Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek ©tìpán,
zítra ®aneta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíèku v Americe (13)

Køí¾em krá¾em Visconsinem

Na zítøejší ráno jsme si s Danou naplánovali celodenní výlet do nejvìtšího mìsta státu Visconsin – do Milwaukee. Cesty za poznáváním tohoto státu, které jsme v následujících týdnech spolu absolvovali, mìly pro nás pro oba v¾dy jednoho spoleèného jmenovatele: “nové objevy”. Pro mne to bylo objevování Ameriky, pro sestru v¾dy pøekvapení z krás této zemì. Sama by se na takovéto cesty nevydala a s mu¾em – to byli v nedìli rádi, kdy¾ po týdnu mohli spolu posedìt, udìlat si rodinnou pohodu a telefonicky se spojit s dìtmi. Ostatnì nìkolika nedìlních telefonátù jsem byl svìdkem. Trvaly nìkdy více jak hodinu a kromì vzájemných informací o událostech minulého týdne dostalo se dìtem mnoho ¾ivotních rad a pokynù od rodièù. Aèkoliv byli od sebe dost vzdáleni, kluci ¾ili v Michiganu a Michaela v souèasné dobì s rodinou ve Španìlsku, tyto telefonické hovory je stále “dr¾ely pohromadì”.
 
Vyrazili jsme brzo, i kdy¾ “brzo” je pøíliš relativní pojem. Bylo kolem deváté ráno. Byl krásný letní den, oba jsme se tìšili na cestu za poznáním nìèeho nového a z obou vyzaøovala jakási spokojenost. Z Danina pohledu jsem byl pro ni ji¾ zkušený navigátor, z mého pohledu mnì byla ona perfektní prùvodkyní. Cesta po širokých šestiproudých expreskách se zastávkou na malé obèerstvení nám trvala necelé dvì hodiny. Debata se toèila okolo mých poznatkù z hotelu, pobavil jsem ji vyprávìním o mém “kuchaøském umìní” pøi peèení buchet a zpovídala mì z mých pocitù po mìsíèním pobytu v USA. Ani jsme nepostøehli, ¾e jsme vjeli do pøedmìstských ètvrtí Milwaukee.
 
“Pohleï vpravo! Ten krásný park, s vzornì upraveným trávníkem, s tìmi pomníèky – to je høbitov. S jinou úpravou høbitova, obdobnou jako jsou u nás doma, jsem se v Americe nesetkala.”
 
Høbitovy zde nejsou obehnány zdí, le¾í obvykle u rušných cest, aby, jak øíkají Amerièané, mìli i mrtví mo¾nost být neustále v co neju¾ším spojení s ¾ivými. Nenajdou se zde klasické hroby, jen má ka¾dý zesnulý malý pomníèek zasazený do “anglicky støi¾eného” trávníku, nevedou zde ¾ádné cesty a skuteènì se zde procházíš jako v parku èi na krásné louce.
 
“Dnes u¾ je mnoho lidí, kteøí zastávají názor, ¾e by nebo¾tíci mìli mít klid a nemìlo by se po jejich tìlesných schránkách volnì pobíhat,” udìlala Dana teèku za tímto krátkým odboèením. Zbývalo pár mil k øešení spletitých køi¾ovatek pøi vjezdu do mìsta.
 
“Tak, brácho, vjí¾díme do asi pìtimilionového mìsta. Tady si u¾ budeš moci sáhnout na mrakodrap. Ale teï musíme mít oèi na stopkách, abychom správnì najeli do centra, kde je nejvíce podzemních èi nadzemních parkovacích míst.”
 
Mapa napovídala, ¾e køi¾ovatka, z které vyús»ovala jedna komunikace do centra, bude slo¾itá, ale to, co se pøede mnou objevilo, bylo architektonické dílo. Mimoúrovòové køí¾ení exprese k západ – východ a sever – jih a do toho vyús»ovalo nìkolik podøadnìjších, odboèujících komunikací. Vše bylo øešeno vyvedením pøíslušných smìrù po mostních konstrukcích, které v nìkterých místech vytváøely a¾ ètyøi patra nad sebou. Správnì se zaøadit na tu silnici, po které jsi potøeboval dál pokraèovat, znamenalo být buï domorodcem, nebo projetí tìchto køi¾ovatek mít u¾ nacvièené. Celá stavba mi pøipadala jako mnohapramenný obrovský cop. V našem pøípadì zále¾elo na mnì, který ten pramen, v té obrovské spleti zvolím za správný.
 
