Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Bohumila,
zítra Judita.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

P S Í   D U Š E

„Tak a ukázat pazoury,“ zavelela devítiletá Fany, kdy¾ se po ránu vrátila se svojí fenkou z první procházky. Odepjala vodítko a Fanda si lehla na záda, vystrèila všechny ètyøi do výše a poèkala, a¾ jí malá panièka s veselými prùpovídkami oèistí tlapky a svìtlé bøíško vlhké od ranní rosy. Pak lehce uchopila do zubù vodítko a zpùsobnì je ulo¾ila na taburet v pøedsíni. A co dál? Vyzvedla svìtlé oboèí do klaunovských støíšek, a¾ se zdálo, ¾e se její oèi se šibalskými ohníèky v oèekávání pøíštích èertovin rozesmály. Dál, dál... Dneska nic. Dneska se jde k babièce, pøece víš, jak ji psí chlupy drá¾dìj, zesmutnìla Fany.

„Ale víš co? Zajdeme spolu do salónu krásy!“ Fany vzala kartáè a zaèala jí ko¾íšek dùkladnì proèesávat, a¾ se leskl jako zrcadlo. „Uši jsou tvoje paráda, tìma musíme zaèít,“ šeptla a prùpovídkami a dìtskými moudrostmi pokraèovala dál pøes náprsenku s èerným plamínkem, a¾ po bøíško, kterému tatínek podle filmu Bolka Polívky øíkal pupendo. Tak postupovala a¾ k ocásku s dlouhým chumáèem rezavých chlupù jako vleèkou a ke kalhotám na zadeèku.

 „Tam nesmìjí zùstat ¾ádný škvarky, nohavièky se musej lesknout jak èerstvì vyloupnutej kaštánek!“ Pøímìr vymyslela kdysi maminka a na dlouhosrstou jezevèici s ko¾íškem temnì rezavým a¾ do èerna se hodil znamenitì. Fany polkla slzu, vzpomínka proletìla a se¾ehla jako ¾havá jiskra, a honem zaboøila oblièejík do teplého, hedvábného ko¾íšku. Tohle mìly obì ze všeho nejradìji, tøeba¾e Fanda tomu rozumìla po svém a olízla tváø kolem dokola jako ciferník u hodinek. Na tváøi pøitom Fany zalechtalo Modré srdce, pøívìsek na obojku, který pøi veèerní procházce svítil tak, ¾e se nemusely bát ani tmy.
 
„Jmenuje se Fanda po mnì, nebo já po ní?“ chtìla vìdìt. Na to byla Fany pyšná. Nejen¾e byly stejnì staré, babièka dokonce tvrdila, ¾e mají obì stejnì zvìdavý nos. „A podívej, jak jí zbìlela brada!“
„To proto, ¾e je taky taková rozumbrada!“ zasmál se otec. „A taky ¾e trochu stárne!“ pøipojil a Fany se vylekala. Stárnutí v sobì neslo hrozbu. Vonìlo nemocnicí a léky a maminkou v bílých polštáøích.
„Mo¾ná by mohla jít s náma. Je celá hedvábná a voní jako od Diora,“ zkusila nejistì pøetáhnout otce na svoji stranu. Nerad jí nìco odepøel, od doby, kdy zùstali sami, byl na nìjaké zákazy vùbec trochu krátký, ale teï nemìl na vybranou.
 
Fanda slo¾ila hlavu na packy a sledovala, jak se oblékají, jak – jako obyèejnì - hledají klíèe... Tohle mohlo znamenat jen jediné. Zalezla pod stùl a odtud se dívala, jak jí Fany dává do misky èerstvou vodu, jak otvírá dveøe na balkon, aby se mohla kdykoli probìhnout, jak si obléká sváteèní kabátek... Èekala na sebemenší povel, slùvko... ale to nepøicházelo.

