Obávám se, ¾e jsem si rozhnìvala nìkteré ètenáøe, kteøí se domnívají, ¾e nemám psát o vìcech dávno minulých a pro nì nezajímavých, jako je ta episoda se špiony a následným odebráním obèanství z trestu. Za naše zlé èiny proti republice. Mo¾ná, ¾e se najdou i tací, kteøí se domnívají, ¾e se nám dobøe stalo, nemìli jsme se do nièeho motat. Ostatnì napøíklad ve Švýcarsku se nesmìli emigranti politicky anga¾ovat vùbec, proto¾e je tato zemì neutrální. My to všechno ale pokládáme za dost dùle¾itou èást našeho ¾ivota a nedomníváme se u¾ vùbec, ¾e by se o tom mìlo mlèet, kdy¾ èlovìk píše vzpomínky.
Však my jsme si také nedali nohu za krk a nezoufali si, proto¾e èešství není ulo¾eno v ¾ádném kusu papíru, èi v prùkazu, ale nìkde docela jinde. Vzít nám ho nelze.
Rozhodli jsme se jet na dovolenou nìkam, kde je krásnì a klid a kde jsme ještì vùbec nebyli. Volba padla na Korsiku. V holandském èasopise pro automobilisty jsme našli inzerát, nabízející pronajmutí bungalovu u Porte Vecchio. Pán, se kterým jsem to vyjednávala, tvrdil, ¾e nás tam nebude rušit nic jiného, ne¾ zpìv ptákù. Mìl pravdu. Ale ne¾ jsme se tam dostali, pro¾ili jsme nìco jako Švejkovu budìjovickou anabázi. Všechno jsme mìli dobøe zaøízené u¾ pøedem, loï na pøevoz z Nice do Bastie, pokoj v hotelu v Nice, proto¾e loï vyjí¾dìla brzy ráno a my tam museli dojet autem a¾ z Holandska. Krásnì vyspaní a nasnídaní si to tedy i s autem šineme do pøístavu. Znervóznilo mnì, ¾e tam nevidím obvyklou velikánskou loï. Kdy¾ jsme pøijeli blí¾, vysvìtlil nám pøístavní zamìstnanec, proè. Loï byla rozbitá a to u¾ znaènì dlouho, nìkolik mìsícù. Po francouzském, èi teda lépe korsickém zvyku, ale nikomu nedali nic vìdìt. Dlouhý had zklamaných èekatelù na loï se plazil k pøepá¾ce, kde úøedníci udìlovali jakési pokyny. Kdy¾ jsme se k nim dostali, nabídla nám milá dáma tøi mo¾nosti: mù¾eme na Korsiku letìt, (co¾ s autem jde dost špatnì), peníze nazpìt, to jsme také nechtìli, na Korsice èekal zaplacený bungalov. Pak tedy tøetí mo¾nost, musíme dojet do Marseille, odtud jede veèer jedna loï, která odveze naše auto a druhá pøeveze pozdìji nás. Obojí do Ajaccia. Vyrazili jsme velkým fofrem pøes celé Cote d´ Azur do Marseille. Man¾el, znaènì naštvaný, jel jak Caraciolla, blahé pamìti. V Marseille jsme projí¾dìli podle plánku mìsta v Guide Michelin (to je ten, co jsou v nìm všechny dobré restaurace) do pøístavu. Šlo to docela dobøe, a¾ do momentu, kdy man¾el náhle, bez varování, zaboèil vlevo. Na mùj zoufalý dotaz, proè teda proboha nejede dál po tom boulevardu, co vede a¾ k pøístavu, ¾e jsem pøece slíbila, ¾e mu vèas øeknu, pravil stroze:“U¾ jedu moc dlouho rovnì“. Odboèil si tedy a projel témìø bez zastavení velikánskou podzemní gará¾í, do které v tom pøípadì náhodou prostì vjet musel. Od té doby víme, co stojí neparkovat v Marseille v podzemní gará¾i: 6 frankù. Tenkrát.
