Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek ©tìpán,
zítra ®aneta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíèku v Americe (24)

Jak chutnají Amerièanùm knedlíky

Prošli jsme postupnì tøídami, kde se vyuèovala chemie, pøírodovìda, základy vý¾ivy, zemìdìlství, kreslení a fotografování, truhlaøina, práce na poèítaèích, angliètina a nìmèina. Ka¾dá tøída byla buï pøímo pomùckami k výuce vybavena, nebo sousedila s další místností, kde byly pracovní stoly s potøebnou výbavou, u pøírodních vìd byly mikroskopy, kahany, lidské kostry a makety zvíøat. Vidìli jsme obrovskou truhláøskou dílnu, její¾ strojové a materialní vybavení by jí mohl leckterý náš soukromý podnikatel závidìt. Perfektnì vybavená rozhlasová a televizní studia, fotokomory a poèítaèová centra s napojením na internet. Nejvìtší prostor, urèený pro praktickou výuku, byl vìnován autodílnì.

“Tady se ¾áci seznámí se základy oprav a bì¾né údr¾by automobilù. Kdy¾ mají dobrý prospìch a dobøe se chovají, mohou si zde ve volném èase provádìt vše potøebné na svých starších autech.”

Kdy¾ nás pan øeditel seznámil i s touto perfektní vymo¾eností, kterou škola nabízí svým ¾ákùm, odvedl nás do knihovny. “Zde se bìhem týdne vystøídá postupnì ka¾dá tøída. Doprovází je v¾dy kantor a celou hodinu si zde mohou èíst, na co mají chu».” Ve velké místnosti, odpovídající rozsahem asi pìti tøídám, je rozmístìno nìkolik regálù s knihami a velké mno¾ství stolù, u nich¾, roztroušeno po celé knihovnì, sedìlo nìkolik studentù. I zde jsem se setkali s výjimeèným ¾ákem, který, øekl bych pìknì “zašitý”, sedìl v koutu knihovny, nemìl pøed sebou ¾ádnou kní¾ku a s hlavou na stole tvrdì spal. Pan øeditel s ním zacloumal, pronesl k nìmu nìjaký dotaz, ¾ák znechucenì nìco odvìtil a my pokraèovali dál.
“Honzo, víš co øekl ten kluk øeditelovi? ®e prý nìco vèera oslavoval a trochu pøebral a ¾e se musí vyspat.”

 

Ještì ne¾ vstoupíme na závìr do sborovny, musím se vrátit k prohlídce jednotlivých tøíd. Byli jsme na to pøedem s Danou upozornìni, ¾e tì¾ko budeme hledat mezi ¾áky uèitele. Byla to ve vìtšinì pøípadech pravda, zejména u starších roèníkù. Pokud ve tøídì probíhala nìjaká spoleèná práce nebo procvièování látky, sedìl uèitel v¾dy u nìkoho v lavici a jednotlivcùm nìco vysvìtloval nebo pomáhal se slo¾itou úlohou. Tím, ¾e všichni, ¾áci i kantoøi, byli vedeni k tomu, pokud vstoupí øeditel do tøídy, aby se nenechali rušit a pokraèovali ve své práci, a vyuèující se obleèením nijak od studentù nelišili, bylo skuteènì obtí¾né, pro cizí osobu, je – uèitele – vyhledat.

Se sborovnou sousedila ordinace pro školního lékaøe a pøímo proti ní, byla další specialita – školní vìzení. Byla to asi nejmenší místnost ve škole, tak dva krát dva metry.

