Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek ©tìpán,
zítra ®aneta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíèku v Americe (7)

„Dávej si bacha na školní autobusy!“
 
Pøípravné práce se v menších obmìnách dennì opakovaly. U¾ po tøech dnech mi bylo jasné, ¾e nìkdo vydával instrukce všem kuchaøùm, jakou práci mnì mají zadat a na co staèím bez velkého vysvìtlování. Ten nìkdo byla Julina. Práce nebyla nikterak jednotvárná, ka¾dý den byl jiný. Ta rùznorodost, která se mi nejvíce líbila, spoèívala v ka¾dodenní zmìnì mého par»áka. A co víc – ka¾dý mìl jiný pøístup k práci, ka¾dý chtìl ode mne nìco jiného, s ka¾dým jsem se dorozumíval jinak. Joe mì zøejmì nechtìl s angliètinou pøíliš obtì¾ovat a volil spíš cestu dorozumívání pøes pantomimu. Ta mu šla perfektnì. Já na tuto hru pøistoupil, a tak jsme si na tento styl natolik zvykli, ¾e ke konci mé návštìvy, kdy u¾ jsem se dokázal s ka¾dým trochu domluvit anglicky, mìl Joe problémy se mnou normálnì konverzovat. Byl jiný i v tom, ¾e od zaèátku mì zapojoval do práce u sporáku, pøi pøípravì minutek. S velkou radostí pøivítal, ¾e jsem kuøák, a ukázal mi místo na personálním schodišti, kde bylo majitelem povoleno kouøit. Teï se mìl s kým vystøídat a já si mohl obèas dát kávu, by» pøekapávanou, s cigaretou.

Po ukonèení kuchyòského provozu, co¾ bylo dennì kolem deváté veèer, kdy¾ nás opustil Hans, jsme se nejdøíve vystøídali na cigaretì a dali se do úklidu. Byla to slabá hodinka a ka¾dodenní povinnost té party, která konèila smìnu. Stoly, sporáky, sma¾icí pánve, fritézy, peèicí trouby, lednice – vše se muselo dùkladnì umýt od omastku a naleštit. Vynesly se odpadky, které u¾ se bìhem dne v kuchyni tøídily. Plasty, papíry, sklo, plech, potravináøský odpad – ka¾dý druh mìl za hotelem vyèlenìn svùj kontejner. A pak se šlo na malý závìreèný drink do baru, kde u¾ také pomalu utichal provoz. Zde se vlastnì veèer po práci scházela “celá hotelová rodina”. Témìø dennì zde se zamìstnanci usedal té¾ sám pan majitel. By» na ka¾dém byla patrná únava, nebránila nikomu v rozpravì o uplynulém kšeftu. Probraly se výsledky posledních zápasù v americkém fotbalu èi baseballu, vypily se jeden, dva nápoje a šlo se domù. Šel jsem vlastnì jenom já, ostatní odjí¾dìli.

Nyní mi u¾ zbyl k pøedstavování poslední do party kuchaøù – David. Shodou okolností jmenovec mého synovce a stejný sympa»ák. Spolu jsme se poprvé setkali v nedìli pøed polednem, pøi nejvìtším fofru, kdy restaurace byla nabitá, kdy kromì bì¾ného personálu zde ještì vypomáhalo nìkolik brigádníkù, snad ještì školou povinných. Nevzpomínám si ani, jestli jsme se s tímto posledním kolegou vzájemnì pøedstavili. V kuchyni jsem napoèítal šest lidí a všichni byli plnì vytí¾eni. Na mém stole u¾ byly pøipraveny hromady surovin a já zaujal svou ka¾dodenní pozici a zaèal vše postupnì zpracovávat. Proto¾e jsem nerozumìl pokynùm, povelùm, ¾ádostem a celému tomu provoznímu hluku, mohl jsem v klidu “vypnout”, koukat pøi práci z okna a nechat se unášet vzpomínkami na domov. Kolem tøetí vše postupnì utichalo, personál se zaèal vytrácet a zùstali jen ti, co museli zajistit veèerní provoz.