„Budeš hlídat,“ øekla místo toho Fany. „Èekej, já pøijdu...“ Tahle slova nemìla Fanda ráda. Copak jí to neøekli u¾ jednou? Já pøijdu, èekej! Èekala vìrnì den ze dne, noc co noc, ale nic platné, její smeèka pøišla nenávratnì o jednoho èlena. „Pøijdu a nìco ti pøinesu. Nìco dobrého!“ ujistila ji Fany ještì naposled mezi dveømi.

Taky tohle slovo Fanda znala a mlsnì se olízla. Dveøe zapadly, byla sama. Nìkolikrát se otoèila do koleèka a pak ještì jednou do tøetice, to byl zaruèený psí zpùsob, jak se co nejpohodlnìji uvelebit. Dnes to nìjak nepomáhalo. Fanda vstala, nejdøív párkrát pøièichla tady a tam, zafrkala do škvírky u dveøí a pak pøešla do lo¾nièky. Tady hned vedle postele mìla svùj pelíšek. Znovu se tøikrát otoèila a spokojenì se rozvalila. Teï byla klidná. Sama tu nebyla, pokoj byl plný známé vùnì, visela ve vzduchu a otiskla se i do koberce.
 
Klid netrval dlouho a Fanda se zlobnì rozbìhla do pøedsíòky. Nìkdo tam byl. Nìkdo cizí. Teï u¾ na nic neèekala a se zlobným halasným štìkotem se vrhla proti dveøím.

„Aha, tihle mají psa,“ ušklíbl se na chodbì Xaver Ksindl. A u¾ si taky pøeèetl upozornìní, TADY HLÍDÁM JÁ. Podvìdomì poodstoupil, psù se odjak¾iva bál. Nemìl je rád. Kdykoliv se nìkde objevil, spílali mu a štvali na nìj psy. Vem si ho, ksindla! Nadávka, která ho z poèátku neskuteènì u¾írala, se mu pozdìji zaèala líbit. Ksindl, proè ne? Bavil ho údiv a znechucení na tváøi vìøitelù. Èasem cítil dokonce nìco jako zvrácené uspokojení. Nemohli na nìj, dìlal jen svou práci. Roznášel obsílky, vylepoval oznámení. On sám dluhy nemìl. A kdyby je mìl, tak by je splácel jako øádný èlovìk. Sebranka, zanadával v duchu. To se v nìm ozval vojenský drill, který kdysi v rodinì zavedla matka. Boty špièkami k vìšáku, šaty na ramínko a prádlo peèlivì vyrovnané do komínkù... Rákoska visela nad skøíní.

Pes uvnitø zavrèel a dopadl na dveøe jako zbìsilý. Drápy mìl, to cítil a¾ na chodbu. Jen a» na nich zanechá poøádnou památku! Znovu se škodolibì ušklíbl. Oznámení do schránky u¾ dal, teï ještì nalepit peèe» s razítky exekutorského úøadu a má to. Jen a» se poøádnì vylekají, patøí jim to! Tak! Jednu peèe» doprostøed dveøí a druhou pøes zámek, to mohlo staèit! Ksindl z odstupu pøehlédl práci, byl spokojený.
 
Fanda dorá¾ela na vetøelce sestupujícího po schodech a ještì i dlouho potom, co za ním zapadla domovní vrata. Koneènì bylo ticho. Klid! Nasála zpod dveøí vlhký pach chodby a domu, aby se pøesvìdèila, ¾e je skuteènì èistý vzduch a naposled pro výstrahu ještì párkrát štìkla. Teprve teï pocítila nìco jako úlek. Pomalu pøešla ke vchodu na balkon. Tohle nedìlala ráda, ale celé ji to rozrušilo tak, ¾e teï prostì musela! Strèila èumák do pootevøených dveøí a oèichala velký kulatý kvìtináè. Kdy¾ byla štìnì, mohla si do nìj sednout celá. Teï si k nìmu jen pøièápla tak, ¾e pøedníma nohama zùstala venku, to staèilo, a Fanda se s chutí vyèùrala. Pocítila úlevu, ještì nìkolikrát pøešla po balkonì, naprázdno zahrabala nohama, frkla tady a tam a znovu se natáhla do pøedsínì. Rozvalila se jak široká tak dlouhá, byla spokojená. Tedy skoro. Vzápìtí u¾ zase vstala, nìco nebylo v poøádku! Ubránila to tu, to ano, ale kde zùstala Fany? Její vùnì, která donedávna ještì zaplnila celý pokoj, se skoro vytratila. Místo ní le¾ela na všem ospalá nuda, otrava k uzoufání. Fandu to plnilo neklidem a smutkem. Šla do lo¾nièky ke svému pelíšku, ale nelehla si. Rozhlédla se, jako by se potøebovala ujistit, ¾e ji nikdo nevidí a nikdo to na ni nepoví a zaboøila èumák do Fanina polštáøe. V nìm se v¾dycky udr¾elo trochu její vùnì a Fanda slastnì nasála. A zas èekala. Copak jí neøekli - Èekej, já pøijdu? Nezbývalo ne¾ vydr¾et!