“Vìzení vyu¾ívá uèitel jen pro opravdu neposlušného ¾áka. Ten se sem pak za trest po pøíchodu do školy odebere a opouští je a¾ s odchodem jeho spolu¾ákù domù. Nìkdy zde stráví tøeba i tøi dny.” Zajímavý zpùsob výchovy. Dozvìdìli jsme se ještì, ¾e nesmí mít nic u sebe a vlastnì se zde, tøeba a¾ osm hodin, nudí koukáním do zdi. K sledování, jak se ve “vìzení” chová, pak slou¾í opìt prùhledové okénko ve dveøích nasmìrované pøímo ke sborovnì. Zde naše prohlídka konèila. Na pana øeditele ji¾ èekala návštìva v jeho kanceláøi a nám nezbývalo ne¾ se rozlouèit. Mnì však zùstalo na mysli mnoho nezodpovìzených otázek. A Dana se, pokud jí vìdomosti staèily, sna¾ila vysvìtlovat: “Osmnáctileté dìti, kdy¾ ukonèí povinnou školní docházku, nejsou vlastnì nièím. Mají mo¾nost si vybrat buï vysokoškolské studium, nebo jít pracovat. Nìkteøí hoši se upíšou armádì, kde mají zajištìnou mzdu, stravu a zdravotní ošetøení. Po dvou letech slu¾by, pokud si dále prodlu¾ují tuto smlouvu a¾ do dùchodového vìku (v armádì ve ètyøiceti letech), mohou na náklady státu pøi vojenské slu¾bì buï vystudovat, nebo se vyuèit tøeba i nìkolika øemeslùm. Dobrý, brácho, viï? A ti, co se jim nechce studovat ani makat a ani jít k armádì, pak si mohou na úvìr vyzvednout od mnoha rùzných spoleèností platební karty. S tìmi vydr¾í tak dva tøi roky ¾ít. Pak pøijde soudní vymáhání a zaplatí za nì rodièe, co¾ bývá obvyklé, nebo je zavøou. Uèební obory v takovém rozsahu jako u nás v Èechách zde nemáme. Øemeslu, které se nìkterému z dìtí zalíbí, se nauèí v práci od zkušených a starších pracovníkù.”

 
 
Z práce jsem se toho dne vracel velmi svi¾nì, proto¾e jsme mìli ještì s Danou staèit slavnostní zahájení Sýrového dne. Nìkolik desítek metrù od hotelu mi opìt zavlála nad hlavou ta americká vlajka s indiánem. Ta mi, kdykoliv jsem ji míjel, nedala spát. Stále jsem pøemýšlel, jak ji získat. Kdy¾ se nepodaøilo sestøe pøemluvit majitele, aby slevil, pak já u¾ snad nemám vùbec ¾ádnou šanci. A pøece to byl mùj stálý sen. Dana u¾ byla tentokrát pøipravená k okam¾itému odjezdu. Provedl jsem oèistu a nahodil lepší obleèení, abych jí nedìlal ostudu. Za deset minut jsme vyrazili na známou “lochnesku” – houpavou silnici smìøující do Monroe.
“Teï máme, milý bratøe, chvíli èas, abych ti mohla øíci nìco o tìch slavnostech. Neèekej ¾ádné zázraky. Jedná se vlastnì o takovou napodobeninu našich vesnických poutí. Skoro ka¾dé mìsteèko v Americe poøádá za rok nìkolik rùzných oslav. V¾dy se nìjak jmenují, ale podobají se sobì jako vejce vejci. Buï jedeš na Sýrový den, nebo na Vinný, nebo Kovbojský èi Indiánský,… no prostì je tam v¾y plno atrakcí, a pokud je z toho pro mìsto nìjaký výtì¾ek, vìtšinou se daruje rùzným nadacím pro dìti, nemocné nebo chudé. Sýrový den v Monroe má mnohaletou tradici, proto¾e všude v okolí jsou velké podniky na výrobu kvalitních sýrù, zásobující vìtšinu státù USA. Tak¾e uvidíš vlastnì pøedvádìèku jejich výrobkù s ochutnávkou. Budeš se moci najíst dosyta, i kdy¾ vím, ¾e bys radìji odjel na nìjaký Klobásový den.”

Našli jsme volné parkovištì nedaleko námìstí. Ji¾ jsem se døíve zmínil, ¾e zakladatelé tohoto mìsteèka pocházeli z Norska a vtiskli mu tak trochu evropský ráz, kdy¾ kolem kostela vytvoøili pøi výstavbì domù velké prostranství. Zde byla postavená velká tribuna, kde hrál orchestr pøevá¾nì švýcarské lidové písnì, pøi kterých nesmìlo chybìt jódlování. Kolem dokola, podél kostela, bylo rozestavìno velké mno¾ství rùzných stánkù – skuteènì jako u nás na pouti. Suvenýry, obleèení, veškeré s potiskem Sýrový den 1998, stánky s obèerstvením a veliký stan s nìkolika výrobci sýrù, kteøí zde prezentovali své výrobky formou ochutnávky. Nechybìly ani kolotoèe a houpaèky, pro nì¾ byl vyèlenìn prostor na okraji mìsteèka. Ze dvou stran, z boèních ulic, se shroma¾ïovali lidé k prùvodu. Dr¾eli se rùzných transparentù, opírali se o vlajky Spojených státù, Švýcarska, Norska a Wiscosinu. Nemohli jsme s Danou nezavzpomínat na naše mládí, kdy jsme se museli povinnì zúèastòovat obdobných prùvodù na Prvního máje. Shodli jsme se na tom, ¾e sice èela našich prùvodù nebyla tak pestrobarevná – vše bylo v nádechu rudé, ale nesly se ještì kromì transparentù na døevìných tyèích hlavy Leninù, Stalinù, Gottwaldù a dalších pohlavárù.

