Na kafíèku v Americe (5) „Nespokojený králíèek“ u Michigánského jezera
Rozdíly mezi obìma státy, které jsme cestou shledávali, pak vytváøely vlastnì kolorit Ameriky, který k této zemi neodvratnì patøí. Jedním z nich byla rùzná obèerstvení rùzných firem, o kterých dovedla sestra velmi kriticky hovoøit. Srovnávala výhody, ceny, rychlost obsluhy a mnì se zdálo, ¾e “mekáè” za ta léta, co zde pùsobí, není u¾ tím, co býval. U nás však stále patøí k prosperujícím firmám. Jaké však bylo moje pøekvapení, kdy¾ na “malé zakousnutí” jsme se právì u této firmy zastavili. Dùvod byl jasný. “Teï mù¾eš srovnávat – nejen cenové relace, obsluhu, ale také široký výbìr.” A já musel konstatovat, ¾e si pøipadám zase jako doma a ¾e bych chtìl bìhem svého pobytu poznat nìco amerického. ®e bych chtìl odjí¾dìt s dojmy, které se budou diametrálnì lišit od dojmù, které jsem získal cestováním po Evropì. Dostalo se mi jich dostatek, i kdy¾ tyto poznatky byly pouze z jednoho státu této velké zemì.
Kenosha, mìsto rozkládající se na bøezích Michiganského jezera, nás pøivítalo v odpoledních hodinách. Sehnat na pøíslušném úøadì nìkolik adres bytù urèených k pronájmu byla otázka asi dvaceti minut. Na prohlí¾ení mìsta pøíliš èasu nezbývalo, abychom se staèili vrátit v pøijatelný èas domù.
“Netváøíš se pøíliš nadšenì,” konstatovala sestra. “Máš hlad, nebo se cítíš unavený?”
“Mám hlad, cítím se unavený, ale hlavnì se mi zde nelíbí. Kenosha je asi typické americké mìsto, ale vyznat se zde by bylo pro mì asi dost slo¾ité.” Ulice zde vytváøejí rozsáhlou sí» rovnobì¾ek na sebe kolmých. Jedny jdou od severu k jihu, ostatní od západu k východu. Ka¾dá ulice má své èíslo, nejsou, jako u nás, nijak pojmenovány. Zástavba v centru není více jak tøípatrová, s rùznými nevkusnými pøístavky. Skoro ka¾dá budova má na svém prùèelí pøistavìné po¾ární schodištì. Celé mi to nìjak architektonicky neladilo. A¾ na výjimky. Nevidìl jsem nikde ¾ádné obchody. Potkávali jsme minimum lidí na chodnících, zato silnice byly pøeplnìné automobily.
“Ty mnì pøipadáš jako ,,Nespokojený králíèek,,. Pamatuješ? Mìli jsme doma takovou stejnojmennou pohádkovou kní¾ku, z které nám maminka èítávala. Tak to pøesnì sedí na tebe. Víš co? Udìláme dohodu. Já si zajistím v práci volno ve stejný den s tebou a zaèneme jezdit po státì. Se¾enu všechny mo¾né prospekty o Wisconsinu a ty si budeš vybírat, kam by ses chtìl podívat, a já ti budu dávat tipy na pozoruhodnosti, které má tento stát, a vlastnì tím si budeš moci vytvoøit alespoò èásteènou pøedstavu o Americe. A zaèneme hned. Øíkáš, ¾e jsi nevidìl poøádné obchody? Tak jedeme. Uká¾u ti, kam chodí Amerièané nakupovat.”