 
 
 
„Tati, mají psi duši?“ napadlo zatím po cestì Fany.
„Co tì nemá! Psi nemají myšlenky, jsou nìco jako velmi dobrý robot. Takový ¾ivý automat! Mají urèitì svá tajemství, svùj vlastní ¾ivot, ale duši?“ Fany na otce vrhla nevìøící pohled.
„Øíkal jsi, ¾e maminka duši má. A ¾e je v ráji!“
„To je pøece nìco docela jiného! Psí ráj neexistuje. Všechno, co psi dìlají, je jen zále¾itostí pudu, s duší to nemá nic spoleèného!“

Šli mlèky. Fany chtìla být co nejrychleji u babièky. A pak taky doma. U Fandy. Podívá se, jestli má duši. Nìjak to zjistit musí.
„Babi, má pes duši?“ vyrazila ze sebe namísto pozdravu.
„Co je to za otázku? Pes je ¾ivá bytost. Ka¾dý ¾ivý tvor má i duši!“ odpovìdìla babièka laskavì.
„To je dìtinskost,“ zabruèel nesouhlasnì otec a pomyslel si nìco o staré generaci.
„Proè myslíš? Pokud má duši èlovìk, má ji i pes!“ Fany vrhla na otce vítìzný pohled. „Pochybovala jsi snad o tom?“ zeptala se babièka. „Zvíøata, a psi zejména, mají podobné emoce jako lidé. Poznají toho, kdo je má nebo nemá rád. Cítí radost, bolest, a tøeba i stres. Vzrušení, dojetí, vášeò a cit, to všechno jsou projevy duše.“
„V¾dy» to øíkám! Všechno jen a jen pudy!“ Otec vstal a pøešel po kuchyni, ve které to zavonìlo kávou. Aby ukázal, ¾e má rozhovor za ukonèený, pøisedl si ke stolu s makovými koláèky, takové mìl ze všeho nejradìj.
„A pøijde pes do ráje?“ Nedávala pokoj Fany. „Co myslíš, jak to tam vypadá, babi?“
„Vím jen to, co stojí v Bibli. Øíká se v ní, ¾e v ráji ¾ijí ptáci nevýslovné a vzácné krásy. Konì a taky orli kolem trùnu Pánì. ®e je tam pohoda a mír, hory, zelené louky a kopce.“ Otec zavrtìl hlavou a obrátil oèi ke stropu. „Prostì pohádka pro malé dìti!“
„Pakli¾e se ¾ádná energie neztrácí a nic jen tak nezmizí, nezmizí ani myšlenka, a dokonce ani duše, lidská ani ¾ádná jiná. A u¾ vùbec ne proto, ¾e je to nad naše chápání!“ odpovìdìla babièka pøísnì. „Pes je ¾ivý tvor, má svoje já, tudí¾ má i duši.“
„Dùkazy! Ka¾dé tvrzení vy¾aduje dùkaz!“ bruèel otec s pusou naditou koláèkem. Pøece nebude uèit holku nìjaké bludy jen proto, aby mìla radost a odpovídalo to jejím dìtským pøedstavám?! „Jak to víš?“ neudr¾el se.
„Prostì to vím! Nebo si mám myslet, ¾e mùj syn je v tomhle skrz naskrz padlém konzumním svìtì u¾ tak naka¾ený, ¾e dává pøednost hmotì pøed duchem? ®e si myslí, ¾e na co nemù¾e sáhnout, to neexistuje?“ Otec nereagoval, ale kupodivu se pøidala Fany. Ta malá byla prostì jeho holka! Vrásky, které jí vyvstaly na jejím dìtském èele, vypadaly tak legraènì, ¾e se musel usmát. 