“Pamatuješ si, Honzo, jak ti jednou dal nìkdo cizí do ruky rudý prapor a ty jsi nevìdìl, co s ním. Kdy¾ jsi ho pøinesl domù, babièka ti z nìj tenkrát našila trenýrky.”

Do zahájení zbývalo ještì dost èasu a my jsme se vydali na obhlídku. Dana ka¾dému koupila kornout se sma¾enými sýrovými kostkami – byly vynikající. Sestra, která se s ka¾dým ráda zapovídala, mì staèila seznámit s majitelem stánku, kde tuto pochoutku vyrábìlo asi deset lidí. Ten pochopitelnì nadšen, ¾e se o jeho zbo¾í zajímá Evropan, mì provedl celým zázemím a vysvìtlil celý výrobní postup. Aèkoliv jsem je doma nìkolikrát zkoušel, nikdy se mi nepovedly. Musel jsem nakonec konstatovat, ¾e kvalita sýrových kostek máèených v ochuceném tìstíèku a sma¾ených ve fritéze spoèívala v perfektním sýru. Ve velkém stanu jsme pak obcházeli jeden stánek po druhém a všude jsme ochutnávali. Napoèítal jsem v nabídce pøes šedesát rùzných chutí. Vše však byly sýry tvrdé.

“Nevyrábìjí zde tavené mìkké sýry. Ale ten si mù¾eš udìlat sám doma. Smícháš kysanou smetanu a ¾ervé s práškovým sýrem, kterých je v krámech nepøeberné mno¾ství, a vyšleháš z nich dobrý pomazánkový sýr.”

Z reproduktorù na námìstí se zaèal ozývat zahajovací projev. Pøemístili jsme se se sestrou k ulici, odkud zaèínal vycházet prùvod. Za èelem prùvodu šla školní kapela, kterou tvoøilo asi šedesát ¾ákù ve vìku od osmi do patnácti let. Celá pøehlídka dìtí, které byly v rùzných úborech a maskách, trvala více jak hodinu. To byli hlavní aktéøi dnešní “demonstrace”, propagující zdravou vý¾ivu. Jen ti nejmenší mìli rodièovský doprovod.
“Ještì ti musím vysvìtlit, jak ses mì ptal, proè mají skoro všichni ty divné trojúhelníkové klobouky, které vypadají, jako by na hlavì mìli nara¾ený velký kus ementálu. Jednou v televizi, asi pøed tøemi roky, vyprávìl jistý úèastník nouzového pøistání, ¾e vezl takovýto kus sýra a pøed dosednutím letadla si jej polo¾il na hlavu. Prudkým nárazem o zem se jeho hlava do tohoto bochníku zaboøila a jemu tak zachránil ¾ivot. Chytrý podnikatel zaèal krájet molitan na trojúhelníky a prodávat je po celých Státech jako sýrové klobouky. On si tím namastil kapsu a Amerièané z toho mají “druhé Vánoce”.

Po ukonèení oslav mi sestra udìlala velikou radost, kdy¾ mi u jednoho stánku nechala, do krásnì zdobeného døeva vypálit na poèkání KURKAÝS FARM a u druhého mi koupila velký bílý kovbojský klobouk, úplnì stejný, jako nosili naftoví magnáti v americkém seriálu Dallas.
“Tu tabuli si vyvìsíš na chatì, aby ka¾dá návštìva vìdìla, ¾e vstoupila na pozemek Kurkovic ranèe. A klobouk máš místo té drahé vlajky s indiánem.” Ten klobouk nakonec zpùsobil, ¾e mì v nìm má vlastní ¾ena a nejmladší syn málem pøehlédli, kdy¾ jsem po pøedèasném pøíletu, o hodinu døíve, èekal na nì pøed pra¾ským letištìm.

