Pøiblí¾ily se dny, kdy jsem nechtìnì a zároveò s radostí musel øíkat slovo “poslední”. Napsal jsem poslední dopis domù, zaèal poslední týden mého docházení do práce, bylo poslední pondìlí, kdy jsem spolupracoval s Mikem…, a tak se to pøídavné jméno “poslední” samo postupnì zaøazovalo do dalších a dalších vìt. Pøesto mì však i v tomto finále èekalo ještì mnoho pøekvapujících zá¾itkù. Poslední pracovní pondìlí (ètrnáct dní pøed odletem) zaèalo mlhavým ránem a prvním mrazíkem. Ráno se mi koneènì podaøilo dokonèit oblíbené Tondovo køesílko, upekl jsem ještì do práce jableèný koláè a s Danou jsme zaèali plánovat, jak vyplníme tìch pár posledních dnù. Vlastnì naplánované u¾ vše bylo, jen mì s tím potøebovala seznámit.
“V práci skonèíš v nedìli. V pondìlí pøijede Pavel s Mary. Udìláte si ještì spoleèný výlet, tentokrát beze mne, do zajímavé atrakce „Dùm na skále“. Jeden den si zajdeme, jak u¾ ti dlouho slibuji, zahrát ku¾elky, a pak se zaèneš pomalu balit. Poslední nedìli poøádá pro tebe v hotelu Hans party na rozlouèenou. A v pondìlí vstáváme ve ètyøi ráno, abychom stihli v šest autobus z Madisonu do Chicaga na letištì.”
Celá ta podzimní atmosféra jako by naznaèovala blí¾ící se konec mého “krátkého výletu”. I kdy¾ bylo ráno pošmourné, pøece jen se odpoledne rozzáøilo slunce. Soubì¾nì s pøírodou, kde probíhalo indiánské léto, jsem pro¾íval poslední dny. Èím dál víc s blí¾ícím se koncem jsem si uvìdomoval, ¾e všechno to “pøíjemno” (to ošklivé slovo vùbec nevyjadøuje skuteèné pocity), které jsem zde do sebe tøi mìsíce vstøebával, nenávratnì konèí. Souèasnì jsem pro¾íval obrovskou touhu po setkání se svými milovanými doma.
V práci jsme se den po dni podle toho, jak mìli zamìstnanci rozvr¾ené slu¾by, louèili. Bylo to takové neoficiální, v rámci pracovní spolupráce. Cvakaly fotoaparáty, vymìòovaly se adresy a dopisovaly poslední recepty. Na informaèní nástìnce v kuchyni se objevil plakát, kterým zval Hans všechny zamìstnance hotelu na rozluèovací party s D¾aným. Zde byli zároveò vybízeni, aby uvaøili a pøinesli z domova nìjakou svoji specialitu na pohoštìní s tím, ¾e nápoje v neomezeném mno¾ství dodá majitel hotelu. Já jsem pak nad pozvánku nakreslil kopretinu ronící slzy se sedmi okvìtními lístky, z nich¾ jsem ka¾dý den jeden umazal.
V tomto duchu ubìhly velice rychle mé poslední pracovní dny. V nedìli, kdy jsem naposledy slou¾il, jsem na popud Tonyho mìl za úkol pozvat Hanse a Mika na krátké posezení domù.
“Honzo, já mám doma nenaèatou malou becherovku a pùllitrovku té domácí slivovice, co jsi pøivezl. Øekni jim, ¾e máš pro nì tento dárek na rozlouèenou, a já bych se moc divil, kdyby jim to zase pro pracovní vytí¾ení nevyšlo.” Pøesnì tak jsem jim Tondova slova obìma tlumoèil. Kdy¾ jsem vidìl, jak se jim rozzáøily oèi a zaèali se vyptávat, který den a v kolik hodin, hned mi bylo jasné, ¾e se nìkolikrát plánované party u Dany, i kdy¾ v menším poètu, pøece jen konat bude.
V pondìlí, moje pøedposlední na americké pùdì, naveèer pøijeli Pavel s Mary. Vzájemné pøivítání bylo velmi srdeèné, ale opìt ta jazyková bariéra nedovolovala, abychom si mohli více popovídat.