„Ano, jak tohle všechno víš? zeptala se. „Víš nebo jen vìøíš?“
„To se ptáš špatnì. Je nìco mezi nebem a zemí. Nikdy nebudeme vìdìt. Rozum je tvrdý soudce, s nìèím jako duše a ráj si neporadí. Tím spíš musíme vìøit, proto¾e bez víry jsme jako dìti v tunelu, ze kterého nevíme kudy ven. Víru celým srdcem buï máš nebo nemáš, nìkdy se k ní mù¾eš dopracovat zkušenostmi a èasem....“ øekla babièka, ale proto¾e vidìla, ¾e Fany poøád ještì na nìco èeká, pøipojila: „Sou¾ití èlovìka a psa je tak pevné, naše ¾ivoty s ním tak propletené, ¾e není mo¾né, aby nepøišel do ráje, podobnì jako je nemyslitelné, ¾e by všechno jednou nadobro skonèilo.“
„Zvíøata v ráji!“ vybuchl otec a podíval se na Fany. U¾ je dost velká a má rozum, doma musí uvést všechno na pravou míru, øíkal si. Ale copak jí mù¾e øíct - nièemu nevìø? Jak by se pak mohla vyrovnat s matèinou ztrátou? Copak jí sám netvrdil, ¾e matèina duše je v ráji? Duše, zase ta! Jak se mìla smíøit s tím, ¾e nìco je – a najednou není, ¾e všechno konèí a nastupuje jen nicota a prach?!
Nemìl školy, byl jednoduchý èlovìk. Co kdy¾ byla víra, alespoò v urèité ¾ivotní fázi, pøece jen potøebnìjší ne¾ Sokratovo Vím, ¾e nic nevím? Uvidìl znovu tváø svojí ¾eny v okam¾iku smrti. Zdálo se, ¾e se usmívala, jako by najednou uvidìla nìco jiného ne¾ nemocnièní lù¾ko. Nìco neskuteènì krásného. Rychle ze sebe støásl vzpomínku. Ne¾ Fany øekne, ¾e je všechno nesmysl, musí si to poøádnì promyslet!
 
O téhle pøi nemìla Fanda ani ponìtí. Pomalouèku polehouèku se do ní vkrádala sklíèenost a apatie. Ještì nikdy nebyla tak dlouho sama! Vrátí se k ní vùbec, nebo ji opustili? Proè? Provedla nìco? Tomu nerozumìla. Byl to trest? Pøišla snad o celou smeèku?

Rozbušilo se jí srdce, prudce a rychleji... a zase pomalu, jako by se mìlo zastavit. Pokoušela se to všechno zaspat, ale spánek, který se jindy dostavoval skoro ihned, jak se natáhla, nepøicházel. Chtìla se projít, ale nohy neposlouchaly. Slabì se tøásla, dokonce ani hluboce se nadechnout najednou nedokázala. Tesknì zavyla. Co to s ní bylo? Kde vìzela panièka tak dlouho? Zaèala opìt zrychlenì dýchat a najednou se jí dech z èísta jasna ztrácel. Fandu pøemohl pocit, ¾e bude zvracet. Vstala, ¾e se pùjde napít a nohy se pod ní podlomily.

