Nìkdo na své kytky mluví v domnìní, ¾e díky tomu více porostou. Netuším, jestli to funguje. Znám pouze jeden takový pøípad, kdy dotyèná zahradnice chodí mezi svými svìøenkynìmi, baví se s nimi, hladí je a vùbec jim projevuje více pøíznì ne¾ vlastní rodinì (správnì, mluvím o své matce). Nicménì si nejsem jistý, ¾e by tímhle postupem docílila lepších výsledkù ne¾ ti, kteøí pøi okopávání záhonù zarytì mlèí èi dokonce nadávají. Já se svými pichlavými miláèky rozmlouvám vìtšinou pouze tehdy, kdy¾ u¾ mì svìdomí s¾írá natolik, ¾e mì donutí se jim omluvit za nehoráznì otøesnou péèi. Nakonec jim v¾dycky slíbím, ¾e se polepším, jen¾e u¾ v ten moment vím, ¾e náš další rozhovor se ponese ve stejném duchu.
Moje sbírka kaktusù èítá mezi dvaceti a¾ tøiceti kusy. To podle toho, jak rychle stíhám nahrazovat chudáky, kteøí to ji¾ vzdali. Jde o nikdy nekonèící proces. Rok co rok pøijde nakupovací horeèka, kdy zacelím mezery vzniklé po padlých hrdinech a vytvoøím nìkolik zálo¾ních jednotek, které se záhy propracují na èelní pozice. O to více obdivu si zaslou¾í tìch nìkolik osamocených mohykánù, kteøí to se mnou táhnou u¾ léta od doby, co je krutý osud zavál do mých spárù. Hlubokou úctu pak chovám k nejstaršímu vytrvalci, který se ocitl na parapetu jako vùbec první a dosud stateènì pøe¾ívá.
Povídá se, ¾e kaktus vykvete, pokud je spokojený a vhodnì opeèovávaný. U mì tenhle rok kvetl jediný. Tak¾e na tom nìco pravdy bude. Fascinovalo mì to. S minimální péèí a pozorností a ten drobek dokázal ze svého støedu vytlaèit stonek nìkolikanásobnì delší ne¾ on sám. Bylo na nìm jedno poupì? Dvì? Tøi? Ne! Rovnou padesát sedm! A ka¾dý den vykvetlo a zvadlo právì jedno. Dva mìsíce ten deseticentimetrový prcek o¾ivoval místnost. Ani nevím, èím jsem si to zaslou¾il.
I kaktusy vyrá¾í na letní dovolenou. V pøípadì tìch mých není cílovou destinací ji¾ní Itálie a Capri, nýbr¾ podlaha balkónu, u¾ tak pøekypujícího rùznou zelenou veteší. A to se vìtšinou nejedná ani tak o dovolenou, jako spíše o vyhnanství. Objeví-li se na nìkterém z mých chovancù podezøelý neduh èi škùdce, sbalí si svých pár kamenù a podmisku a tradá ven, aby od nìj nákaza nepøeskoèila na sousedy. Tam èelí rozmarùm poèasí odkázán sám na sebe. Na balkón tak dávám nebo¾áky do¾ít. Je mi líto je vzít a vyhodit do popelnice jako kus zbo¾í, proto¾e jsem si k nim u¾ vypìstoval nìjaký ten vztah. Na druhou stranu zùstat taky nemù¾ou.
Jedno léto jsem takhle vyvenèil zdánlivì ztracený pøípad. Ani ve snu jsem nepoèítal s tím, ¾e by se chudák sukulent ještì kdy vzpamatoval, jen¾e se pøihodil uèinìný zázrak. Škùdci zmizeli, rostlinka se zotavila a ještì zesílila. Dosud zùstává mezi námi a tìší se dobrému zdraví. Od té doby jsem zaèal balkón vyu¾ívat i jako ozdravovnu a svìte div se, procento zachránìných pøekvapivì roste.
Nejkrásnìjší zmrtvýchvstání však probìhlo kdy¾ mladièký kaktus, který ke mnì pøišel u¾ s notnì podlomeným zdravím, zcela spálilo jarní slunce a nadto celý seschl. K jeho štìstí jsem strašnì líný a balkón se nachází blí¾ ne¾ odpadkový koš. Proto skonèil tam. A jak u¾ jsem si zvykl, kdy¾ zalévám, tak všechny, tudí¾ vodu dostanou i ti na vìènosti (ne svìcenou, z kohoutku). A pøi jedné obchùzce jsem se nestaèil divit! Na svraštìlém tìle se cosi zazelenalo. O kus dál taky. A ještì! Bez dechu jsem koukal na to znovuzrození. V tu chvíli jsem poci»oval skuteènou, nièím nekalenou radost, jako u¾ dlouho ne. Tenhle vzdor osudu, povstání bájného ptáka Fénixe z popela a vybojování si práva na ¾ivot na mì silnì zapùsobilo.
Zaplnil jsem celou stránku tlacháním o kaktusech. Hrùza. Ale vìøte mi, ¾e jsem si nekladl za cíl otrávit vás a unudit k zoufalství. Nepøeèetli jste si pouze pøíbìhy z pichlavé øíše, ale i podobenství o té naší. V ní se to také hem¾í ostrými a nebezpeènými trny. Zároveò v ní však najdeme i stejnì pìkné vìci jako èerstvì rozkvetlá poupata a staèí k tomu málo, malinko. Tøeba jen obèasná pomoc, vlídné a povzbudivé slovíèko, trocha lásky. Udìlat nìkomu radost je snazší, ne¾ se zdá. A je dobré si pamatovat ještì jednu vìc: nelámat zbyteènì brzo hùl. Nevzdávat to, i kdy¾ se vše jeví ztracené.
Zaplnil jsem celou stránku tlacháním o kaktusech. Hrùza. Ale vìøte mi, ¾e jsem si nekladl za cíl otrávit vás a unudit k zoufalství. Nepøeèetli jste si pouze pøíbìhy z pichlavé øíše, ale i podobenství o té naší. V ní se to také hem¾í ostrými a nebezpeènými trny. Zároveò v ní však najdeme i stejnì pìkné vìci jako èerstvì rozkvetlá poupata a staèí k tomu málo, malinko. Tøeba jen obèasná pomoc, vlídné a povzbudivé slovíèko, trocha lásky. Udìlat nìkomu radost je snazší, ne¾ se zdá. A je dobré si pamatovat ještì jednu vìc: nelámat zbyteènì brzo hùl. Nevzdávat to, i kdy¾ se vše jeví ztracené.