V pøístavu jsme nalo¾ili auto na podezøele vypadající loï St. Boom, která vypadala jako kdyby u¾ byla nìkolikrát ztroskotaná. Proto¾e jsme byli jedni z prvních, bylo naše auto dole v podpalubí. Co¾ se pozdìji ukázalo jako velká výhoda. Pøilepili se tam na nás dva Nìmci, kteøí také právì nalodili svého ohromného Mercedesa. Co jako prý budeme dìlat a kam ¾e pùjdeme. Osobní loï mìla odjí¾dìt a¾ v 10 hodin veèer. Øekli jsme jim, ¾e si prohlédneme mìsto a oni nás po¾ádali, abychom je vzali sebou. Neumìli toti¾ vùbec ¾ádnou jinou øeè ne¾ nìmèinu. Prošli jsme s nimi tedy celé mìsto a starý pøístav a rozhodli se jet na Chateau d´ If, (vlevo na obrázku) kde vìznili hrabìte Monte Christa. Germáni se udivenì zeptali o co jde, kdo to byl. Knihu neznali, film nevidìli. Celé jsem jim to cestou zkrácenì pøevyprávìla, já obìtavá osoba. Man¾el mezitím zjistil, ¾e abbé Faria musel být spíš had ne¾ èlovìk, proto¾e tou dírou co tam ukazovali, ¾e se dostal do cely Edmonda Dantese, by normální èlovìk neprolezl. Nìmci zírali, zcela bez dechu ,jako malé dìti a neustále se vyptávali. Já jsem ale ještì ke všemu musela okolostojícím nìkolikrát francouzsky vysvìtlovat, ¾e jsem Holanïanka, proto¾e nìkteøí Francouzi nebyli dost nadšeni tím, ¾e slyší kolem sebe nìmèinu. „Boches“, øíkali pohrdavì.
Podaøilo se nám naše spoleèníky poslat z Chateu ´d If napøed, prostì jsme se s nimi elegantnì nevešli do malé pøevozní bárky. Jeli jsme a¾ tou poslední.
Sedìla jsem dlouho na skále u moøe, které si pohazovalo s velkými, krásnì ohlazenými oblázky, hrály v zapadajícím slunci všemi barvami. Pomalu se posunovaly v mìlké vodì, sem a tam. Krásný zvuk, uklidòující, který pøímo hladil. Bylo tam tak kouzelnì, ¾e jsem se málem rozhodla zùstat tam sedìt nav¾dy a naslouchat zvuku pøesunujících se oblázkù. Být dozorkyní nad oblázky na ostrùvku Chateu d´ If. Ve svìtì jsem pozdìji našla ještì nìkolik míst se stejným kouzlem, zaèarovaných, pøipadala jsem si tam, jako kdybych tam u¾ nìkdy byla, tak zvané dejá vú, na místì, kde zmizel èas i známý prostor. Ale musela jsem se bohu¾el v¾dycky vrátit nazpìt do reality.
Také tentokrát u¾ na nás u¾ èekali zneklidnìní souputníci. Šli jsme tedy na veèeøi. V restauraci na pøístavním molu jsme si my dva dali bouillabaissu, co máte také jíst v Marseille, ¾e ano. Nejdra¾ší variaci s humrem, a» nemají dìti vánoèní stromeèek. Korýši, mušle, ryby, havì» jakási v tom byla. Vizte na obrázku. Naši nìmeètí spolucestující si dali sekaný biftek. Ryby prý neradi. Vezou si sebou i brambory, øíkali, bùhví jaké prý v té Francii mají. Zjistili jsme z hovoru, ¾e on je velmi bohatý obchodník se zeleninou z Hamburku. Ale o svìtì a ¾ivotì vìdìli starou belu. Nouveau rich. Podivné, smutné, zbyteèné bohatství.
