Škola bohù (3/4)
„Má-li být však náprava úspìšná, musí být komplexní a všestranná, nebo» „nebude-li souèasnì napravovat všechno, co vzájemnì souvisí, nikdy se nedostanete kupøedu…“
Jan Amos Komenský
* * *
Kdy¾ zápas skonèil, svítilo na ukazateli skóre 2:5. Majký si do statistik pøipsal mínusový bod za úèast na ledì pøi jednom obdr¾eném gólu, aèkoliv se nedalo tvrdit, ¾e by se jednalo o jeho chybu. Bohu¾el vyfasoval také ètyøi trestné minuty – a pøi obou oslabeních jeho tým inkasoval po gólu. Nejprve na 0:1 a následnì dvì minuty poté, co jeho tým sní¾il na 1:2 a nadechoval se k vyrovnání. A i kdy¾ bì¾ela teprve polovina utkání, z tohohle úderu se u¾ domácí nevzpamatovali. Majkýho fotr cestou do šaten odchytil trenéra a pustil se s ním vehementnì do diskuse. V kabinì mezitím panovalo pìkné dusno. A ne pouze kvùli tomu, ¾e se tam právì odstrojovalo dvacet zpocených a vyflusaných borcù.
Zápas skonèil, pár desítek pøíbuzných a náhodných èumilù se trousilo pryè, na led vyjela rolba. Rapl se Šulinem se vyrazili poflakovat do centra a já zamíøila domù, zatímco Majkýho otec èekal na syna na parkovišti. Majkýmu to tentokrát trvalo déle ne¾ obvykle. A kdy¾ koneènì dorazil, výraz ve strhané tváøi jasnì øíkal, ¾e netou¾í po nièem jiném ne¾ po tichu. Jen¾e ¾ivot není peøíèko…
„Takhle to, Michale, dál nejde. Co si budem, tenhle zápas se ti vùbec nepovedl. To druhý vylouèení bylo absolutnì zbyteèný a to nebyla jediná blbost, co jsi tam dneska vyrobil.“
„Tati-“
„®ádný výmluvy o zaèátku sezóny a podobnì. Problém je v tom, ¾e se nesoustøedíš, máš hlavu plnou hloupostí, poøád se nìkde taháš s tou divnou partou, tak¾e s tím je odteï utrum, hochu. Budeš se soustøedit jen na hokej a na školu a-“
„Jen¾e, tati-“
„®ádný jen¾e! Dobøe mì poslouchej! Investoval jsem do tebe u¾ hodnì èasu a penìz na to, abych poøád dokola slyšel jen samý výmluvy a fòukání! A jestli ti nìco øíkaj ostatní v kabinì, tak na to se vyser. Musíš si to srovnat v hlavì sám! Musíš vìdìt, jakej máme cíl, za èím jdeme a co tomu musíme obìtovat!“
„Ale já to v hlavì srovnaný mám!“ vykøikl najednou Majký jako èlovìk, který se topí pod ledem a po nekoneèných minutách hledání se mu podaøilo vynoøit hlavu nad hladinu.
„Vá¾nì?“ zamrkal otec a ubral na hlasitosti a intenzitì svého projevu. „Ale tak kdy¾ víš, ¾e tohle je pro tebe nejdùle¾itìjší, tak jak-“
„Ale tohle pro mì není nejdùle¾itìjší!“ sebral Majký veškerou odvahu a se zavøenýma oèima ze sebe vyrazil to, co u¾ mìsíce dusil v srdci, ale nedokázal to protlaèit pøes rty.
„Dìláš si srandu? To je blbej vtip?“ zalapal otec po dechu a na moment upadl do takového šoku, ¾e zapomnìl i vybuchnout. Stále sedìli v autì na parkovišti za malou halou, a ještì nevyrazili na cestu domù. Kdyby ano, otec by mo¾ná i naboural, nakolik ho ta informace uzemnila.
„Nedìlám. Nenávidím hokej,“ zašeptal Majký.