“Dano, øekni Pavlovi, ¾e se musí nauèit trochu naši øeè, abychom si mohli pokecat jako s Davidem.”
“Pozor! On sice nemluví èesky, ale dobøe rozumí.”
Naše hovory bìhem týdne, který jsme spolu strávili, byly èesko-anglické. Já na nìj mluvil èesky a on odpovídal anglicky. Nemìli jsme ¾ádné problémy. Proto¾e vìdìli, ¾e je u maminky èeká nocleh na zemi, zajistili si na dva dny pobyt v hotelu Landhaus, aby si trochu u¾ili ze své týdenní dovolené. Unavení z osmihodinové cesty ze státu Michigan a po krátké rozpravì doma se odstìhovali do pøipraveného apartmánu. Tonda se z práce vrátil pozdìji, a tak se ani nesetkali. Proto¾e však na tento týden nemìl plánovanou ¾ádnou cestu, mohli jsme se všichni tìšit, ¾e moje závìreèné dny budeme všichni pohromadì.
V úterý ji¾ od rána jsem mìl rozplánovanou témìø ka¾dou hodinu. Nemohl jsem, ještì ne¾ jsem se pustil do vaøení, nevzpomenout, ¾e za týden touto dobou budu ji¾ stát na letišti Praha – Ruzyò. Mìl jsem mo¾nost úplnì sám bez asistence mé sestry naposledy se vyøádit v její kuchyni. Dana s Tondou byli v práci, Pavel s Mary si u¾ívali hotelu a mì èekala pøíprava obèerstvení pro Hanse a jeho šéfkuchaøe. Menu na dnešní party sestavil švára a Dana, ještì ráno pøed odchodem do práce, zajistila nákup surovin. I kdy¾ mi zodpovìdnost a tréma trochu svazovaly ruce, pøece jen ta tøímìsíèní praxe v hotelové kuchyni mi dodala zruènosti a dílo se postupnì daøilo. Pøíprava humrové majonézy a vlašského salátu zabraly asi hodinku. Následovalo uvaøení aspiku, nakrájení veky a zadìlání tìsta na malé posvícenské koláèky. Pak u¾ se jednotlivé výrobky pouze kompletovaly. Humrová majonéza do jednoho druhu formièek a šunkové rolky plnìné vlašským salátem do druhých formièek, vše postupnì zalité aspikem. Mezitím ne¾ se z vek “vylouply” dvì mísy humrových, šunkových a uherákových chlebíèkù, vykynulo tìsto.
V dobì, kdy jsem z trouby vyndaval hotové koláèe, byly ji¾ v lednici perfektnì ztuhlé aspikové minidezerty. Ve tøi hodiny odpoledne jsem ji¾ sedìl u e-mailu a korespondoval domù, ¾e mùj pøílet na ruzyòské letištì bude 27. øíjna v osm hodin ráno.
Ve ètyøi, jak kdyby se domluvili, se všichni najednou sešli. Kdo byl v tuto chvíli nejvíce zaskoèen, byla Dana. Nepodaøilo se jí uvolnit z práce o nìco døíve a teï pro¾ívala nìco jako výèitky o špatné hospodyòce, která nemá prostøeno a v kuchyni plný døez špinavého nádobí. Vše zachraòoval Tonda tím, ¾e nás všechny vyzval na pivo, které nabídl na terásce.
Z becherovky a slivovice mìli velkou radost, ale nejvíce byli Hans a Mike unešeni z pøipraveného jídla. Nešetøili chválou a skoro se mi zdálo, ¾e se pøedhánìli, kdo toho více sní. O tom, ¾e jejich pochvaly nebyly jen spoleèenské fráze, svìdèily postupnì se vyprázdòující mísy a ten fakt, ¾e jsem je za ty tøi mìsíce nikdy nevidìl spoøádat takové mno¾ství jídla za celý den jako zde bìhem pùl hodiny. Hans se za hodinku omluvil, proto¾e od mého uvolnìní z kuchynì musel se teï pravidelnì zúèastòovat výdeje obìdù i veèeøí v celé délce jejich trvání, ne jak tomu bylo v posledním mìsíci, kdy u¾ pouze nahlédl, zda nemáme nìjaké problémy, a kdy¾ bylo opravdu hodnì práce, pøibìhl a pøi nejvìtším náporu vypomáhal. Mike mìl dnes volno, a tak se popíjelo, vyprávìlo a hlavnì s velikým zaujetím sledoval asi hodinový film o Praze, který jsem Danì pøivezl. Po desáté hodinì, kdy u¾ to vypadalo, ¾e se pomalu budeme louèit, zastavila pøed domkem dvì auta a na okno klepala dvì dìvèata z obsluhy. Pøijely Karen a Barbara, vedoucí kolektivu servírek, s kterými jsem si nejlépe rozumìl.