Vyrazili jsme z centra nejdøíve západním smìrem a na okraji mìsta Kenoshy jsme se vydali k jihu. Postupnì jsme míjeli rozsáhlé prostory zastavìné prodejními areály, které se støídaly s celými mìstskými ètvrtìmi rodinných domkù. U jednoho z mnoha prodejních komplexù jsme zaparkovali. Jsou to vlastnì nákupní centra, jejich¾ obdoba se zaèíná praktikovat i u nás. Obestavìné plochy jsou zde však nìkolikanásobnì vìtší. Pøízemní budovy, vzájemnì propojené a vytváøející z ptaèí perspektivy jakési hieroglyfy, jsou plné obchodù s veškerým sortimentem denní potøeby. “Klikaté” rozlo¾ení budov má své opodstatnìní. I z nejvzdálenìjšího místa, kde jste zaparkovali svùj vùz, máte v¾dy velmi blízko a témìø stejnì daleko ke vstupu do nìkolika obchodù. Všechny volné prostory v tomto èlenitém areálu jsou pak urèeny k parkování. Pøi vjezdech a výjezdech jsou obvykle benzinová èerpadla a nìkolik typù rychlého obèerstvení.
“Toto jsou, brácho, vlastnì jakoby mìstská centra. Pøirovnala bych je k našim èeským námìstím, kde se známí potkávají pøi nákupech, kde se mohou naobìdvat èi naveèeøet, kde bez velkého pobíhání se¾enou témìø vše.”
Také v tomto centru, v jednom z obchodù se sportovními odìvy, by mìl v brzké dobì zaèít pracovat ve funkci vedoucího mùj synovec David. Vstoupili jsme dovnitø. Jestli¾e jsem mìl z venku dojem, ¾e se jedná o rozsáhlou stavbu, pak pøi vstupu do nitra tohoto komplexu se moje pocity ještì znásobily. Pøipadal jsem si jak na malém Václavském námìstí, s malými boèními ulièkami plnými obchodù, a to vše pod jednou støechou. V hlavní pochozí trase èi ulici nebo hale – nevím, jaký mám volit správný název, která klikatì procházela celým prodejním domem, byly ještì umístìny malé stánky s drobnými slu¾bami. Davy lidí, které kolem nás procházely, ve mnì vyvolávaly stejné pocity, jaké jsem pro¾íval na letišti v New Yorku. Prohlídka obchodù není zrovna moje hobby, ale upoután obrovskou nabídkou a všestranným sortimentem jsem neodolal.
“Tady si vyzkoušej texasky!” Znìlo to skoro jako rozkaz.
“Neodmlouvej. Za patnáct dolarù, no, nekup to. A kalhoty do práce
budeš potøebovat.”
Jen málokdy jsem se zmohl sestøe na odpor. Buï hned, nebo pozdìji jsem jí stejnì musel dát za pravdu. Koupila dvoje.
“A teï honem k autu a fofrem domù, máme pøed sebou ještì tøi
hodiny cesty.”
Venku ji¾ byla pìkná tma. Procházka nákupním centrem nám zabrala skoro tøi hodiny a ani jsme neprošli polovinu. Pokyn “fofrem domù” byl však pouze obraznì øeèený. Sestra patøí toti¾ mezi tu obrovskou vìtšinu ukáznìných øidièù, kteøí i v noci dodr¾ují pøedepsané maximální rychlosti – a ty jsou v nìkterých obcích jenom dvacet pìt mil za hodinu. Cestou domù nadešla ta správná doba pro vzpomínání a vyprávìní o pøíjemných i tì¾kých chvílích, které nás za uplynulých tøicet let potkaly…
Do druhého dne mì musela vzbudit. K únavì z cesty mezi dvìma kontinenty a výletu do Kenoshy se pøidal ještì èasový posun, kdy touto dobou jsem doma v klidu trávil obìd. Tvrdým spánkem jsem odolával vytrvalému bušení Dany na dveøe mého pokoje. Teprve vùnì opeèené slaniny a hlavnì èerstvé kávy mì pøinutily pøemístit se do koupelny a definitivnì se probudit.
“Tady máš klíè od domu. Vezmi si ty texasky. Blùzu nebo nìjaké triko ti pùjèí v hotelu. V klidu se nasnídej a pøed devátou vyrá¾íme.”
Aha, tak já vlastnì u¾ dneska zaèínám a ještì jsem se zde ani poøádnì nerozkoukal. Zaèalo mi to vše nìjak opo¾dìnì docházet. Nejsi tady, Kurko, na výletì. Chtìl ses nìèemu nauèit? Tak se do toho pus»!