„Nenávidíš?“ otec jednotlivé slabiky stì¾í spojil do celého slova. „Ty, mùj syn, ty mi tady øíkáš, ¾e… ¾e nenávidíš hokej?“
„Jo! Všechny ty tréninky, zápasy, pøípravy-“
„Aha, jasnì. Ono je to jinak, ¾e jo? Prostì seš línej. Moc pohodlnej. Rozmazlenej. Chtìl bys mít všechno, ale sám pro to nedìlat nic. V tom to vìzí, he?“
„To pøece vùbec není-“
„Buï zticha, ty nevdìènej spratku!“ vybuchl otec a Majký se instinktivnì pøikrèil. „A poøádnì mì poslouchej! A otevøi oèi, kdy¾ s tebou mluvím! Dívej se na mì! Slyšíš?! Dívej se mi do oèí, ty zmetku!“
Rána. Na Majkýho tváø dopadla tvrdá facka a vzápìtí na to s ním otec silnì zatøásl.
„Tak, to je ono. Tak hele, chlapeèku, nìco ti povím. Kdyby nepøišlo to zasraný koleno, tak jsem hrál NHL. ®ili bychom teï v Americe a topili se v penìzích. V gará¾i bych mìl zaparkovaný tøi luxusní auta a pøed nima v krabicích naházený hromady medailí a trofejí. Víš, proè by se válely v krabicích? Proto¾e by jich bylo tolik, ¾e by nebyly kam vystavit. Proto¾e by jich bylo kurva tolik, ¾e by pro mì u¾ ani nic neznamenaly. Na tomhle prstì – podívej se! – bych teïka nosil prsten pro vítìze Stanley Cupu. Ka¾dej v týhle zasraný zemi by znal moje jméno! A místo toho co? Jeden zasranej faul, zasraný koleno v hajzlu a koneèná. Jo, jo, váš syn bude v poøádku, ale na profesionální hraní u¾ to nebude. Slyším toho doktora jako by to bylo vèera. Ale já to nevzdal! Vrátil jsem se. Døel jsem na sobì. Ka¾dej den, ka¾dou hodinu. Ale to koleno prostì nedr¾elo, jak mìlo. Nefungovalo to. A ten sráè, kterej mi znièil kariéru? Za dva roky s tím seknul, proto¾e na to nemìl. A co dìlám teï? Od rána do veèera se plahoèím, abych u¾ivil rodinu, montuju pitomý ¾aluzie, sháním ka¾dou posranou zakázku a poøád po mnì ka¾dej nìco chce, na nìco si stì¾uje, nìco reklamuje. A ka¾dou volnou minutu, ka¾dou vydìlanou korunu, tu investuju do tebe, abys to dotáhl tam, kam já ne. Abys mìl lepší ¾ivot! Abys mìl peníze! Uznání! Copak to nechápeš? Dìlám to pro tebe! Obìtoval jsem se pro tebe, pro tvou kariéru a ty… ty mi tu budeš vyprávìt takový sraèky?! Nedovedeš si pøedstavit, co všechno jsem u¾ absolvoval a vytrpìl. O èem všem ty ani nevíš. Proto¾e ve skuteèným svìtì to nefunguje jako v tìch tvejch zasranejch seriálech. Kdepak, èlovìk se musí jinak otáèet!“
„Já se tì o to neprosil,“ zaplakal Majký a okam¾itì mu pøiletìla druhá facka, ještì tvrdší ne¾ první.
„Nebij mì! Prosím!“
„To seš tak mìkkej, ¾e nevydr¾íš ani jednu »afku? Co ty to seš za chlapa? To seš mùj syn? Víš, jak já byl tvrdej obránce? Kolik jsem mìl zranìní, ne¾ pøišlo to zajebaný koleno? A nic z toho mì nezastavilo! A ty tady fòukáš… Co fòukáš, ty tady breèíš jak holka! Je mi z tebe na nic! Slyšíš? Úplnì na nic. Patnáctiletej kluk a breèí… Breèí! Skuteèný chlapi nebreèej. Nestì¾ujou si. Nevzdávaj to. Jen¾e ty… To máš po matce. Na tý by taky ka¾dej mohl štípat døíví. Ta, kdyby si nenašla mì, tak s ní v ¾ivotì ka¾dej zatoèí. Jo, vona je hodná a slušná, ale všeho s mírou. V týhle dobì musíš ukazovat vostrý lokty, pokud se chceš prosadit. Holt ¾ivot není peøíèko. A pro slabochy v nìm není místo!“
„Já… nejsem… slaboch,“ vysoukal ze sebe mezi vzlyky Majký.