“My jsme se dozvìdìly, ¾e se tady D¾aný louèí. Vzaly jsme nìco k pití a chceme se pøidat. Souhlasíte?” Kdo by v takové krásné atmosféøe a v dobì, kdy u¾ docházelo pití, které, poslušni zákona, pøinesli Mike a Hans, nesouhlasil s rozšíøením naší spoleènosti o dvì veselá dìvèata. Zopakovali jsme si film o Praze, navíc jsem pøidal videozáznam, který jsem si natáèel v hotelu a kde byli témìø všichni v¾dy v nìjaké “akci”, a znovu jsem musel vyprávìt o sobì a mé rodinì. Øekl bych, ¾e dnešní pøíjemné party bylo vlastnì oficiálním rozlouèením s tìmi nejzodpovìdnìjšími zástupci hotelu. Protáhlo se do pozdních noèních hodin.
Støedu jsem mìl vyèlenìnou na balení, Pavel s Mary na nákupy v Madisonu. Byli ve státu Wisconsin vlastnì poprvé a zvìdavost je hnala do ulic. Na ètvrtek jsme mìli naplánovaný spoleèný obìd v hotelu Landhaus a odpoledne ku¾elky. By» to byl mùj poslední ètvrtek, bylo to poprvé, kdy jsem se postavil za bowlingovou dráhu. Pavel s Mary byli staøí pøeborníci a Dana jej hrávala rekreaènì. Vybrali mi kouli, vysvìtlili, na co je v ní ta díra a který prst se tam strká, odkud kam se mohu rozebìhnout a do èeho se mám trefovat. Vyzvali mì k prvnímu hodu. Pak to pøišlo – všem “spadla èelist”. První ranou jsem smetl všechny ku¾elky.
“Hele, ty to tady na nás jenom hraješ. Urèitì jsi doma nìjaký pøeborník,” vyhrkla Dana a prvním hodem nezasáhla nic. V druhém porazila dvì. Pavel jich shodil šest a Mary zùstala stát jedna ku¾elka.
“Pøeborník sice nejsem, ale jak vidíte, není to ¾ádná vìda. Prostì jsem první závod vyhrál.”
“Nevyhrál jsi zdaleka nic. Máme ka¾dý deset her do ukonèení prvního závodu.”
Nebudu vás déle napínat. Jak se øíká, “první vyhrání z kapsy vyhání”. Tak se té¾ stalo. Hráli jsem celkem dvì kola a v¾dy jsem s velkým bodovým rozdílem skonèil na posledním místì. Mùj první perfektmí hod byl i posledním. Nikdy bych nevìøil, jak je to namáhavé a jak to staršího èlovìka pìknì unaví. Ve snaze se vyrovnat té omladinì, jsem se sna¾il udr¾ovat tempo. Rozbìh, tøi metry pøed èarou rychle do podøepu s rukou zapíchnutou do koule, zápøah, pak nohama témìø do kleku, pøed èarou pak zamíøení a vyhození koule – to vše ve svi¾ném tempu. Za dvì hodiny ze mì byla ruina. Ještì ¾e mi ke stolku pøed dráhou nosili pivo a dobøe, ¾e sportovní utkání Dana naplánovala a¾ na závìr mé návštìvy. Druhý den ráno mì bolelo celé tìlo a nedovedu si pøedstavit, jak bych v tomto stavu zvládal své úkoly v hotelu.