“Do práce tì odvezu, proto¾e dìlám od devíti, hned za rohem. Domù u¾ musíš dojít sám. Já pøijdu a¾ po páté hodinì. Na nic zde nesahej, obsluhu této domácnosti ti pøedvedu, a¾ se vrátím.”
Staèila mi ještì ukázat, jak se pouští televize a pøepínají jednotlivé kanály. Cestou jsem si staèil zopakovat anglicky pozdrav HELLO a byl jsem vysazen pøed hotelem. Kdy¾ jsem nesmìle, jakoby s pocitem nìjakého provinìní, otevíral vstupní dveøe do hotelu, stoèil se mùj pohled zpìt k autu, kde sestra za sta¾eným okýnkem svírala oba palce ve svých dlaních a povzbuzovala mì slovy:
“Jdi! Bude to O.K.”
A bylo, celé tøi mìsíce. Hned v recepci mì vítala jedna z pracovnic a procházeje dál chodbou ke kuchyni, potkával jsem spoustu zamìstnancù, kteøí u¾ o mnì vìdìli a velice srdeènì mì pozdravovali. Z tìch pozdravù jsem vycítil i otázky, kterým jsem však nerozumìl, a stále jsem jen hlasitì opakoval: “Hello, hello…”
Pøijetí bylo spontánní a neopakovatelné, ¾e ze mì spadl všechen ten nepøíjemný pocit z toho, co mì vlastnì bude v dalších dnech èekat. Do kuchynì mì po pøevleèení do pracovního odìvu zavedl Hans a v tu ránu zde byli všichni pøítomní, aby se o mnì co nejvíce dozvìdìli. Velice by se mýlil ètenáø s pøípadným názorem, ¾e se pøišli podívat ze zvìdavosti, jak vlastnì vypadá èlovìk z jiného kontinentu. Ne, ne a ne. Oni jsou prostì takoví. Upøímní, bezelstní, pøívìtiví a kamarádští. Mnohokráte jsem se mohl o jejich povahách pøesvìdèit. Vyvstala zde však hned první pøeká¾ka. Jazyková bariéra. Bylo mi jasné, ¾e s pozdravem hello nemohu vystaèit. A ¾e se budu muset ve svém volném èase uèit
angliètinu.
“Nedìlej si starosti s jazykem. Po tøech mìsících pobytu v USA budeš válet anglicky jako v Praze po tøíletém studiu.” Tak nìjak mì povzbuzovali doma pøed odletem. Vše bylo úplnì jinak. Majitel Hans a mí bezprostøední spolupracovníci v kuchyni, ovládali, i kdy¾ jen èásteènì, nìmèinu. Rodièe nebo i dávní pøedkové pøevá¾né vìtšiny obyvatel v mìsteèku New Glarus pocházejí ze Švýcarska, kde jim nìmèina (nebo jak oni øíkají švýcarština) byla jejich mateøským jazykem. Mé znalosti nìmèiny byly o stupínek vyšší, a tak nám tento jazyk umo¾nil, spoleènì s pár anglickými výrazy, které jsem pochytil, se vzájemnì dorozumìt.
A proè se nenaplnily pøedpovìdi mých známých? Nejel jsem studovat anglický jazyk. Jen jsem nabyl pøesvìdèení, ¾e mì okolnosti pøinutí a postupnì zaènu chápat jednotlivé výrazy a konverzací se v nich budu zdokonalovat. Nic však nešlo podle mých pøedstav. V práci jsem si mohl vypomáhat nìmèinou (s jednou servírkou jsem se mohl domlouvat i polsky), doma u sestry se mluvilo èesky a na návštìvách a na výletech mnì byla Dana perfektní tlumoènicí.
“Jak ti budeme øíkat?” pøerušil štìbetání personálu Hans. “Jan – by mohlo být obtí¾né na vyslovování. D¾an – takového u¾ tady máme. Hans – to by si tì mohli plést se mnou. Kdy¾ dovolíš, budeme ti øíkat D¾aný.” A mnì se to i zalíbilo.