A co øíci o Davidovi? Skoro tøicetiletý, atletické postavy, snìdých tváøí, tichý, nevtíravý a jako všichni ve svém oboru jednièka. Rozepíši se o nìm pozdìji, proto¾e on se stal nakonec pro mne tím nejpøíjemnìjším uèitelem v kuchaøském oboru i v anglickém jazyce. S ním jsem si nejlépe rozumìl a nejvíce jsme si pokecali. Nebyl zatí¾en zodpovìdností za objednávky surovin a zajiš»ováním rùzných akcí (party, svatby…) jako Mike, nezodpovídal za pøípravy doplòkového sortimentu jídel (studené omáèky, dresinky…) jako Julie. Ovládal pøijatelnì nìmèinu a mìl za sebou nìkolik návštìv Evropy. Nikdy však nebyl v naší republice a odpovídat na otázky o mé vlasti bývalo hlavním tématem našich rozhovorù.

Doma mì v tento nedìlní podveèer u¾ netrpìlivì oèekávali Tonda s Danou. Jejich zvìdavost na prùbìh celého dne nebrala konce.
“Tak vyprávìj, ty náš uèedníku. Kolik jsi dnes nakrájel masa, kolik oloupal cibule, nasekal èesneku a kolik jsi vykouøil cigaret na perzonálním schodišti? A ty jsi u¾ také obaloval øízky? A i o Davidovi u¾ víš, ¾e byl v Evropì? U¾ jste se tedy pìknì domluvili? Mám z tebe radost, bráško!”

 
 
Musel jsem se nejen dnes, ale ka¾dý den po celou dobu mého pobytu pøi pøíchodu domù zpovídat ze svých zá¾itkù. Na stole obvykle vonìla káva a já probíral, kromì mezer v anglickém jazyce, které mi chybìly ke konverzaci, také své postøehy z pracovního prostøedí, vyprávìl o podívané, kterou mi nabídlo okno do ulice, o charakterových vlastnostech svých spolupracovníkù, ani¾ bychom si to vzájemnì uvìdomovali, jsem svou sestru a švagra vtahoval do stylu ¾ivota jejich mìsteèka. Bydleli zde nìco málo pøes rok a znali se dobøe s majiteli domku, který mìli pronajatý, sestra znala majitele obchodu, kde pracovala, a z obèasných návštìv restaurace hotelu New Glarus znali majitele Hanse a šéfkuchaøe Mika. Nìkolik dalších obyvatel pak znali z bì¾ného denního styku pøi nákupech.

Bìhem mého pobytu se nejen zkontaktovali, ale i blí¾e poznali a spøátelili s mnoha dalšími. V rozpravì pak obvykle pokraèovali Tonda s Danou, kdy si vzájemnì vylíèili svùj prùbìh uplynulého dne. Další debata se obvykle stoèila k sociálním problémùm Amerièanù a konèila politickými problémy u nás v Èeské republice.
“Víš, Honzo, èemu já vùbec nerozumím? Jak je mo¾né, ¾e pøed volbami poslanci naslibují svým volièùm ,,hory, doly,, a kdy¾ se dostanou do køesla, pokud sleduješ jejich práci, vìtšinu tìchto svých slibù nenaplòují? To by tolik nevadilo, to se dìje i u nás, ale proè pak volièi takového poslance neodvolají? Proè za jeho nìkdy i diametrálnì se lišící názory proti pùvodním slibùm nebo ¾e v parlamentu více èasu prospí, mu ještì formou daní poskytují velký mìsíèní pøíjem? A pak se rozèilují, jak ètu v novinách, nad tím, jak mají velké platy a nic pro lidi neudìlají. U nás by takovýto poslanec velmi rychle vypadl z toho teplého místeèka.”
“Nevím, švagøe. Souhlasím s tebou, ale opravdu nevím.”
“Ještì jedna vìc mì mrzí a chtìl bych od tebe odpovìï. Proè nemohu, jako èlovìk, který má stále èeské obèanství, zúèastnit se voleb? Jaký je dùvod, ¾e my, kterých nás je desetitisíce, nemohou mluvit do politiky své vlasti? V¾dy» máme mo¾ná vìtší pøehled o vaší práci ne¾ vy sami doma.”
“Nevím, švagøe. Souhlasím s tebou, ale opravdu nevím.” Skuteènì jsem nevìdìl, co na tyto dvì zásadní otázky, které jej nejvíce tí¾ily, co na nì odpovìdìt. Stydìl jsem se , ¾e neznám rozumnou odpovìï, ale hlavnì mì mrzelo, ¾e má pravdu a já nevím, jak mu pomoci.
“Znáš detailnì Benešovy dekrety?” zasypával mì dalšími fakty.
“Tak vidíš, neznáš a já si je mohu vyhledat na internetu. Kolik lidí si u vás mù¾e na internetu nalézt proslovy jednotlivých poslancù? Kolik lidí mù¾e u vás pøes kód jednotlivého poslance na internetu vznést na nìj jakýkoliv dotaz? Málo, viï? Proto¾e tato sí» je ještì u vás málo rozšíøena a je pomìrnì drahá.”