Pobyl jsem si dva dny v práci a u¾ zde byl další naplánovaný výlet. Do mého odjezdu zbývalo nìkolik dní a Dana zaèínala mít pocit, ¾e jsme toho ještì mnoho nestihli.
“Dneska jedeme za Davidem a Danèou do Kenoshy. Musíme ji pøivítat po jejím návratu z domova, a kdyby to Pavlovi nevyšlo, bude tento den pro vás i rozlouèením.”
“Co, co,… co jako, kdyby to Pavlovi nevyšlo?” vykoktal jsem ze sebe. Nikdy jsem vlastnì nepostøehl, jestli mì obèas seznamovala s plánem cesty pár hodin pøed jeho realizací s úmyslem mì pøekvapit, nebo proto, ¾e si u¾ nepamatovala, který výlet z toho nepøeberného mno¾ství nápadù, co si stále vymýšlela, jsme ji¾ spolu naplánovali. “Øíkala jsem ti pøeci ¾e ten poslední týden, co zde budeš, chce pøijet Pavel s Mary na dovolenou, aby si tì trochu u¾ili. A jestli jsem ti to døív neøekla, tak teï u¾ to víš.” Mrzelo mì, ¾e se s námi nemù¾e návštìvy zúèastnit Tonda. Byl opìt na tøi dny na slu¾ební cestì a já mìl tušení, ¾e u¾ tentokrát David nebude chtít odkládat návštìvu té vyhlášené èeské restaurace. Nakonec je to zøejmì má poslední cesta k Michiganskému jezeru a Tonda s Danou si tam na dobré jídlo jistì pozdìji zajedou.

Do Kenoshy jsme dorazili ji¾ v odpoledních hodinách, a proto¾e byli ještì oba v práci, zajeli jsme se za nimi podívat. Obchody, v kterých pracovali, David jako vedoucí a Danèa jako zástupce, byly od sebe vzdáleny necelých sto metrù. První slova, která David pronesl, byla: “Maminka, je prima, ¾e u¾ jsi tady s Honzou. Dnes pùjdeme na tu veèeøi.” A hned zaèal zaøizovat, kdo jej zastoupí, aby mohl odejít døíve domù.

Na Danèu jsme museli chvíli poèkat. Mnì David nabídl k ukrácení dlouhé chvíle pravé nefalšované plzeòské pivo. S díky jsem je po dvou mìsících pomalu vychutnával. “To jistì pøivezla Danèa z domova.”
“Neé. Ona skoro nic nepøivezla. Já jsem koupil tady v Kenoshy.” Mìl vìtší radost ne¾ já, kdy¾ vidìl, jak labu¾nicky popíjím, a já nenašel ani odvahu se ho zeptat, kolik stálo. Jistì bylo hodnì drahé a mìl pro mì v lednici pøipravené ještì dvì. Za necelou hodinku pøijela Danèa a strhlo se veliké vyprávìní o domovì. Pøesto¾e jsem vìdìl o jejím hezkém vztahu k Davidovi, plném lásky, nemohlo mi uniknout, ¾e má po tìch dvou letech odlouèení stále silný stesk po domovì. Nedivil bych se, kdyby se jí èasem podaøilo Davida pøemluvit a odstìhovali se do Èeské republiky. Pøi tom štìbetání obou dìvèat jsme ani nepostøehli, ¾e David ji¾ stojí obleèený u dveøí. Byl nejvyšší èas odjet do té slíbené restaurace.

Jednopatrová budova, stojící u okresní silnice, která byla soubì¾ná s expreskou sever – jih, mìla v pøízemí zaøízenou pìknou restauraci. V patøe bydlela rodina majitele. Parkovištì bylo vyzdobeno nìkolika evropskými vlajkami, jim¾ vévodily èeská a slovenská. Nad vchodem byly na fasádì namalované dvì krojované osoby. Mu¾ v typickém èeském a ¾ena ve slovenském kroji. Nápisy a svìtelné reklamy do okolí oznamovaly, ¾e se zde podávají nám tolik známá jídla: Peèená kachna, vepøová peèenì a ovocné knedlíky.

Kdy¾ jsme vstoupili, hned jsme se s Danou na sebe mlèky podívali a urèitì nám hlavou probìhly stejné myšlenky: “Tomuhle se øíká èeská hospoda! Ne ta špinavá špeluòka, kterou jsme navštívili v mìsteèku Hillsboroo.” První místnost, pøedìlená zástìnou, byla vybavena barovým pultem – co¾ je v amerických restauracích nezbytné pro hosty, kteøí èekají na uvolnìní míst u stolu, a v druhé, vìtší èásti bylo sedm ètyømístných stolù. Zadní místnost, urèená nekuøákùm, mìla stejnou kapacitu. Na stìnách, oblo¾ených døevem, byla bohatá výzdoba. Obrazy Prahy, Bratislavy a jiných mìst z Èech i Slovenska, ruènì vyøezávaný znak Èeskoslovenska, nìkolik valašek, d¾bánky, keramika a loutky panenek v èeských a slovenských krojích. Na zástìnì, oddìlující jídelní prostor od baru, pak bylo nìkolik malých vlajeèek evropských státù, a jak jsme se pozdìji od majitele dozvìdìli, byly zde zastoupeny pouze ty státy, jejich¾ bývalí pøíslušníci byli pravidelnými strávníky v této restauraci.

