Pøíbìh mé první knihy „A kolik jsi pøeèetla kní¾ek?“ ptají se mì skoro všichni, kteøí se dozvìdí, ¾e jsem vydala vlastní knihu. Jak zní odpovìï? Svìte, div se. Málo! Já ale v¾dycky musím mít všechno jinak ne¾ vìtšina lidí, a tak jsem asi nevìdomky potvrdila citát od George Bernarda Shawa: „Spisovatel je èlovìk, kterému nestaèí knihy tìch druhých.“
Nikdy jsem si vlastnì nemyslela, ¾e bych nìkdy mohla napsat nìco delšího ne¾ je slohová práce na hodinu èeštiny. Psaní mì bavilo, u¾ívala jsem si hru se slovy, ale mé umìní by se dalo spíše pøirovnat k náhlé potøebì vypsat ze sebe pocity, myšlenky. Jasnì, urèité spisovatelské støevo jsem zdìdila po mamince, která by dnes u¾ své vydané knihy nespoèítala na prstech obou horních konèetin, nicménì jsem mìla dojem, ¾e mé støevo je mnohem kratší oproti tomu jejímu. Rozhodnì jsem vìøila, ¾e prostì není dostateènì dlouhé, aby mohlo vyplodit román!
Jen¾e na ka¾dém šprochu pravdy trochu a jak se øíká – jablko (nikdy) nepadá daleko od stromu. V mém pøípadì doufám, ¾e to byla vzhledem k typu postavy spíš hruška, ale to bych odbíhala od tématu. Nevím, èí to byl nápad – nìkdy mám pocit, ¾e zkrátka nemohl být skuteènì mùj – ale jednoho dne mì cosi osvítilo. Zaèalo to ještì na støední škole, v posledním roèníku (ano, visela mi tehdy na noze koule jménem Maturita). Tou dobou jsem mìla naèteno u¾ spoustu knih o starovìkém Egyptì (nejsem tedy zas takový literární barbar, jak by se mohlo zdát v úvodu této zpovìdi) a èím dál tím víc se projevovala moje posedlost 18. dynastií – pøedevším tedy královnou Nefertiti. Podobnost s mojí první knihou je samozøejmì èistì náhodná! Vìdìla jsem o této historické postavì mo¾ná víc ne¾ mùj uèitel dìjepisu (snad si tento èlánek nikdy nepøeète). Pøisuzuji však jen náhodì, ¾e se v mém mozku zrodila myšlenka vytvoøit zcela nový pøíbìh a vyu¾ít pøíhodných reálných faktù. V tu chvíli pøi mnì nestáli jen všichni svatí a štìstìna, ale také sama historie, která mi umo¾nila napasovat vlastní fantazii na pøíbìh zavátý pískem u¾ více jak tøi tisíce let.
A tak se stalo, ¾e jsem na týden zapomnìla jíst, pít, spát a skoro také chodit do školy (rodièe bohu¾el byli doma a pøed osmou hodinou ranní za mnou zavírali dveøe od bytu). Slova „únava“ a „maturita“ v tu chvíli v mém slovníku neexistovala a já prostì psala a psala… Kdyby mi ale tenkrát nìkdo øekl, ¾e potrvá ještì dalších pìt let, ne¾ svou knihu dovedu k její finální podobì, asi by mi zvadl úsmìv. Nicménì u¾ tehdy jsem vìdìla, ¾e tentokrát nepíšu pøíbìh, který zùstane zahrabaný v šuplíku mezi dávno zapomenutými vìcmi. Byla jsem odhodlaná dovést svou ideu do hmotné podoby. Nebudu vám lhát – stálo mì to nervy, slzy, pot i krev. Èlovìk navíc pøi psaní knihy zjistí, ¾e vlastnì vùbec neovládá svùj jazyk, ¾e se neumí správnì vyjádøit a ¾e na to vlastnì asi kašle! Ba ne, odhodlání bylo veliké, ale trpìlivost pomalu docházela. Èíst to samé poøád dokola, dokola a ještì jednou dokola a opravovat tohle a tamto a najednou – co to vlastnì ètu? A tohle jsem tam vá¾nì napsala já?
Trpìlivost ovšem pøináší rù¾e. Mnì sice tedy nepøinesla rù¾e, zato mì obdarovala mnohem cennìjší vìcí – mou první knihou. A nebyla to jen má trpìlivost, má práce. Za svoji knihu a její finální podobu vdìèím mnoha lidem, kteøí mi pomáhali. Vìøili ve mì, podporovali mì a hlavnì mì upozoròovali na chyby, kterým bych se jako ka¾dý zaèáteèník nevyhnula. Zkrátka mì, perfekcionistu, nutili stát se ještì vìtším puntièkáøem. Za to jim patøí mé neskonalé díky.
A jak to celé nakonec shrnout? Snad jen vlastním poznatkem, ¾e vydání knihy nemusí být v¾dy tak vzdálený a nesplnitelný sen, jak by se mohlo na první pohled zdát.
