POKUTNÍ LOUKA
Kdy¾ Tonka došla ke kamennému mostku, za kterým se Doubravka toèila v hluboké tùni, opøela se o parapet, aby si nadlehèila na zádech nùši zeleného. Podívala se k ®abokrcké hrázi, do aleje mladých dubù a pøišla k ní vzpomínka na Lojzu. Cípem zástìry si vysušila slzy. Veèery tajných schùzek byly v nenávratnu a Tonèin milý bùhvíkde.
Vtom øeka ztlumila hukot, pod mostkem zaèvachtalo a z tùnì se ozval nepodaøený hlas. Táhl se, jako kdy¾ nabírá medu a cinklo v nìm, jako kdy¾ brousí no¾ík.
„Proèpak ¾neš a hrbíš høbet po mezích? Tady na louce bys pøišla k hotovému.“
„Fuj!“ odplivla si Tonka, která mìla pro strach udìláno. „Nestydíš se navádìt poctivou ¾enskou ke kráde¾i?“
„Jen by sis vzala, co ti nále¾í,“ zaskøehotalo znovu z vody.
„Jakpak mù¾e nìjaká obluda z rákosí vìdìt, co mi patøí?“ zajímala se Tonka a zvìdavì natáhla uši.
„Copak nevíš, kdo je tady toho pánem?“ ukázal vodník a¾ ke splavu. „Tahle louka patøí sedlákovi Hoøenovi z Malèe.“
„To ví pøece ka¾dý.“
„A ka¾dý taky ví, kdo dal tvého Lojzu naverbovat.“
Tonce se zatoèila hlava, div ¾e jí nespadla nùše do vody. Hubo jedna nevymáchaná, chtìla si ulevit, ale vtom zaèala pøemýšlet, rozva¾ovat a uznala, ¾e asi nemohlo být samo sebou, kdy¾ z celé vesnice naverbovali jen jednoho a to jejího Lojzu. Naklonila se nad vodu. Ráda by se zeptala na podrobnosti, dokonce vodníka zavolala, ale marnì. Tyhle potvory pøijdou, jen kdy¾ je nikdo nezve a neèeká. Tonka mávla rukou a zvedla nùši. Zamíøila k domovu. Celá v horeèce probdìla noc a ne se doèkat rána. Po rozbøesku její první kroky vedly za sedlákem.
Hoøena dobøe vìdì, ¾e Tonièka má všechno, co k ¾enské patøí, ¾e se dovede podívat, jako kdy¾ sjede blesk a pøiková, a proto nepustil psy, ale vyšel jí naproti a¾ pøed vrata a dùvìrnì jí pošeptal:
„Líbivá ¾enská mù¾e všechno, Tonièko, i na mém si na¾ít nùši trávy, ale…“ pohrozil jí…, „nesmí dát na klevetný øeèi.“
„Tak je to tedy, ta vodnická potvora se dr¾í dvou bøehù a málem by mì pøivedla do maléru.“ Tonda se na sedláka usmála, ¾e v nìm jihlo.
Pøed soumrakem vzala nùši a srp a kam jinam ne¾ zase k ®abokrcké hrázi. Tentokrát se nehrnula a¾ do Konèin za øeku, ale nasekala si u mostku na Hoøenovì louce. Tráva podruhé nevyrostla po pás jako o senách, zato š»avnatá a hustá. Zdaleka to nebylo chmýøí plné bodlákù, jaké ¾ala po mezích.
Sedlák merèil Tonku u¾ hezkou chvíli. Kdy¾ ji vidìl vycházet z vrátek, pøièísl si rukou patku nad èelem a nemìl nic kvaltovnìjšího na práci, ne¾ obhlídnout u splavu otavu.
Holínky ho nesly pøímo k Tonièce. Ne¾ svázala nùši, u¾ ji Hoøena dr¾el v pase a jak se otoèila, uvízla v jeho náruèí.
„Jdu si pro závdavek, Tonièko,“ vrkal.
„O tom nebylo ani øeèi,“ vydìsila se.
„Jak to, ¾e ne,“ ohradil se Hoøena. „Dovolil jsem ti snad sekat zadarmo?“
„To ne,“ vyhrkla, „ale na jiném jsme se taky nedomluvili.“
„Jakápak domluva,“ zasmál se sedlák a sevøel Tonku ještì pevnìji. „Chci jen to, co chceš ty sama.“
Tonka se mu vyškubla z náruèe a rozbìhla se k øece.
„Nic nechci!“ køièela. „Ani tu trávu. Snìzte si ji sám. Udavte se s ní!“
„Tak ty takhle, nevdìènice!“ sedlák se vzteky neznal, popadl nùši a bác s ní po Tonce.
Nùše ji srazila ze bøehu a Tonka zoufale vykøikla. Sedláka v m¾iku pøešla zlost a pøibìhl k øece.
„Tonko, Tonièko,“ volal, ale dole na hladinì vøely jen bubliny.
Tonka otevøe oèi. Le¾í v posteli a uchází jí krev. Vodník ji hladí po vlasech.
„Tonièko, srdíèko moje, dávno jsem mìl v tobì zalíbení, ale vìø mi, tohle jsem nechtìl. Opravdu ne. Všechno zavinil ten mizera sedlák. Ale nic se neboj, za køivdy se platí a tohle mu pøijde setsakra draho.
Zaplatí pokutu jako ka¾dý podruh. Tuhle louku u¾ nikdy neusuší. O to se postarám!“
„Máš pravdu, pokutu zaslou¾í. U¾ proto, ¾e nel¾e, dokud hubu neotevøe. Sám na mì líèil, a svedl to na tebe. Ale copak by dobrák jako ty nìkomu ublí¾il? Pomoz mi nahoru,“ ¾adoní Tonièka a hladí ho po zeleném fráèku.
„Co mám èinit?“ bìduje vodník a dr¾í jak beránek. „Obìtovat svý vlastní štìstí pro dobrý skutek? Kdo to kdy vidìl takhle mìnit? Kus zlata za jehlu!“ lamentuje, div si nevy¾dímá šùsek do sucha.
Ale co se týèe Hoøenovy louky, dostál slovu: sotva z ní odešel poslední sekáè, u¾ vodník rejdil kolem stavidla, zvedl vodu a všechnu trávu z ní odplavil.
POKUTNÍ LOUKA