Pozdìji veèer jsme se nalodili i my na velkou a pøepychovou bílou loï, kde nás hned u vchodu uvítal stevard v krásné bílé uniformì se zlatými epoletami a potom, co se podíval na naše papíry, které jsme dostali v Nice, uctivì pravil, ¾e nás dovede do naší kabiny. Zírali jsme, byla to první tøída. S nìmeckými obchodníèky jsme se dohodli, ¾e se sejdeme v salonku na horní palubì. Po teplé sprše a jak¾ - tak¾ pøevleku (všechno pìkné obleèení jsme toti¾ mìli v autì a to u¾ bylo nìkde na moøi) jsme šli do salonku. Tam sedìli naši známí jako zmoklé slepice. ®ádnou kabinu nedostali. Boches. Spát museli na ko¾ených pohovkách v salonku. Však se jim to moc nelíbilo, ale nijak jim to neublí¾ilo. A vysprchovat jsme je nechali u nás.
Noc byla bouølivá, moøe neklidné. Ale moderní loï se stabilisátory nemìla velké potí¾e a cestující také ne. Ráno po snídani jsme pøistáli v Ajacciu. Loï s našimi auty jsme ale k našemu údivu nikde nevidìli. Prý nemáme mít strach, ujistili nás, u¾ se blí¾í. Ale na obzoru daleko široko nebylo nic vidìt. Šli jsme tedy do Napoleonova rodného domu, všechno si prohlédli a dali si kávu. Vydali jsme se na prohlídku mìsta. Dali si další kávu. Loï stále nikde. Další káva. Bylo to na infarkt. U¾ jsme znali skoro všechny obyvatele mìsta osobnì, s nìkterými jsme se pøi potkání zdravili. Pøinutila jsem pána v pøístavní kanceláøi, aby zavolal do toho parku u Porto Vecchio, kde jsme u¾ mìli dávno být, a ohlásil, ¾e se dostavíme pozdìji a proè. Mohla jsem to sice udìlat sama, ale jemu víc vìøili, byl ouøad a hlavnì mluvil „korsicky“. Byli jsme dost nervózní. Kde je naše auto? Dlouho po poledni se na obzoru koneènì objevila loï a pomalu se blí¾ila. Vypadala, ¾e je nìjaká nakøivo. Kdy¾ se dostateènì pøiblí¾ila, uvidìli jsme proè. Všechna auta, která byla umístìna na palubì, byla shrnuta na hromadu k jedné stranì, jako obøí rukou, a na tu stranu se také loï naklánìla. V noèní bouøi se toti¾ pøetrhala lana, kterými byla auta zajištìna. Všechno bylo obaleno vrstvou soli, tak¾e to vypadalo jako zasnì¾ené. Na molo pøivezli dva pány od pojiš»ovny, stoleèek, ¾idlièku, psací stroj. Jeden pán zapisoval vzniklé škody, druhý je fotografoval. Trvalo to strašnì dlouho, probíhaly srdceryvné scény, kdy¾ nìkteøí lidé zjistili, ¾e mají místo auta harmoniku a tím pádem zka¾enou dovolenou, která ještì ani nezaèala. Bylo nám jich moc líto. Naše auto vyjelo jako jedno z posledních, úplnì neporušené. Na oslavu dne ale urazil man¾el o nízký strop v podpalubí anténu, kterou zapomnìl v rozèilení odšroubovat. Museli jsme ostrým tempem vyrazit, abychom dojeli ještì trochu za svìtla do toho našeho parku jménem Le Lézardiere, èili ještìrka, u Porto Vecchio.
Kdy¾ jsme tam k veèeru koneènì dojeli, našli jsme v háji korkových dubù na kopci nad zálivem opravdový ráj. Bungalov mìl krásnou velkou terasu s vestavìným krbem, kde se dalo grilovat, bazén byl blízko a skoro jen pro nás, ze všech osmnácti domeèkù jich bylo obsazeno jen šest. Park byl zcela nový a bylo pøed hlavní sezónou. Byl tam bájeèný klid, ptáèci zpívali a po cestì se pomalouèku šinula ¾elva. Výhled na záliv a moøe nemohl být krásnìjší. Všechno divoce vonìlo, tak¾e jsme pochopili Napoleonùv výrok, ¾e by Korsiku v¾dy poznal, i kdyby byl slepý, podle její vùnì.Zaèetli jsme se do pøivezené literatury, abychom mohli systematicky ostrov poznávat. Koupili jsme si také nìjaké jídlo a velký demi¾on korsického vína, rozé. Sedìla jsem na terase a psala dopis našim èeským pøátelùm v Holandsku. Byl to dlouhý dopis, na pokraèování a na základì toho vína velice barvitý. Mají prý ten mùj dopis dosud schovaný. Pøíští rok jeli také na Korsiku – a vìøte, èi nevìøte, od té doby tam u¾ pøes tøicet let jezdí celá rodina ka¾dý rok, nyní u¾ i s vnouèaty.
