Neobyèejné dobrodru¾ství kapitána Poo
Otec našeho hrdiny kapitána Poo svého potomka úspìšnì poèal jednoho veèera po pozøení veliké porce kachny, osmi knedlíkù a kyselého zelí. Aby byl otec naprosto jistý, ¾e se mu potomek opravdu ten veèer podaøí, pøed samotnou vydatnou veèeøí si dal pøedkrm v podobì rybího salátu s tøemi krajíci chleba a vrchovatý talíø hrachové polévky s uzeným masem. Náramnì chutnou veèeøi s uspokojením otec dokonèil èokoládovým dortem a vanilkovou zmrzlinou. To všechno zapil mohutnými doušky piva, bohulibì si øíhnul, høbetem ruky si utøel tlustou tváø a spokojenì se podíval na man¾elku Bìtku.
Oproti svému dlouholetému man¾elovi byla Bìtka hubená jako vy¾le, proto¾e byla v jídle v¾dycky umírnìná a dbala na svoje zdraví. Tentokráte s hrùzou pozorovala man¾elovo neomalené debu¾írování a jen tiše tenkým hlasem prohlásila: “Pro pána krále, takhle se pøe¾írat Pepo, kdo to kdy vidìl. Poèkej, tobì bude v noci pìknì tì¾ko od ¾aludku a nic bych nedala za to, kdyby ses podìlal!”
Pepa jenom do prázdna mávnul nad Bìtèinou temnou vìštbou rukou, umaštìné ruce si utøel do trièka a svalil se do duchen.
Netrvalo pøíliš dlouho a zárodek kapitána Poo ve støevech hlasitì chrápajícího Pepy nabýval svou neklamnou podobu.
“Tak to se mnou otec pìknì svedl,” radostnì si nahlas øekl kapitán Poo. “Povedl jsem se mu, zítra budu príma mìkkej a to bude paneèku v rourách leháro” zakøièel radostnì a s hrùzou si vzpomnìl na tvrïolína pøíbuzného, který se jen tak tak cestou potrubím do èisticí stanice propasíroval. Také si v té chvíli s ulehèením uvìdomil, ¾e otcem po¾itá strava nepøipustí, aby se stal tak zvaným “korkáèem”, kterým ka¾dé dobøe vytvoøené poo opovrhuje, proto¾e na “korkáèe” èeká tì¾ký osud v míse, ze které se ani po stém spláchnutí nemù¾e dostat do potrubí. Z toho všeho mìl ovšem Poo takovou radost, ¾e v otcovì bøiše køièel nadšením a to pøímo takovým zpùsobem, ¾e se Bìtka vztyèila na posteli a zacloumala Pepou.
”Ty prase jedno, ze se nestydíš tohle dìlat v posteli. Kdo má s tebou sdílet lo¾e, ty nestydo nestydatej!”
Pepa se jenom pøevalil na druhý bok a pokraèoval v chrápání.
“Taky by se táta nemusel tak pøevalovat, v¾dy» se bouchám do palice,” postì¾oval si kapitán Poo. “Ještì štísko, ¾e jsou ty stìny tak mìkký,” dodal. Trošku ustrašenì se Poo podíval kolem sebe, jestli na nìj nìkde v otcovì potrubí neèíhá nìjaké zrádné nebezpeèí. Pak se zhluboka nadechnul a vydal se na nìkolikahodinovou, dosti úmornou cestu, pøi které musel zdolat mnohá úskalí v podobì prudkých zatáèek a jedovatých plynù, aby se k ránu dostal k bránì na svobodu. Pøed ní se pohodlnì usadil a jen si pøál, aby s ním otec pøíliš dlouho neotálel nebo aby, nedej pánbùh, táta netrpìl zácpou.
Pepa se po noci plné strastí koneènì vyškrábal z postele, protáhnul se a suše oznámil Bìtce, aby se neopova¾ovala jít na záchod, proto¾e si tam musí jít pøeèíst noviny nejdøíve on. Zasednul na trùn a sotva otevøel noviny, s rachotem se otevøely dveøe a u¾ to jelo!