Tonda tak upozornil na jeden z mála pøíkladù, ¾e kdo se chce v Americe zajímat o politické dìní v jeho rodné zemi, má v kteroukoliv dobu pøístup ke všem nejaktuálnìjším informacím.

Soboty a nedìle, i kdy¾ nebyly mým pracovním volnem, patøily k tìm nejpøíjemnìjším. Jednak jsme se sešli všichni tøi k zajímavým debatám a pak v tyto dny, kdy byl Tonda doma, jsem mìl od nìj k dispozici auto. Nìkolik let starý Ford pick-up, ale byl hlavnì s øadicí pákou. Dnes u¾ se zde vozy, které nemají automatickou pøevodovku, dodávají pouze na objednávku a za pøíplatek. Ne¾ jsem však mohl vyrazit na svou první jízdu, musela mì sestra pouèit o dopravì a pøezkoušet z pøedpisù. Opìt ta její svìdomitost. V ka¾dém pøípadì její vyprávìní bylo zajímavé a pouèné.
“Auto si od šestnácti let mù¾e koupit skoro ka¾dý. Je velký výbìr starých vozù a nepøeberné mno¾ství novinek, a to vše s mo¾ností nákupu na splátky, co¾ volí vìtšina Amerièanù. Máme relativnì levné pojištìní, velmi levné pohonné hmoty, jednoduché dopravní pøedpisy a ¾ádný zákon neomezuje ¾ivotnost, respektive technický stav vozidla. Nemáme nic podobného, èemu se u vás øíká technická prohlídka. Nemáme ¾ádné zdravotní prohlídky, které by obèany naší zemì omezovaly, a na silnicích potkáváš za volantem jednak dìti, a na druhé stranì i øidièe úctyhodného stáøí. Ka¾dý obèan se mù¾e svobodnì rozhodnout, kdy pøestane jezdit. Vìtšinou se takovéhoto rozhodnutí ani nedo¾ije.”

Vùbec jsem nechápal tyto “demokratické” zákony. Ne ¾e bych byl nìjak nadšen, ¾e musím se svým vozem u nás doma ka¾dé dva roky podstoupit technickou prohlídku, ale je pravda, ¾e v tak dezolátním stavu, jak jsem zde obèas vídal auta na silnících, by u nás nemohl øidiè vyjet ani z gará¾e.

Na druhé stranì jsem souhlasnì pokyvoval hlavou, ¾e starší obèané, kdyby nemìli mo¾nost pou¾ívat automobil, nemìli by mo¾nost dopravit se za nákupy, na návštìvy a vlastnì nikam. V¾dy» autobusová doprava je zastoupena pouze u dálkových spojù mezi vìtšími mìsty a ¾eleznièní doprava, pokud ještì nìkde vedou koleje, slou¾í pøedevším pro pøepravu nákladu. Pøesvìdèil jsem se o tom pozdìji, kdy¾ jsem chtìl vychutnat cestu vlakem do Chicaga, musel jsem nejdøíve absolvovat autem sto dvacet mil k nejbli¾šímu nádra¾í. A to byla jízdenka ještì tøikrát dra¾ší, ne¾ by zaplatila sestra za benzin.
“Brácho, pozor na dopravní znaèku STOP!” pokraèovala sestra ve svých pøednáškách. “Pøed ka¾dou køi¾ovatkou si pøibrzdi, aby ses mohl vèas a dostateènì rozhlédnout. Nemáš-li ve svém smìru Stop nebo Dej pøednost, pak jsi na hlavní silnici. Je-li ve tvém smìru stopka a nemá-li pod znaèkou ¾ádný text, musíš zastavit, podívat se na všechny vozovky, které do této køi¾ovatky vyús»ují, a je-li ka¾dá oznaèená stejnou znaèkou Stop, pak køi¾ovatkou projí¾díš v takovém poøadí, v jakém jsi u køi¾ovatky zastavil.