“Toto je Mike (Majk), hlavní šéfkuchaø, a ten tì seznámí s dnešní pracovní náplní. Ka¾dý den budeš pracovat s nìkým jiným, aby ses co nejvíce nauèil a poznal všechny zamìstnance.” Hans mi potøásl rukou, øekl ještì nìco v tom smyslu, “a» se ti zde líbí,” a odešel si za svými povinnostmi majitele hotelu.
Pøedstavení skonèilo. Na pracovní stùl pøed tou velkou “výkladní skøíní” Mike vysypal z pøepravky asi dvacet kilo vepøových panenek.
“Tak a teï mi øekni co s tím?” vypadlo ze mne èesky, ani¾ bych si uvìdomil, ¾e mi nerozumí. Mike nehnul ani brvou a klidnì mi zaèal v angliètinì vysvìtlovat, co ode mne potøebuje. Poèkal si na mùj nechápavý výraz a pak jsme se oba rozesmáli. Vìdìli jsme, ¾e tudy cesta nevede. Jedinì pantomima byla tím správným zpùsobem poèáteèního dorozumìní. Vzal nù¾, odblanil jeden šál masa, odøízl porci, ukázal na váze, ¾e musí mít dvì unce, rozklepal na øízek a odlo¾il do prázdné nádoby.
“Toto všechno. Takto, jako já. Rozumíš? Dobøe, pak je to O.K.”
Mìl tak mo¾nost mít po dlouhé dobì konverzaèní cvièení v nìmèinì. Nejen on, ale i ostatní, kteøí znali pár nìmeckých slovíèek, se postupnì bìhem mého pobytu zdokonalovali a myslím, ¾e byli po mém odjezdu spokojenìjší se znalostí nìmèiny ne¾ já se znalostí angliètiny.
Pøed prvním zaøíznutím do masa jsem se ještì rozhlédl, snad v domnìní, jestli odnìkud nepøijde nìjaká pomoc. Ale kdy¾ jsem vidìl Mika, jak se zabývá pøípravou omáèky u sporáku za mými zády, bylo mi jasné, nejen ¾e mi nikdo nepomù¾e, ale ¾e se mnou zaèali jednat jako se øadovým èlenem svého kolektivu. S ka¾dou prací, kterou mnì urèili, jsem si v¾dy dovedl poradit.
Muselo jim, profesionálùm, být od poèátku jasné, ¾e vše zvládám sice dobøe, ale velmi pomalu. Já byl sice od samého zaèátku na sebe hrdý, ¾e mì nièím nezaskoèili. ®e mi nedìlá problémy nakrájet a naklepat tøi sta øízkù, oloupat ètyøicet kilo vaøených horkých brambor, ruènì nasekat tøi kila èesneku, naporcovat a nalo¾it kuøecí steaky, jemnì nasekat rùzné druhy èerstvé zeleniny…, ale dnes, kdy¾ zpìtnì vzpomínám, musím obdivovat jejich trpìlivost, kterou ke mnì mìli v mých zaèátcích.
Má zruènost sice den ode dne stále narùstala a v posledních dnech mého pobytu mì nìkolikrát pustili døíve domù, proto¾e u¾ nemìli pro mì další práci. Nikdy mi však sebeménì nenaznaèili, jak moc jsem se jim musel plést v prvním mìsíci v jejich zabìhlém re¾imu. Mé zkušenosti a praxe spoèívala pouze ve znalostech, které jsem nabyl jako vedoucí restauraèních a hotelových provozù v Èechách. V¾dy jsem okukoval rùzné kuchaøské fígle, které jsem pak praktikoval doma, proto¾e vaøení je pouze mým koníèkem, nikoliv profesí. A zde se mi poprvé naskytla mo¾nost pøedvést vše, co umím, profesionálním kuchaøùm. Odblaòoval jsem, porcoval a naklepával øízky a cítil v zádech ten zvìdavý pohled Mika, co ¾e tam provádím. Asi po hodinì pøišla první provìrka a byla, vìøte nebo nevìøte, za celou dobu spolupráce poslední. Vzal pár øízkù, pøevá¾il je, zkontroloval odpad z odblaòování, vztyèil palec z pravé pìsti a s úsmìvem na tváøi øekl: “O.K. D¾aný.”