Obávám se, ¾e jsem si rozhnìvala nìkteré ètenáøe, kteøí se domnívají, ¾e nemám psát o vìcech dávno minulých a pro nì nezajímavých, jako je ta episoda se špiony a následným odebráním obèanství z trestu. Za naše zlé èiny proti republice. Mo¾ná, ¾e se najdou i tací, kteøí se domnívají, ¾e se nám dobøe stalo, nemìli jsme se do nièeho motat. Ostatnì napøíklad ve Švýcarsku se nesmìli emigranti politicky anga¾ovat vùbec, proto¾e je tato zemì neutrální. My to všechno ale pokládáme za dost dùle¾itou èást našeho ¾ivota a nedomníváme se u¾ vùbec, ¾e by se o tom mìlo mlèet, kdy¾ èlovìk píše vzpomínky.
pøístavu. Šlo to docela dobøe, a¾ do momentu, kdy man¾el náhle, bez varování, zaboèil vlevo. Na mùj zoufalý dotaz, proè teda proboha nejede dál po tom boulevardu, co vede a¾ k pøístavu, ¾e jsem pøece slíbila, ¾e mu vèas øeknu, pravil stroze:“U¾ jedu moc dlouho rovnì“. Odboèil si tedy a projel témìø bez zastavení velikánskou podzemní gará¾í, do které v tom pøípadì náhodou prostì vjet musel. Od té doby víme, co stojí neparkovat v Marseille v podzemní gará¾i: 6 frankù. Tenkrát.
ohromného Mercedesa. Co jako prý budeme dìlat a kam ¾e pùjdeme. Osobní loï mìla odjí¾dìt a¾ v 10 hodin veèer. Øekli jsme jim, ¾e si prohlédneme mìsto a oni nás po¾ádali, abychom je vzali sebou. Neumìli toti¾ vùbec ¾ádnou jinou øeè ne¾ nìmèinu. Prošli jsme s nimi tedy celé mìsto a starý pøístav a rozhodli se jet na Chateau d´ If, (vlevo na obrázku) kde vìznili hrabìte Monte Christa. Germáni se udivenì zeptali o co jde, kdo to byl. Knihu neznali, film nevidìli. Celé jsem jim to cestou zkrácenì pøevyprávìla, já obìtavá osoba. Man¾el mezitím zjistil, ¾e abbé Faria musel být spíš had ne¾ èlovìk, proto¾e tou dírou co tam ukazovali, ¾e se dostal do cely Edmonda Dantese, by normální èlovìk neprolezl. Nìmci zírali, zcela bez dechu ,jako malé dìti a neustále se vyptávali. Já jsem ale ještì ke všemu musela okolostojícím nìkolikrát francouzsky vysvìtlovat, ¾e jsem Holanïanka, proto¾e nìkteøí Francouzi nebyli dost nadšeni tím, ¾e slyší kolem sebe nìmèinu. „Boches“, øíkali pohrdavì. 
Podaøilo se nám naše spoleèníky poslat z Chateu ´d If napøed, prostì jsme se s nimi elegantnì nevešli do malé pøevozní bárky. Jeli jsme a¾ tou poslední.
máte také jíst v Marseille, ¾e ano. Nejdra¾ší variaci s humrem, a» nemají dìti vánoèní stromeèek. Korýši, mušle, ryby, havì» jakási v tom byla. Vizte na obrázku. Naši nìmeètí spolucestující si dali sekaný biftek. Ryby prý neradi. Vezou si sebou i brambory, øíkali, bùhví jaké prý v té Francii mají. Zjistili jsme z hovoru, ¾e on je velmi bohatý obchodník se zeleninou z Hamburku. Ale o svìtì a ¾ivotì vìdìli starou belu. Nouveau rich. Podivné, smutné, zbyteèné bohatství.
