula, a tak nezbývá než nastoupit do autobusu a vydat se znovu na cestu, tentokrát za noclehem. Zbývá mi ještě utkat se s mužem o výhodnější místo u okna, protože tak kouzelný pohled na Gordes, jaký se nám naskýtá kratičkou chvíli, kdy sjíždíme po serpentinách, si žádný fotograf nemůže nechat ujít.
Nu, prohrála jsem, samozřejmě, a proto fotografii pro vás ukradnu z jeho alba. Doufám, že mne neprozradíte!