Ráno, šestý den pobytu - po probuzeni hlasem muezzina z nedaleké mešity, jsem běžela k zrcadlu. Proč? Podle Bűlanta každý, kdo se vykoupe v termálním bazénu hotelu Hierapolis omládne nejméně o deset let. Viděla jsem změnu, ale spíš k horšímu, nos jako bambulku. Trošku jsme to s tím koupáním přehnali, chytli jsme rýmu, půl autobusu kýchalo! Dalo se to přežít.
Horký čaj při snídani, paralen +, a bylo po problému. Před odjezdem z městečka Pamukkale jsme ještě navštívili tamní mešitu. Boty jsme museli nechat před vchodem a bylo žádoucí dát si šátek na hlavu.
Mešita musí být tak velká, aby pojala při páteční modlitbě všechny věřící z okolí.
Tak proto jsme těch mešit viděli cestou tolik, ve větších městech jich bylo vždy několik, všechny vypadaly jakoby nově postavené.
Uevnitř nebyl žádný sedací nábytek, podlaha ale byla vystlána měkkým kobercem.
Bűlant nás informoval jak probíhají modlitby, a také o svátku Ramadán, což je svatý měsíc, při kterém musí věřící držet od slunce východu do slunce západu půst . Od půstu jsou osvobozeny děti, nemocní, těhotné ženy i staří lidé.
Ramadán to není jen měsíc, kdy se drží půst, ale znamená celou řadu pravidel. Například lidé, kteří mají dobré příjmy by se měli postarat o chudé lidi, podělit se o své bohatství. V Turecku, kde je už od dob Attatürka náboženství přísně odděleno od státu, počet těch, kteří ramadán přísně dodržují, rok od roku klesá.
Zpočátku cesty jsem si myslela, že Bűlant patří ke křesťanské menšině, protože stejně zaujatě jako o muslimské víře, nám předtím vyprávěl o Sv. Mikuláši, apoštolu Pavlovi a panně Marii. Na přímý dotaz odpověděl, že je trošku věřící muslim, že to bere rozumově. Třeba zákaz pití alkoholu a pojídání tučného vepřového masa je v těch vedrech rozumný. S tím většinou souhlasíme .
Po odchodu z mešity jedeme překrásnou krajinou zpět do Antalye. Šplháme do hor, a tam, ve výšce kolem 2000 m nad mořem zastavuje u manufaktury na výrobu ručně vázaných koberců. Cestou jsem si všimla pěkných malých domečků, nově postavených. Bylo to divné, protože jsem si nedovedla představit kdo by chtěl žít v tak odlehlých končinách? Zeptala jsem se na to česky mluvícího průvodce v manufaktuře. Ty domečky postavila vláda a jsou zdarma k mání !
Jen s jednou podmínkou, naučit se vázat koberce ! Nemá někdo zájem ?
Není přesně známo, kdy se koberce začaly vyrábět, ale předpokládá se, že to bylo někdy v 5.století před naším letopočtem. Během staletí se ručně vázané koberce staly součástí kultury mnohých národů v Asii. Materiály pro výrobu koberců jsou ovčí vlna, bavlna a hedvábí. Barvy se získávají z rostlin, jejich kořenů i plodů, a také z květin. Motivy jsou ovlivněny tradicí národa, i náboženskými aspekty. Leckdy napovídají o dějinách národa víc než jiná umělecká díla.
Bylo nám umožněno prohlédnout si celý proces výroby, těch nejdražších a nejkrásnějších hedvábných koberců. Turci je považují za turecký národní poklad.
Neustále stoupají na ceně, to je dáno tím, že ubývá počet lidí, kteří je umějí vázat, a taky populace bource morušového klesá. Bohatí Američané považují nákup těchto koberců za dobrou investici.
Výroba jednoho koberce může trvat až několik let. Je to závislé na velikosti koberce, a počtu uzlíků na jeden metr čtvereční. Může to být 150 000 až 5 000 000 uzlů.
Čím víc uzlů tím lepší kvalita.
Toto všechno a ještě mnohem víc jsme se dozvěděli od pána, který na nás čekal. Podle připravenosti na zájezdy turistů (velké parkoviště, dokonce i jídelna, průvodci hovořící mnoha jazyky) usuzuji, že sem na exkurzi vozí mnohé cestovní kanceláře své klienty. Zaměstnanci manufaktury nám předvedli skvělou show.
Pobavili jsme se tureckým přízvukem barviče hedvábí, měl takový směšně pisklavý hlas, když česky vykřikoval: hnědá? Béžová ? Duběnka…
Po shlédnutí výrobního procesu od samého začátku, od odvíjení hedvábné nitě z kokonů bource morušového, po spřádání, barvení a uzlování, jsme byli odvedeni o poschodí výš, a bylo nám zakázáno fotografovat. O chráněných vzorech hovořil průvodce. Tam nahoře totiž bylo několik sálu s koberci, kam se podíváš. Na zemi, na stěnách, dokonce na oknech. Bylo to nádherné. Hedvábné koberce prosvíceny sluncem světélkují, vypadá to jako by v oknech byla skleněná mozaika.
Rozsadili jsme se na lavice podél stěn jednoho z těch sálů, po přednášce o všem co se týká koberců jsme dostali šálek turecké kávy a pohárek něčeho, čemu říkali rakije. Chutná to po pendreku a obsahuje alkohol, což jsme konstatovali s údivem.
Vzít doušek do pusy ale nepolykat, až po zapití kávou, nám bylo doporučeno, předtím jsme se naučili říkat turecky na zdraví: Serafe !
Pak to začalo. Turci nosili jeden koberec za druhým, rozvinovali je a svinovali, hedvábné koberce měnily barvy, mohli jsme si vyzkoušet chodit po vlněných bosou nohou, nebo na nich ležet, což bylo příjemné !
Myslím, že několik lidí si nějaký ten kobereček koupilo, byli ujištěni, že budou vlastnit unikátní výrobek, nikdo jiný na celém světě nebude mít stejný.
Po dobrém obědě v jídelně u manufaktury jsme pokračovali dál. Náš cíl byla Antalya, cestou jsme si prohlédli a vyfotili se s impozantními vodopády Kursunlu v pozadí. Padají do moře z výšky 42 m.
Poslední dvě noci jsme strávili v luxusním hotelu, na středomořském pobřeží v nejnovějším turistickém středisku Belek. O tom zase příště…
K článku je rovněž zpracovaná prezentace (pps), o kterou si můžete napsat zde