Noc byla bouølivá, moøe neklidné. Ale moderní loï se stabilisátory nemìla velké potí¾e a cestující také ne. Ráno po snídani jsme pøistáli v Ajacciu. Loï s našimi auty jsme ale k našemu údivu nikde nevidìli. Prý nemáme mít strach, ujistili nás, u¾ se blí¾í. Ale na obzoru daleko široko nebylo nic vidìt. Šli jsme tedy do Napoleonova rodného domu, všechno si prohlédli a 
dali si kávu. Vydali jsme se na prohlídku mìsta. Dali si další kávu. Loï stále nikde. Další káva. Bylo to na infarkt. U¾ jsme znali skoro všechny obyvatele mìsta osobnì, s nìkterými jsme se pøi potkání zdravili. Pøinutila jsem pána v pøístavní kanceláøi, aby zavolal do toho parku u Porto Vecchio, kde jsme u¾ mìli dávno být, a ohlásil, ¾e se dostavíme pozdìji a proè. Mohla jsem to sice udìlat sama, ale jemu víc vìøili, byl ouøad a hlavnì mluvil „korsicky“. Byli jsme dost nervózní. Kde je naše auto? Dlouho po poledni se na obzoru koneènì objevila loï a pomalu se blí¾ila. Vypadala, ¾e je nìjaká nakøivo. Kdy¾ se dostateènì pøiblí¾ila, uvidìli jsme proè. Všechna auta, která byla umístìna na palubì, byla shrnuta na hromadu k jedné stranì, jako obøí rukou, a na tu stranu se také loï naklánìla. V noèní bouøi se toti¾ pøetrhala lana, kterými byla auta zajištìna. Všechno bylo obaleno vrstvou soli, tak¾e to vypadalo jako zasnì¾ené. Na molo pøivezli dva pány od pojiš»ovny, stoleèek, ¾idlièku, psací stroj. Jeden pán zapisoval vzniklé škody, druhý je fotografoval. Trvalo to strašnì dlouho, probíhaly srdceryvné scény, kdy¾ nìkteøí lidé zjistili, ¾e mají místo auta harmoniku a tím pádem zka¾enou dovolenou, která ještì ani nezaèala. Bylo nám jich moc líto. Naše auto vyjelo jako jedno z posledních, úplnì neporušené. Na oslavu dne ale urazil man¾el o nízký strop v podpalubí anténu, kterou zapomnìl v rozèilení odšroubovat. Museli jsme ostrým tempem vyrazit, abychom dojeli ještì trochu za svìtla do toho našeho parku jménem Le Lézardiere, èili ještìrka, u Porto Vecchio.
Kdy¾ jsme tam k veèeru koneènì dojeli, našli jsme v háji korkových dubù na kopci nad zálivem opravdový ráj. Bungalov mìl krásnou velkou terasu s vestavìným krbem, kde se dalo grilovat, bazén byl blízko a skoro jen pro nás, ze všech osmnácti domeèkù jich bylo obsazeno jen šest. Park byl zcela nový a bylo pøed hlavní sezónou. Byl tam bájeèný klid, ptáèci zpívali a po cestì se pomalouèku šinula ¾elva. Výhled na záliv a moøe nemohl být krásnìjší. Všechno divoce vonìlo, tak¾e jsme pochopili Napoleonùv výrok, ¾e by Korsiku v¾dy poznal, i kdyby byl slepý, podle její vùnì.Zaèetli jsme se do pøivezené literatury, abychom mohli systematicky ostrov poznávat. Koupili jsme si také nìjaké jídlo a velký demi¾on korsického vína, rozé. Sedìla jsem na terase a psala dopis našim èeským pøátelùm v Holandsku. Byl to dlouhý dopis, na pokraèování a na základì toho vína velice barvitý. Mají prý ten mùj dopis dosud schovaný. Pøíští rok jeli také na Korsiku – a vìøte, èi nevìøte, od té doby tam u¾ pøes tøicet let jezdí celá rodina ka¾dý rok, nyní u¾ i s vnouèaty.