Namáhavá cesta ke svìtovosti
V týdenníku, který mi kdosi poslal z Èeska, jsem našla reportá¾ napsanou ¾urnalistou, kterého v jeho vlastním zájmu radìji nejmenuji. Pojednávala o nejdra¾ších a nejlepších restauracích v Èesku. Tedy v Praze. Prý se v nich skvìle najíte, ale také za to hodnì zaplatíte. Hošík tam byl zajisté na úèet redakce, tak¾e ho to moc nebolelo. Jako první jmenuje restaurant Allegro v procovském novém hotelu Four Seasons. To je taková zastrèená elegance, hnedka za Karlovým mostem u Vltavy, spala tam prý Madonna, kdy¾ v Praze vystupovala. Tamní restaurace prý byla u¾ nìkolikrát vyhlášena za nejlepší restauraci v zemi. Reportér píše „u nás“, chvilku jsem se domnívala, ¾e myslí u nich doma. Ale asi ne, vaøí tam toti¾ italský kuchaø. A novináø asi nebude z rodiny, která by si mohla vydr¾ovat svého kuchaøe. Diví se toti¾ vìcem, které bývaly døíve i v docela obyèejných èeských rodinách docela bì¾né. Pouèuje ètenáøe, ¾e v takové restauraci si nedáte utopence, tlaèenku èi guláš. Neví o tom, ¾e dobrý guláš je delikatesa i v prvotøídním podniku. Nedávno prozrazovali na nìmecké televizi rùzní známí kuchaøi, co jejich oblíbené jídlo – a víte, co vyhrálo? Ordinérní karbanátky.
Minerálky mají tam v tìch chrámech jídla prý dokonce dvojí, cizích znaèek Evian a Vitell udivuje nás milý reportér. Prý na pøání se¾enou i vodu z grónského ledovce. No, u¾ je vidím, jak natáèejí vodu z vodovodu, pøidávají k tomu ledovou tøíš» s trochou modré barvy a pøíšernì se chechtají.To tedy zas tak moc velký výbìr není, dvì minerálky mají u nás v mìsteèku i v krámì s pomfritama.
Vín mají prý 600 druhù a za láhev vína je mo¾no dát i ètvrt milionu, praví synek. Namátkou uvádí Saint-Julien z roku 1934 za 156.000 Kè. ®e tak staré víno by otevøel k obyèejné, by» i drahé veèeøi jen blbec, to náš svìták netuší.
Ten dotyèný italský kuchaø vaøí v Praze u¾ šest let a chce se prý mìøit s New Yorkem, Londýnem nebo Paøí¾í, ne s ostatními restauracemi v Praze. No, tak nevím, ale zatím nemá v Èesku ani jeden restaurant hvìzdièku od Guide Michaelin, pøes veškerou svìtovost a jedineènost té jejich kuchynì.
Bydlím v zemi témìø stejných rozmìrù. Kulinárnì nic moc, ale i ve mìstì kde ¾iji, se 40.000 obyvateli, máme restauraci, která má tyto michelinské hvìzdy dokonce dvì. Vùbec je tìch hvìzd po Holandsku rozeseto pomìrnì dost, kupodivu. V Èechách a na Moravì není zatím ani jediná. Èím to je, to teda nevím.
Také podávají v té restauraci Allegro, praví èeský kulinární badatel, maso ze zvíøat jménem wagyu. Pouèuje ètenáøe, ¾e jsou to zvíøata chovaná v Americe(!), kterým se k jídlu dává pít pivo a saké. Škoda, ¾e ho to saké nepøivedlo k tomu, ¾e to spíš budou asi ta proslulá hovìzí dobytèata z Japonska. Tam se tento druh dobytka do roku 1912 pìstoval jen pro èleny císaøské rodiny. Vyvá¾et se zvíøata nesmìla, pod trestem smrti. A¾ v roce 1993 na ¾ádost Washingtonské university bylo vyvezeno nìkolik kusù, pro vìdecké úèely. Pak pøišli na to, ¾e mohou vyvézt embrya, co¾ se jim po nìkolika letech podaøilo.
