Jak jsem nauèil Pagáèe šeptat
Jedním z nejvìtších exotù poddùstojnické školy pro zdravotnické instruktory nebolí lapiduchy byl bezesporu desátník absolvent Pagáè. Podle informací slovenských vojínù, ale také na rozdíl od jeho poddùstojnických kolegù se zlatými prýmky na náramenících, nebyl tento zcela prostý chlapec z východního Slovenska prý vùbec absolventem ¾ádné vysoké školy, ale urèitì ani školy støední. Ke svým prýmkùm pøišel nìjakým záhadným zpùsobem, k hodnosti asi také zøejmì, jak se všichni shodovali, díky neuvìøitelnému øevu. Bylo ho slyšet po celém obvodu dosti velkých kasáren k nelibosti všech, ale zøejmì k radosti majora, který nám všem velel. Nebo» zupák se mu zamlouval a díky hlasu se stal jeho oblíbencem. Na vojáky pøece musí být pøísnost jako za Marie Terezie ! A zvláš» na tahle podivná individua s maturitním vysvìdèením a snad i všelikými chorobami z civilu, pro které sice nebyli uznáni vojny neschopnými, ale byli zaøazeni ke zdravotníkùm, kde snad nemohou napáchat vìtší škody a ohrozit bojeschopnost naši socialistické armády.
Desátník Pagáè byl podle slovenských kolegù prý také absolventem - ovšem školy baèovské s hlavními pøedmìty Chov ovcí, Výroba a pití ¾inèice a Odhánìní vlkù. Samozøejmì hlavnì øevem, který teï skvìle uplatòoval na vojnì.
Øval vskutku mistrnì. A to na vzdálenost zhruba deseti centimetrù od oblièeje posti¾eného vojáèka, pøièem¾ mu èinilo zjevnì nesmírnou radost vidìt odpor, zdìšení a bezmocný vztek na tváøi obìti. Tak¾e øval ještì víc a hlasitìji. Prostì Pagáè.
Zatím jsem se mu nìjak dokázal vyhýbat, ovšem na všechny u¾ postupnì došlo. A tak byla jen otázka èasu a okolností, kdy dojde i ne mne. Stalo se tak jednou na poèátku léta osmašedesát, kdy na mne vyšla o víkendu slu¾ba pomocníka dozorèího roty. Všude vládl klid a pohoda, mùj nadøízený poddùstojníci si odešel dát šlofíèka a já zùstal u slu¾ebního stolku sám jen s bodákem po boku. Kdy¾ vtom se náhle jako duch zjevil pøede mnou desátník Pagáè. Teï zaène øvát a já toho blba nemù¾u samozøejmì praštit ani píchnout. Co tedy budu dál dìlat? Uva¾oval jsem a vyèkával. Netrvalo to dlouho. Desátník se, jak mìl ve zvyku, pøiblí¾il ke mnì a¾ na dosah a zaèal øvát tak pøíšernì, a¾ mi zaléhlo v uších. Vzpomnìl jsem si v té chvíli na Haškova „Dobrého vojáka Švejka“, kterého jsem právì pøeèetl. Jak by se asi zachoval právì ten Švejk v takové situaci? Tak bychom si to mohli zkusit.
Zùstal jsem klidnì stát a díval se upøenì dobráckým a milým pohledem do oèí øvoucího zupáka.
,,Pane desátníku, chtìl bych vás na nìco upozornit," pravil jsem tiše zcela klidným hlasem. Ten øval dál a já pokraèoval. „Mám toti¾ v mých papírech potvrzeno, ¾e mám psychické problémy...“. Zarazil se, pøestal na moment øvát i prskat a já toho vyu¾il. „Já bych vám toti¾ nerad ublí¾il, ale pokud na mne nìkdo køièí, tak se velice moc rozèílím a mohu vás klidnì tì¾ce zranit nebo dokonce zabít.“ Vydìsil se. „Tohle ¾e mù¾ete... ale jak na to?" Pokrèil jsem rameny. „No mrzelo by mì to potom samozøejmì moc, ale to u¾ by se nedalo nic dìlat. A mnì by za to pak nemohli vùbec stíhat, mám na to papíry, jsem prostì psychicky nemocný a tím pádem beztrestný. Moc lituji.“
Rozjivený køikloun zcela zmlkl a pak tichounce a velmi naléhavì zašeptal. „No dobøe, dobøe, tak bì¾te. A hlavnì klid, èovìèe, buïte v klidu.“ A rychle se ztratil. Od té doby, pøesto¾e na všecky ostatní dál øval jako pominutý, na mne desátník Pagáè u¾ jen šeptal. A¾ do skonèení školy, kdy jsme slo¾ili zkoušky a dostali za odmìnu všichni svobodnické pecky. Pøi oslavì pak kamarádi chytili marnì øvoucího a protestujícího desátníka a hodili ho do koryta se studenou vodou. Z dálky jsem pøihlí¾el a snad mi bylo toho vydìšeného èlovíèka i trochu líto. Proto¾e jsem ho celou tu dobu vlastnì po vzoru mého oblíbeného Švejka vodil pìknì za nos a donutil ho ze strachu místo øevu aby na mne jen šeptal.