Veèer po ku¾elkách, pøi rodinné sešlosti, tentokrát i za pøítomnosti hlavy rodiny, se zajímal hlavnì Pavel s Mary o mùj pobyt. Vyptávali se, jak se mi zde líbilo a kde jsme se byli všude podívat.
Vyprávìla hlavnì Dana a já “chytal” anglické výrazy, abych se orientoval, v které èásti Wisconsinu se právì svým vyprávìním pohybuje. Pak pøišlo rozplánování posledních pár dnù do mého odletu.
“Zítra si vyrazíte na celý den na ten Dùm na skále. Já budu sama a navaøím nìjaké jídlo, které vezmeme k Davidovi. Udìlám knedlíky a v Kenoshy koupíme husu na rozlouèenou se strejdou. Pojedeme v sobotu vèas, abychom Davida s Danèou pøekvapili pøed obìdem. Veèer posedíme a udìláme veèírek na rozlouèenou. V nedìli se my vrátíme domù, proto¾e naveèer má strejda Honza rozlouèení v práci, a Pavel s Mary z Kenoshy vyrazí rovnou k domovu do Michiganu. Pøipomínky nejsou ¾ádný? Dobrá, mù¾e se jít spát.”
Dana udìlala teèku za dnešním veèerem a odebrala se do hajan. Nám se však nikomu nechtìlo. Pavel s Mary se zakoukali na televizní program a já se s Tondou odebral na terásku. Vzali jsme s sebou pivo, opeèené klobásky a usadili se na starou, novì zrenovovanou ¾idli.
“Ta nezùstane tady venku, to ti, Honzo, slibuji. Je teï tak pìkná, ¾e si to nezaslou¾í. S Danou jsme se domluvili, ¾e a¾ odjedeš, najdeme jí odpovídající místo v obýváku.” Jestli¾e se tøicet let tato ¾idle, èi spíše køesílko, povalovala v¾dy nìkde na zahradì, pod nìjakým stromem nebo na terásce, vystavená povìtrnostním vlivùm, bylo pak její naplánované pøemístìní do pokoje tím nejlepším ohodnocením mé práce.
Tìch chvilek, kdy jsme takto sami dva s Tondou posedìli, bylo skuteènì málo. Dnes byl pro nás dva poslední spoleèný veèer, proto¾e v nedìli odpoledne opìt musel odcestovat na slu¾ební cestu. Mìli jsme toho oba hodnì na srdci, co bychom si chtìli øíci, ale to povìdomí, ¾e u¾ nezbývá mnoho èasu, trhalo naše myšlenky a my pøeskakovali z jednoho tématu na druhé. Chvíli jsme vzpomínali na vojenské èasy a spoleèné kamarády, pak se Tonda vyptával na nìkteré mé zá¾itky z cest po Wisconsinu, já jej pøerušoval dotazy na jeho práci, obèas jsme v duchu procházeli ulièkami staré Prahy a najednou se vyprávìním ocitli v Michiganu. Já naslouchal starostem, které je provázely pøi výchovì dìtí, on se sna¾il v¾ít do našich problémù, které nám pøinesl pád komunismu. Staèili jsme toho probrat hodnì, i kdy¾ jen okrajovì. Košík byl témìø naplnìn prázdnými plechovkami od piva, kdy¾ jsme se shodli, ¾e pùjdeme spát.
“Ještì jeden dotaz mám na tebe, Toníku. Proè skladuješ v gará¾i v krabicích ty prázdné plechovky od piva?”
“Poslouchej. New Glarus je vlastnì vìtší vesnice. Já za mìsíc dávám do odpadkù tolik prázdných plechovek od piva, kolik si jich staèil vyprázdnit ty za tøi dny. Nemohu najednou zvýšit pravidelnì tento odpad, obzvláštì kdy¾ se ještì tøídí, proto¾e by mì tady za chvíli pomluvili, ¾e se stal ze mì “pivní skaut”. Tak¾e a¾ odjedeš, musím vše odvézt nìkam do veøejných kontejnérù. S tím si ale ty nelam hlavu a pojï spát.” Nemusel jsem si tím lámat hlavu, ale pøesto mì to navedlo na myšlenku, kolik jsem jim asi zpùsobil starostí svou tøímìsíèní návštìvou.
Na kafíèku v Americe (25)