Teï se pìstují wagyu v USA, Ji¾ní Americe, v Belgii a v Holandsku – kousek od nás je farma, kde je najdete také. Nevìøíte? Jen se podívejte : www.wagyufarm.nl Do Prahy kvùli tomu jezdit nemusíme. A oni by to zase nemuseli dová¾et z Ameriky.Reportér dál nadšenì vypravuje o tom, jak se v tìchto podnicích vaøí z èerstvých surovin, ryby prý pøímo z moøe, šunka z Parmy.Èeské není nic, jen prý trochu nìjaké zeleniny a zvìøina. Humry prý vozí z Itálie. To je taky divné, proto¾e tam nikdy ¾ádné humry nepìstovali, ti ¾ijí jen v chladné vodì. Jestli to nebude langusta? Nejvìtším hitem je ale kuøe z Breese. Píše opravdu nìkolikrát Breese. Jen¾e on je to Bresse, mùj milej, nepozornej. Kuøe prý pøinesou hostùm celé, ještì s hlavou a za krkem s peøím a s nohama s drápy, které jsou zabarvené do modra, co¾ prý znamená, ¾e za ¾ivota bìhalo a hrabalo. Modré nohy, ne drápy, jsou pro tuto rasu pøíznaèné, milý hochu. Tobì jde namluvit taky úplnì všechno. A nebo jsi zatracenì nedával pozor.
Èíšník se prý dokonce „málem klanìl.“ Hocha tedy pøekvapuje, jak se chovají èíšníci „málem slušnì“. Co¾ pøipomíná, ¾e v èeských restauracích vede spíš model Paroubek. S chováním u stolu si nemáte dìlat moc starostí, staèí prý shlédnout film Svìtáci a víte dost. Ruce nevolizovat, utøít do ubrousku, ten je na to. Aha. Kdy¾ jíte venku na terase a náhodou zaène pršet, tak nesmíte „popadnout talíø se svou porcí a jít dovnitø“ to prý by na vás koukali jako na blázna. Však my se to nauèíme.
Druhá jmenovaná restaurace pro milionáøe a celebrity je Zlatá studnì, co¾ je, pokud se pamatuji, nìkde nahoøe u Hradu. Tam zas mají steaky z Argentiny a prý podávají èekanku, košírovanou v èerveném vínì. Té¾ košírují hrušky. Tu èekanku prý hosti nechtìli. Nedivím se. Kdyby to zkusili pošírovat, tak snad by to lidi pozøeli. Hoch zase nedával pozor a nebo pøíliš vyu¾íval nabídky lihovin.
Zlatá studnì je o trochu sympatiètìjší, u¾ proto, ¾e kuchaø je Èech a netají se tím, ¾e si po práci rád zajde na tlaèenku. A má prý recepty ještì od babièky. Jen¾e, kdy¾ se ho reportér ptá na nìjaký jednoduchý recept, tak uvede „ Peèenou kambalu na bramborovo- tomátovém pyré s pórkovo -mátovou pìnou“. Svatá prostoto.
A nakonec se náš reportér dopouští chyby, pro Èesko pøíznaèné : plete si gurmána s gurmé (gourmet). Omluven je tím, ¾e i ve slovníku cizích slov, kterým mi kdysi mávala pøed nosem moje pra¾ská švagrová, stojí, ¾e obì slova mají stejný význam. Pøitom vám v Èesku ka¾dý franštináø øekne, ¾e gurmán je èlovìk, který rád hodnì jí (napøíklad Gargantua byl gurmán) a gurmé je labu¾ník.
Tak¾e kdy¾ gurmáni hlasují o nejlepší restauraci, hlasují o tom, kde dostanou nejvíc jídla, ne jídla nejvybranìjší a nejlépe pøipravená. Inspektoøi , kteøí udìlují tu michelinskou hvìzdu prý chodí do restaurace Allegro ka¾dý rok, ale stále cosi chybí. Co to asi bude?
Vzpomínám na kuøe s nádivkou, které dìlávala moje babièka. Pøedtím nebylo nikde v Bresse, ale bìhalo u nás po dvoøe, ani nemìlo modré pazoury. Bylo absolutní, nezapomenutelné, na vyznamenání . Poulet de Bìlèice.
Máme v Holandsku pøísloví: chovej se obyèejnì, to je bláznivé a¾ dost. Co kdyby to zkusili s naší obyèejnou, ale poctivou a kvalitní, èeskou kuchyní? Recepty si mohou vy¾ádat v Rakousku, kde ji dodneška vaøí a mají v úctì. Nebo najít nìjakou pùvodní Sandtnerku.
Vìra Pokorny-Scheufler