„®e ne?“ otec mu prudce chytil hlavu a pøidr¾el mu ji pøed zrcátkem. „Tak se na sebe podívej! Uøvaná baba. Co vidíš? Já ti povím, co vidím já. Slabocha. Zbabìlce. Nulu, která to nikam nedotáhne. Psí hovno u cesty. Ale za to mù¾e tvoje matka a její výchova. V¾dycky ti zametala všechny pøeká¾ky z cesty, poøád Míša sem, Míša tam… Tebe i Nelu rozmazlila. A ty krou¾ky na prvním stupni! Klavír! Zpìv! Hudebka! To je dobrý leda tak pro ¾enský. Tak¾e bys teï radši chodil drnkat nìkam na piano, to mi chceš øíct? Ale mnì je jasný, odkud vítr vane. Mìl jsi doteï a¾ moc volnosti. Poka¾dý jsi dostal, co jsi chtìl. Novej mobil, tablet, notebook, televize, znaèkový hadry, prachy na rozhazování… Jo, to je moje chyba. Uznávám. Myslel jsem si, ¾e s tebou èlovìk u¾ mù¾e jednat jako s dospìlým, ale spletl jsem se. Holt tak kdy¾ to nejde po dobrým, tak pøitvrdím. A to si nemysli, já dovedu bejt taky pìknì tvrdej, to ještì poznáš, hošánku. Odteï budeš poøádnì makat. Ka¾dej den. A vìø tomu, ¾e si tì ohlídám. A fajn, teï nenávidíš hokej, je mi jasný, ¾e nenávidíš i mnì, ale nìco ti øeknu, jednou si na tenhle rozhovor vzpomeneš a podìkuješ mnì. Všechno, co dìlám, dìlám pro tebe, pro Nelu, pro rodinu. Všechno! A kurva bych uvítal, kdyby to taky koneènì nìkdo ocenil!“
Ka¾dý z nás si nese ¾ivotem vzpomínky na základní školu. Èasto mívají rozmanitý obsah a zatímco nìkteré jsou pozitivní a jiné záporné, mnohdy jsou natolik silné, ¾e nám pøetrvají v pamìti i dlouhá léta po ukonèení povinné školní docházky. S promìòující se dobou a spoleèností se promìòuje i školství, a kromì starých problémù se objevují i nové výzvy, kterým èelí ¾áci, uèitelé i rodièe. Rozhodli jsme se proto ètenáøùm pøinést sérii ètyø ukázek z chystaného románu našeho autora Tomáše Záøeckého s názvem Škola bohù, který se zabývá problémy se šikanou, návykovými látkami, násilím i hledáním sebe sama a svého místa v souèasném komplikovaném svìtì. Autor pùsobí deset let jako pedagog a po dlouhém váhání se rozhodl usednout k notebooku a sepsat román, který nìkomu poslou¾í jako sonda do svìta mladých dospívajících, jinému pøipomene spíše dìsivý horor a dalšímu vykouzlí z pamìti vzpomínky na vlastní léta školní docházky… Dìj Školy bohù se odehrává na fiktivní základní škole, která nikdy neexistovala, aèkoliv je situována do skuteèného mìsta. Stejnì tak jsou všechny postavy a události románu pouhým výplodem autorovy fantazie a jakákoliv jejich podobnost se skuteènì ¾ijícími i mrtvými osobami èi reálnými událostmi je èistì náhodná.
Škola bohù (3/4)
