Naše zvíøena i rodina (3/4) Taková to byla velká láska…
Kdy¾ mi bylo deset let, sbírala jsem v okolí našeho bydlištì v Podolí všechny volnì pobíhající psy a vodila je domù s tím, ¾e jsou sirotkové, ¾e nemají nikoho. Rodièe však v¾dycky brzy našli majitele, nebo se on sám pøihlásil. Podolí byla malá ètvr» a ka¾dý se znal s ka¾dým i o psech bylo jasné, komu patøí.
®e „ta holka Horálkovic“ krade psy, bylo u¾ daleko široko známo.
Jednou jsem se vypravila do psího útulku ve Vršovicích. Byla tam spousta sirotkù, kteøí na mne zírali smutnýma oèima. Jen¾e paní vedoucí øekla, ¾e kdy¾ si tady chci koupit psa, musím mít obèanský prùkaz. Dobøe, øekla jsem, budu ho mít. Èekala jsem doma, a¾ táta usne a pak jsem se tiše vykradla do pøedsínì, kde mìl sako a z nìj jsem mu vytáhla obèanku. Dala jsem si ji pod polštáø a trnula jsem hrùzou, jestli na to pøijde. Ale nepøišel. Ráno vzal sako a odešel klidnì do práce. Já jsem na oko šla do školy, ale kdy¾ byl vzduch èistý, bì¾ela jsem do Vršovic.
„Dobrý den, já si jdu pro toho psa,“ øekla jsem. A hned jsem dodala, ¾e tatínek tady vèera byl, ale nemìl s sebou obèanku a teï u¾ musel do práce, tedy poslal mne… Paní sice chvíli koukala, pak však ode mne vzala obèanku, zapsala údaje a øekla: “Ten pes stojí 30 korun”. Ty jsem mìla a ještì trochu navíc, proto¾e pøi cestì domù jsem tomu chudáèkovi, kterého jsem si vybrala, musela pøece koupit nìco na zub. Na tramvaj nám u¾ nezbylo, tak jsme šli a¾ do Podolí pìšky. A chudák, za tu dobu se tøikrát pokakal, jak nebyl zvyklý na dobrou stravu. Tedy, to jsem si tehdy myslela. A vùbec jsem nevnímala, ¾e mi paní, co mi psa vydávala, øíkala: „Nechcete radši nìjakého jiného, tenhle má psinku.“ Já jsem chtìla jen tohoto, proto¾e mìl krásné hnìdé srnèí oèi, které se na mì, kdy¾ jsem do toho útulku pøišla, tak smutnì dívaly a øíkaly vem si mì, ¾e mi tehdy bylo jasné, ¾e musím být jeho osvoboditelkou a peèovatelkou. Kdy¾ jsme se dotrmáceli domù, pìšky pøes pùl Prahy, táta se moc zlobil. „Ten pes musí pryè.“ Ale kdy¾ vidìl jeho a moje oèi, zmìkl a u¾ nic neøíkal, jenom brumlal.
V pøíštích dnech jsme já a Dingo (takové jsem mu dala jméno) byli moc š»astní. Chodili jsme na Kavèí hory, kde bylo svazarmovské cvièištì psù, bìhali jsme po kopcích a bylo nám fajn. Jen¾e jeho nemoc se zaèala èím dále víc projevovat. Pøestal chodit a jen se plazil a tìma hnìdýma oddanýma oèima na mnì visel. Ka¾dé ráno jsem po nìm uklízela a umývala pokakanou podlahu v pøedsíni, kde mìl svùj pelíšek. Vyloudila jsem na tátovi peníze a šla s ním ke zvìrolékaøi.
„Ale holèièko, ten pejsek je moc nemocný, má nervovou psinkou, dáme mu injekci, on usne…“ – „Ale ne, to není mo¾né, pøece musí být nìjaká mo¾nost uzdravení, podívejte se, jaké má oèi,“ bránila jsem toho hodného psa.