Pokud v nìkteré ulici stopka není, pak tento øidiè má pøed tebou v¾dy pøednost. Pokud je pod znaèkou Stop podtabulka s nìjakým textem, kterému ty stejnì nerozumíš, musíš èekat, a¾ budeš poslední, nebo tì nìkterý z øidièù nevyzve k pøednosti.”

Úplnì jsem se z tohoto pravidla zapotil. Ale s pøibývajícími najetými kilometry jsem musel konstatovat, ¾e má nìco do sebe. Byla-li v mìsteèku èi osadì povolená maximální rychlost 30 mílí za hodinu a skoro na ka¾dé køi¾ovatce jsi se setkal se “stopkou”, nemohl ji pøi dodr¾ování tìchto pravidel ¾ádný øidiè pøekroèit.

A výuka o dopravních záhadách pokraèovala:
“Dávej si bacha na školní autobusy! Ty ¾luté, co stojí tady vedle nás pøed školou. Ráno svá¾ejí dìti do školy a odpoledne zase zpìt k jejich domovùm. Zastávky nejsou oznaèené, proto¾e se velmi èasto mìní podle toho, jak mají na které farmì dìti povinné školní docházkou.

Autobus s dìtmi v¾dy s pøedstihem, ne¾ zastaví, zapne všechna výstra¾ná blikající svìtla a po zastavení, z levého boku u øidièe, vysune do vozovky velkou znaèku Stop. Všechna vozidla jedoucí v jeho smìru i protismìru mají povinnost v pøimìøené vzdálenosti pøed nebo za ním zastavit. Tím vlastnì umo¾ní bezpeèný pøechod dìtí pøes vozovku. Zodpovìdnost školy za dítì, které ráno nastoupí do autobusu, trvá a¾ do doby, ne¾ pøekroèí pomyslnou hranici pozemku svého domova, co¾ obvykle bývá schránka na dopisy. Pak teprve øidiè zasune dopravní znaèku, vypne varovná svìtla a ty mù¾eš pokraèovat v jízdì.”
“Dobrý, všechno jasný. Dojedu si teï koupit cigarety, abych si vše vyzkoušel v praxi.”
“Vydr¾ – ještì jednu dùle¾itou informaci. Policie je zde nekompromisní a je pro ka¾dého pøedstavitelem zákona. Ka¾dý Amerièan, který nechce mít problémy, ji plnì respektuje. Tvoji rychlost ti zmìøí, i kdy¾ se vzájemnì míjíte, a v klidu se otoèí, do¾ene si tì a zkasíruje. Proto¾e on je ,,zákon,, mù¾e být i sám
a nepotøebuje ¾ádného svìdka. Všechno jasný? Dobrá, tak jeï.”

Dnešní veèer byl krátký. Staèil jsem vyslechnout švagrovy po¾adavky na speciality èeské kuchynì a pomalu jsme se trousili “do hajan”. Tonda musel být ráno v sedm hodin na letišti v Medisonu. Témìø ka¾dý týden létal na dva tøi dny na slu¾ební cesty. Jako montér podniku, který instaloval a opravoval strojní zaøízení a udírny výrobcùm uzenin, cestoval témìø po celých Státech. Usínalo se mi, stejnì jako vèera i ka¾dý další den ve vzpomínkách na domov, velmi dobøe.

Pokraèování pøíštì…
Jan Kurka
* * *
Ilustrace © Aleš Böhm
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 20.10.2020  08:32
 Datum
Jméno
Téma
 20.10.  08:32 Von
 20.10.  08:29 Von
 29.09.  10:27 Vesuvjana díky
 27.09.  09:58 Von