“No nic, bratøe, vidím, ¾e jsi z toho celý pøepadlý… šoupneme to tøeba sem a uvidíme, kam nás cesta dovede.” V pohodì, bez stresu, jako zkušená øidièka vyøešila rychle tento problém. Ani to jinak nešlo. Obrovská masa aut, která se ve tøech proudech valí za tebou, tì neúprosnì  tlaèí stále vpøed. Zda se ti podaøilo odboèit správnì  èi nikoliv, zjistíš, a¾ budeš moci za tímto spletitým klubkem nìkde zastavit. My jsme zastavili pøímo pøed vjezdem do gará¾í a pohledem do mapy jsem zjistil, ¾e se nalézáme v samém centru.
“Dano, to se ti povedlo. Zaslou¾íš  si pochvalu. Zvu tì na dobrý obìd – pokud máš s sebou dost penìz!”
 
“Pøestaò si dìlat srandièky. Ale je fakt, ¾e mám hlad jako vlk.Vyrazíme na obhlídku a urèitì nìkde narazíme na nìjakou restauraci. Pak si zajdeme do Informaèního centra, abychom se dozvìdìli nìco o zajímavostech tohoto mìsta.” Døíve ne¾ restauraci, kdy¾  jsme se cestou obloukem vyhýbali nìkolika hvìzdièkovým hotelùm, jsme objevili budovu, kde nám poskytli podrobný plánek centra a doporuèení, kde se lze dobøe najíst a eventuálnì nakoupit. 
 
Obìd byl fantastický. Pøi objednávce nám byly okam¾itì naplnìny prostøené sklenice vodou s ledem a nabídnuta neodmyslitelná káva. Polévce jsem se z opatrnosti vyhnul a dobøe jsem udìlal. Polévka na jídelním lístku nese v angliètinì  název “Cup soup” (šálek polévky) s pøíslušným dovìtkem, zda se jedná o hovìzí, slepièí èi zeleninovou. V ka¾dém pøípadì, jak jsem se u¾ nìkolikráte pøesvìdèil, byly v¾dy krémové, a a» se honosily jakýmkoliv názvem, v¾dy mi pøipomnìly svíèkovou omáèku – jak svou konzistencí, tak chutí. Pøitom pøípravu jídla, jako je naše svíèková peèenì, zde vùbec neznají. Ka¾dý Èech by po ochutnání této polévky musel øíci: “Pøihoøívá  – skoro jako svíèková.”
 
“Dano, podívej se, v èem vám zde servírují polévku ,” neudr¾el jsem se s pøipomínkou. “V¾dy» ten šálek nemá vìtší obsah ne¾ jedno deci. Pamatuješ, jak naše babièka øíkávala: “Polévka je…”
 
“Poèkej, poèkej! Já  vím – polévka je grunt a to druhé špunt. Tak to bylo viï?” A proto¾e jsem se nikde v bì¾né restauraci nesetkal s nabídkou aperitivu, zøejmì polévka má za úkol vyprovokovat ¾aludek a vydrá¾dit chu»ové buòky, a tím znásobit touhu po další konzumaci. Dana mi to vysvìtlit nedovedla a s chutí k miniporci polévky spoøádala tøi teplé  houstièky namazané máslem a zapila kávou. K hlavnímu jídlu jsme si objednali pøírodní peèené filé z výborné ryby, která  se jmenovala “cood”. K tomu sma¾ené hranolky a jak jinak, co¾  k americkému hodování neodmyslitelnì patøí, ne¾ mísu salátù. Co jsme nedojedli, dostali jsme s sebou do “psího balíèku”. 
 