Zaèalo se šeøit, spìchali, zabraní ka¾dý do svého. Ráj, duše a smrt... Jak tohle všechno Fany vysvìtlit tak, aby ji nepolekal? Ta byla myšlenkami daleko napøed, ale kdy¾ v domì koneènì vybìhla schody, všechno se v ní zastavilo. Chtìla zavolat na otce, ale obrovský úlek zpùsobil, ¾e nevydala hlásku. Dveøe jejich bytu zdobil úøední papír s nìjakými razítky. Stejný byl i na zámku na dveøích. Ještì horší bylo, ¾e Fanda, která ji jindy zdaleka halasnì vítala, se neozývala. Jak to, proè? Volala na ni, ale Fanda nic. Urazila se? Pøece vìdìla, ¾e dostane pamlsek. Jak to, ¾e neštìkala? ®e o sobì vùbec nedávala vìdìt?

Také otec zíral jako opaøený na dokument opatøený razítky exekutorského úøadu. Tohle byl šok, který neèekal. Obèas slyšel, ¾e se nìco takového dìje, ale ¾e se to stane jemu, ne, to by ho v ¾ivotì nenapadlo. Pøelepit zámek, kdy¾ byl v bytì pes? Jak to, ¾e mu nedali vìdìt?
Málem na Fandu zapomnìl. Teprve teï se poøádnì vydìsil. Pøece ji museli slyšet? Co to bylo za ksindla? Za¾aluje ho, jak jinak!

Drtil v ruce klíèe, ale listina pøes zámek hovoøila jasnì: Neotvírat! Vztek vystøídaly starost a strach. S nemocí ¾eny i jejím pohøbem mìl spoustu starostí, na které nebyl pøipravený. Neustále mìl plnou hlavu problémù, zapomnìl snad zaplatit nìjaký úèet? Rychle pøemýšlel a probíral v duchu jednotlivé polo¾ky.

Fany, která se na sebe u¾ hodnou chvíli pokoušela upozornit, tiše pofòukávala. Tepve teï ji vzal na vìdomí. Musí se bránit. Mo¾ná došlo k trestnému èinu. Pøinejmenším jeho Fany utrpìla tì¾kovu duševní újmu. A to nemluví o paragrafu na týrání zvíøat! 

Fany pøiklekla ke dvìøím a slabikovala podivný text. „Co je to exekuce?“
„To je z latiny,“ zabruèel nepøítomnì. V duchu horeènì uva¾oval. Byl to omyl? Mo¾ná se ten, kdo to sem dal, za chvíli vrátí a všechno se vysvìtlí. Mìli by zùstat v klidu a poèkat. V klidu... To se lehko øeklo!
„Mo¾ná Fandu odvedli. Nebo umøela hladem a ¾ízní,“ škytla Fany plaètivì. Nejistì zavrtìl hlavou. Psa pøece nemohli zabavit jako poèítaè nebo lednici! V duchu dál horeènì uva¾oval. Mo¾ná to ¾ádný exekutor nebyl. Jestli nìkde nìkomu nìco dlu¾il, a pøi všech tìch starostech to nebylo vylouèené, poslali na nìj obyèejného vymahaèe. Kdy¾ ho nenašel doma, pro výstrahu zalepil zámek. Nìjak tak to nejspíš bylo! Ale co ta razítka? Znamenaly peèetì na dveøích zákaz vstupu, nebo ne?

Byl vedoucí skladník ve skladu s konfekcí, jak to mìl vìdìt? Pøijímal a vydával zbo¾í, kontroloval dokumenty, kdy¾ bylo tøeba, jezdil s vysokozdvi¾ným i paletovým vozíkem a umìl se postarat o jejich bì¾nou údr¾bu. S exekucí si nevìdìl rady, na to byl malý pán. Fany èekala, ¾e z nìj vypadne nìjaké rozøešení, ale cítil se jen bezradný a vyplašený. Mo¾ná mohl být rád, ¾e nevypáèili zámky. Zámeèník nìco stojí a hlavnì, jen tak se nese¾ene.
„Budu si stì¾ovat! Vozej se po malých dlu¾nících, místo aby honili ty, co v tom umìj chodit, zahuboval.“ Otázka byla, zda byl vùbec nìco dlu¾en? A kolik?