Davida, který zde byl ji¾ “stálým” hostem, spoleènì s námi pøivítal sám majitel. Jeho rodná slovenština – pocházel od Bratislavy, postrádala jakýkoliv anglický pøízvuk. Nikdy bych nevìøil, ¾e u¾ zde ¾ije skoro deset let. Kdy¾ jsme se najedli, pøisedl si k našemu stolu a více ne¾ hodinu si s námi povídal. Dlouho nemohl pochopit, kdo z nás je Amerièan a který pøijel jenom na návštìvu, kdy¾ všichni mluvíme èesky a David ještì obèas “sklouzl” i do slovenštiny.

Ani¾ bychom chtìli nìjak pochlebovat, museli jsme stále jenom chválit a chválit. Kuchyò byla vynikající. Ka¾dý jsme si objednali nìco jiného – Dana slepici napaprice, David kachnu s knedlíkem a se zelím, já vepøovou peèeni a Danèa, která se stále vyhýbala masu, si dala sma¾ené rybí filé. Knedlíky jak od babièky, omáèka jak od maminky, zelí správnì zahuštìné a ochucené, maso jako dortík…, prostì nemìlo to chybu. K tomu pak lahvová dvanáctka, buï Staropramen, nebo Velkopopovické.

 
 
“Kdo ti vaøí? Jak jsi tady dlouho? Jak ti jde kšeft s èeskou kuchyní? Jak chutnají Amerièanùm knedlíky?” Otázky se na nìj jen hrnuly a on nám trpìlivì a rád vyprávìl. “Jsme tady s man¾elkou, je té¾ ze Slovenska a máme desetiletou dceru. Zaèal jsem v Americe zednièit a pøed ètyømi roky jsem koupil tuto hospodu. Poèítám, ¾e za ètyøi roky ji splatím, prodám a postavím vìtší. Kšefty mám veliké a nìkdy mi nestaèí ani místa pro tolik zájemcù. Chodí sem hodnì Evropané, hlavnì Poláci, Maïaøi a Nìmci, ale chodí i hodnì rodilých Amerièanù. A do „psích balíèkù“ nedáváme ani tolik zbytky, proto¾e si vìtšinou objednávají dvì jídla a to druhé jim balíme domù. Nejvíce si odnášejí ovocné knedlíky sypané tvarohem nebo skoøicovým cukrem.

Amerièané mívají problémy s jezením knedlíkù. Podívejte se tamhle k vedlejšímu stolu. On si ho nepøendá z pøílohového talíøku do omáèky k masu, ale ulamuje ho a pøikusuje jako chleba. No, a já si ještì v zimních mìsících pøidìlávám práci. Na dvoøe ka¾dý týden porazíme prase a dìláme klasické zabíjaèkové hody a hlavnì pravé domácí klobásky. Ptali jste se, kdo mi vaøí? Zkoušel jsem to asi se tøemi Amerièany, ale pak jsem zjistil, ¾e „amíka“ nenauèíš naši kuchyò, i kdyby byl vyhlášeným expertem. Teï mám šikovného Slováka a støídáme se za plotnou spoleènì. V obsluze vládne man¾elka a pár místních dìvèat. Zde zase nemohu mít ¾ádného domorodce, proto¾e vìtšinou nezná poøádnì jazyk a hlavnì mentalitu zdejších lidí.”

Byly to skoro vyèerpávající odpovìdi. A kdyby nemusel odejít do kuchynì, proto¾e se naplnila hospoda, jistì bychom vyprávìli ještì hodnì dlouho. Dana slíbila, ¾e se urèitì ještì zastaví, pøístì u¾ s man¾elem. “A ten mluví také èesky,” dodala ještì na rozlouèenou.

Dìti jsme doprovodili ještì k domovu, kde mìlo dojít k mému rozlouèení s Davidem a Danèou. Ze sestry však vypadl návrh, který ji¾ beztak dlouho nosila v hlavì. “Ještì se neluète, já volala Pavla a on mi potvrdil, ¾e ten poslední týden, co zde bude Honza, pøijedou s Mary, a a¾ budou odjí¾dìt, pojedeme s nima, a udìláme si zde u vás poslední rozluèovací veèírek. Souhlasíte? Dobrá, teï je to O.K.”. Pak jsme se u¾ vydali se sestrou na cestu nám ji¾ tak známou – Kenosha – New Glarus.

Pokraèování pøíštì…

 
Text: Jan Kurka
Ilustrace: Aleš Böhm
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
 
 Datum
Jméno
Téma