„No, potøebuje vitamin D, kdyby napøíklad svítilo slunce, kdyby se mohl na tom slunci vyhøívat, snad by mu to pomohlo. Ale je zaèátek února, to se tì¾ko povede,“ øekl ten zvìrolékaø. Jen¾e za pár dní zaèalo zcela neèekanì a neobvykle v této dobì svítit slunce jak blázen. Nosila jsem Dinga, který mezitím zcela ochrnul na zadní nohy, do blízkého parku na lavièku a tam jsem ho vystavovala sluneèním paprskùm. A proto¾e vùbec nechodil, také jsem ho vozila v koèárku. Tak jak jsme se sestrou Lídou vozily døíve jako malé holky v koèárku na panenku koèky i malé pejsky. Dingo tam byl dost nacpaný, byl to malý ovèák, ale to vùbec nevadilo. Le¾el trpìlivì a i tak bral ode mne léky, které mu dal zvìrolékaø. Miloval mne a kam jsem se hnula, posílal za mnou láskyplné pohledy svých srnèích hnìdých oèí. A jeho stav se po sluneèních lázních zaèal zlepšovat.
Kdy¾ jsem pøivedla Dinga domù, koèka Káèa se ¾árlivì naštvala, vylezla na skøíò a tam setrvala tøi dny bez stravy a pití. Pak slezla domù a vzala ho na milost. Asi proto, ¾e pochopila, ¾e je nemocný. A hodný. A taky proto, ¾e èekala ko»ata a nechtìla je porodit na skøíni. Radìji si vlezla za tím úèelem do ní. Mìla tøi. Prvních nìkolik dnù na nì nikdo nesmìl sáhnout ani se k nim pøiblí¾it. Potom je ale jedno po druhém vynesla v tlamièce ven a pøedlo¾ila Dingovi. Ten je láskyplnì olízal a vdìèným zrakem poslal Káèe sdìlení v tom smyslu, ¾e jsou krásná. A ona samozøejmì taky. Káèa sedìla vedle, tváøila se pyšnì . Pak ko»ata zase jedno po druhém odnesla do skøínì a peèovala o nì. Kdy¾ byla ko»ata vìtší a z domu, stoèila se Káèa pøed Dingovu hlavu a on si na ni tu hlavu polo¾il jako na polštáø. Tak spali. Mìli se moc rádi.
Já a Dingo jsme byli známi v celém širém okolí. Lidé mne trochu litovali, ale i trochu obdivovali. Nebylo obvyklé, ¾e by si jedna jedenáctiletá holka pøivedla psa z útulku a o nemocného k smrti o nìho takhle peèovala. Kdy¾ Dingo zaèal zase chodit po svých, nechtìl tomu vìøit ani zvìrolékaø. Jestli si dobøe vzpomínám, dal mi tehdy nìjaké léky a vitaminy zdarma. (Snad, aby u¾ nás nevidìl.) Zaèali jsme chodit na cvièák a bylo to bájeèné, Dingo poslouchal na slovo a den ode dne byl lepší. Zaèal nejen chodit, ale i bìhat. Jen¾e, stalo se neštìstí. Já jsem dostala nìjaký zánìt po nachlazení a musela jsem do nemocnice. A toho mého pejska, Dinga, nikdo dobøe nehlídal. A on utekl – šel mne hledat. – A zajelo ho auto…
Kdy¾ jsem se z nemocnice vrátila a moje první bylo: „Kde je Dingo?“ Øíkali mi: „Víš, on se ztratil…“ A tak jsem se vydala ho hledat. Po kopcích kolem nás, na nábøe¾í u Vltavy. Pøidávaly se ke mnì dìti, nìkteré nevìdìly co se stalo, nìkteré vìdìly, tøeba mi nechtìly pøití¾it… šla nás smeèka dìtí a volaly jsme: „Dingo, Dingo!“ a¾ nìkteré nevydr¾ely a øekly mi pravdu. Došla jsem tiše domù a tam jsem se slo¾ila. Bylo to tak zlé, ¾e maminka zavolala lékaøe a ten mi dal injekci na spaní. Kdy¾ jsem se probrala (a s pláèem), slíbila mi maminka, ¾e mi koupí jiného psa.