“Hurááá,” vítìznì zaøval kapitán Poo a bez potí¾í spadnul do mísy, z ní¾ byl vysvobozen vodopádem, který ho, nosem napøed, poslal do tmavé trubky. Poo se trošku zachvìl strachy, proto¾e toto byla jeho první cesta, a tak si nebyl tak docela jistý, co ho èeká. Skluz, který nabíral na rychlosti, se mu více a více líbil. Radostnì si prozpìvoval, zatímco jel pod otcovým domem a zahrádkou.
Hladkou jízdu ale náhle pøerušilo nìco zlovìstnì tmavého. Poo jen tak tak staèil zabrzdit, aby nevletìl hlavou pøímo do chomáèe koøenù, které si za léta proklestily cestu do roury. Zde také narazil na promoèené noviny, které se spoleènì s plenkou dostaly do náruèe koøenù.
“Nevzdìlanci,” zabruèel Poo. “Jako kdyby lidi nemohli pou¾ívat papír. To se furt šetøí a lidem je fuk, jestli nám zablokují cestu,” øekl Poo. “No jo, vono se to kritizuje, ale co kdy¾ poøád není papír k dostání, zamyslel se Poo a jen díky tomu, ¾e byl v mìkkém stavu se mu podaøilo, aby se protáhnul kolem plenky.
“Já se odsud nemù¾u dostat. Nemohl bys mnì nìjak pomoct, kamaráde,” škemrala uplakaná plenka.
“Sorry, holka, nemù¾u. Vidíš jak mne proud unááášííí” zavolal na omluvu Poo a oddychnul si, ¾e se mu samotnému podaøilo pøekonat hráz koøenù. Poo se ještì otoèil a zaøval do tmy ”Poèkej na tvrïolína, ten ti jistì pomù¾e.” Nebyl si však jistý, jestli ho plenka uslyšela. Bylo mu jí upøímnì líto.
Šplouch! Ani¾ by cokoliv èekal, Poo náhle letìl vzduchem a rozplácnul se o stìnu mnohem vìtší kameninové roury. No tohle mohlo dopadnout velice špatnì, pomyslel si kapitán a najednou si všimnul, ze není v rouøe sám. Ejhle, kamarádi z okolních domù! Kámoši roztodivných tvarù a barev si vesele plavali, pøidávali se jeden k druhému a vykládali si history, za jakých okolností pøišli na svìt. Kapitán Poo nebyl naivka a hned vìdìl, kdo mluví pravdu a kdo se chlubí cizím peøím.
“A jsou tu mezi námi nìjaký pìkný holky?“ zeptal se Poo. Jeden hroznì tlustý kolega mu odpovìdìl, ¾e urèitì, ale ¾e jsou upejpavé a stydìjí se, proto¾e si myslí, ¾e nejsou pøíliš pøita¾livé.
Cestou se pøidávalo více a více kolegù z okolních ètvrtí a zaèala zácpa. Nahromadìní se Poo nelíbilo. Nemìl rád se otírat o nìkoho druhého, hlavnì pak o nìkoho, koho neznal.
Poo si nevrle stì¾oval, jak jsou dneska na tom komunální slu¾by špatnì, kdy¾ nejsou schopny zácpy uvolnit.
“Pozor, krysy!” výstra¾nì zajeèela jedna dáma poo a všichni kolegové, vèetnì kapitána, propadli panice. Kromì chemikálií jsou toti¾ potkani úhlavními nepøáteli, kterých je nutno se vyvarovat. Ti toti¾ v temných stokách, ještì ne¾ se poo dostanou do èistièky na svobodu, záludnì èíhají na svoji nejoblíbenìjší pochoutku. Pøi masovém po¾írání poo ještì navíc nechutnì mlaskají a smrdí na sto honù.
Jen díky tomu, ¾e byl øídký, se kapitán dostal ze šlamastiky a unikl ostrým zubùm hlodavcù. Smutnì zavolal slova povzbuzení ménì š»astným kolegùm a rychlostí jemu vlastní plaval za svìtlem na konci tunelu, kde na kapitána Poo èekalo vysvobození.
Tentokráte sebou radostnì ¾uchnul do obrovské nádr¾e, kde plaval s tisíci jinými zachránìnými vìcmi. Zde zøízenci obratnì oddìlovali vìci ošklivé od vìcí krásných, jakým byl kapitán Poo a on dobøe vìdìl, ze zaène nový pøelom v jeho krátkém ¾ivotì, nebo» mu spoleènost dala pøíle¾itost stát se pitnou vodou…