Teprve po obìdì jsem zaèal vnímat ty široké bulváry s budovami “drápajícími se do mrakù”. Byly to vesmìs stavební skvosty. Starší budovy mìly fasády opatøené omítkou a bohatì zdobené rùznými ornamenty. Novì postavené mrakodrapy se pøedhánìly v efektních úpravách celoplošného pokrytí fasád z rùzných barevných èi zrcadlových skel, nìkdy s kombinací kovu. V nich se pak vìrohodnì zrcadlily protìjší domy, nìkdy i celé èásti ulice – to kdy¾ budova byla postavena do mírného oblouku, a pak pohled na fasádu byl, jako by se èlovìk zakoukal do panoramatického objektivu. Bylo to jak nìkolikanásobnì zvìtšené zrcadlové bludištì na pra¾ském Petøínì. Tímto porovnáním chci pouze ètenáøi usnadnit pøedstavu o efektech, které vyvolávaly rùznì tvarované budovy s celozrcadlovým opláštìním. Jiná mo¾ná srovnání s Prahou a mnoha jinými evropskými mìsty zde nepøicházela v úvahu. Vše bylo typicky americké. Nenašel jsem nic, co by mi pøipomnìlo domov.
 

V centru jsme objevili dvì historické budovy. Jedna byla kostel – a opìt zavøený. Nepodaøilo se mi po celou dobu pobytu navštívit alespoò jediný. Zøejmì byly otevøeny v¾dy jen pøi bohoslu¾bách, které se konaly pouze v nedìli. Ani do toho výstavního kostelíku v New Glarus jsem v nedìli nemohl vstoupit, neb jsem mìl v¾dy slu¾bu s nejsilnìjším polednem, kdy témìø všichni místní po mši odcházeli na sváteèní obìd do restaurace. Druhá budova, která svým slohem velmi pøipomínala evropský styl z konce devatenáctého století, bylo místní divadlo. 
 
“Nedej se mýlit, Honzo, názvem ,,Divadlo,,. Málokterý stát má v nìkterém mìstì stálý divadelní soubor. V menších mìstech se tyto budovy pøemìnily v kina, ve vìtších, jako zde, slou¾í pro rùzné úèely. Všimni si toho moderního pøístavku, který rozlohou pøevyšuje pùvodní objekt… no a teï ti pøelo¾ím, co hlásá plakát na dveøích: Zajistìte si vèas vstupenky na tenisové utkání USA – Itáli,… ano, správnì, uhodl jsi. Bude se hrát v této budovì. Tak jako v jiných mìstech, i zde bylo hledištì rozšíøeno, aby pojalo co nejvíce divákù. A nìkde šli ještì dál a provedli rekonstrukci budovy v takovém rozsahu, ¾e ji mohou vyu¾ívat i k rùzným sportovním utkáním. Vìtšinou divadla slou¾í k hostování rùzných divadelních souborù z USA nebo ze zahranièí a rovnì¾ k rùzným koncertùm. Pøitom, pokud vím, Amerièané milují divadlo, rozumí hudbì a doká¾í velmi citlivì posoudit kvalitu ka¾dého vystupujícího. Tìch mo¾ností k takovémuto kulturnímu vzdìlání mají bohu¾el málo. Za vším zde stojí byznys. A byznys – to jsou pøedevším obrovské  prostory, do kterých se vejde co nejvíce lidí, kde se konají  buï sportovní utkání, nebo, jak bude ètenáø znát z televize, v mnoha pøípadech probíhá levná zábava.”
 
Procházkou jsme pomalu smìøovali k nákupnímu komplexu, který nám sympatická èernoška z informaèního centra doporuèila. Pøedem jsme vylouèili návštìvu obrovského zábavního parku, kde se ve všední dny nyní v záøí (u¾  po sezónì) nic neodehrává.
 
Pokraèování pøíštì…
 
Jan Kurka
 
* * *
Ilustrace © Aleš Böhm
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 26.01.2021  11:25
 Datum
Jméno
Téma
 26.01.  11:25 Von
 24.01.  13:14 Jitka
 24.01.  06:00 Du¹an