Fany kleèela na studených dlá¾kách a její dìtský hlásek dopadal na nepøístupnou hradbu dveøí. „Vím, ¾e mì slyšíš! Tak pøece odpovìz! Pøinesla jsem Ti od babièky koláèek. Správnì bys sladké nemìla, ale pro jednou nebude zle. Odpovìz! Prosím tì, nezlob se a odpovìz!“

Otec si hryzl rty. Tohle nebylo k vydr¾ení. Odvede Fany k babièce a zajde na policii. Musí zjistit, kvùli èemu oblepili byt. Jestli má nìjaký dluh, tak ho samozøejmì uhradí. Znovu se zadíval na peèetì na dveøích. Tady bylo nìjaké èíslo. Jak to, ¾e si ho nevšiml døív? Rychle vytáhl mobil. 
Do domu se vkradl veèer. Fany u¾ zase zaèala fòukat a chvìla se chladem.
„Tiše, a» slyším,“ okøikl ji, ale po delším pøepojování se dovìdìl jen to, ¾e má zaplatit do dvou dnù. Znovu ho kamsi pøepojili. Fany vyu¾ila chvilky a zprvu váhavì a pak prudce jedním pohybem strhla ze zámku peèe».
„Co to dìláš?“ vylekal se, ale u¾ bylo pozdì. Pokrèil rameny, telefonní spojení bylo stejnì pro koèku. Èekal, ¾e v bytì najde nálepky na televizoru a mikrovlnce v kuchyni, ale nic takového. Trochu si oddychl, uvnitø v bytì nebyli. Ale kde byla Fanda? V hlavì se mu rychle odvíjelo všechno, co èetl. Kdo ví, co se za dveømi odehrálo. Mo¾ná se cítila ohro¾ená a událost v ní vyvolala poøádný šok nebo nìjaké trauma?

Fany šla skoro najisto. Fandu našla v lo¾nièce u postele, pøesnì jak oèekávala. Le¾ela jakoby bez hnutí a bez ¾ivota. Fany pøiklela a slzy jako hráchy jedna za druhou klouzaly dolù na rezavé klubíèko s èernými plamínky. Jak to øíkala babièka? Existují pøece modlitby za duši a uzdravení zvíøat, rozpomnìla se. Pevnì semkla víèka a vystøelila støelnou modlitbièku.
„Prosím tì, probuï se! Jestli mì slyšíš, tak mi dej znamení! Odpus», ¾e jsem pochybovala, jestli máš duši. Prosím tì, nezlob se a odpovìz!“

Ale to u¾ Fanda zastøíhala ušima, lehce jako ze spaní mávla ocáskem a s dlouhým hlubokým povzdechem otevøela oèi, jako kdyby se vracela odnìkud z veliké dálky. Kdy¾ se obrátila na záda, zaplálo jí na obojku Modré srdce a Fanda vystrèila všechny ètyøi do výše, vytáhla oboèí do klaunovských støíšek a v oèích jí svitly š»astné, veselé ohníèky. Smeèka se vrátila, všechno bylo v poøádku!
„Voníš jako od Diora,“ špitla Fany, zaboøila oblièejík do teplého, hedvábného ko¾íšku a Fanda ho olízla od ucha k uchu jako ciferník u hodinek.

 
Blanka Kubešová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 21.11.2019  12:19
 Datum
Jméno
Téma
 21.11.  12:19 Václav Opravdu moc pìkný pøíbìh!
 19.11.  11:06 Blanka K. Psí du¹e
 19.11.  08:50 Ivan
 19.11.  02:33 olga.janíèková
 19.11.  00:37 Jana
 18.11.  17:50 Von
 18.11.  12:13 Janina
 18.11.  11:22 Iva
 18.11.  10:52 Vesuvjana díky
 18.11.  07:48 alena
 18.11.  07:28 miluna