Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Tibor,
zítra Sáva.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsme emigrovali IX.
 
Mo¾ná, ¾e  se  moje vzpomínání mìlo radìji jmenovat: „Jak jsme ¾ili.“ Proto¾e budu stále víc psát o obyèejném ¾ivotì. Ovšem i o tom, jak jsme se s¾ívali s holandským okolím, na co jsme si zvykli rychle, co nás pøekvapilo a o také tom, co nám trochu vadí dodnes. Pøesto¾e se tu cítíme opravdu doma. Hodnì zvláštností jsme poznali pøi návštìvách v rodinách. Nezapomenutelnì se nám vryla do pamìti naše první návštìva v Goudì, u man¾elovy pøítelkynì Jenny, se kterou si u¾ léta nìmecky dopisoval. (Na obrázku vlevo vidíte sýrový trh v Goudì). Jenny byla ze staré vá¾ené goudské rodiny, pradìdeèek tam mìl kdysi velké stáje s koòmi a koèáry, které pronajímal. Zbyla z toho spousta drahých pozemkù ve støedu mìsta, které postupnì rozprodávali.Vlastnili ještì nìjaké domy a gará¾e, ¾ili tedy z podstaty. Pozvali nás na celý den a tím tedy i na teplé jídlo, ne jen na obvyklou kávu se sušenkou èi koláèem. A to u¾ nìco znamená. Maminka byla starší paní, proto¾e Jenny, nejmladší ze šesti dìtí, které mìl její tatínek se svojí druhou ¾enou, bylo také asi 25 let. Sedìli jsme tedy v obývacím pokoji krásného starého domu a povídali si s Jenny, s její maminkou a s bìlovlasým tatínkem a ještì nìkolika sourozenci. Paní domu se za chvilku omluvila, prý musí jít vaøit. V krátké dobì byla ale zpìt, s velkým košíkem plným syrových brambor, které se jala no¾em zmenšovat. Loupáním se to nazvat nedalo, okrajovala z nich slupku centimetr silnou. „Chci si  s vámi povídat a tohle mù¾u dìlat i tady,“ vysvìtlila nám. Tak¾e brambory se tu pøed loupáním nevyperou, (na omluvu hospodynìk musím uvést, ¾e jsou vìtšinou velice èisté u¾ z obchodu), a jen se speciálním velmi ostrým no¾íkem, zvaným „aardappelmesje“, zmenší skoro na polovinu. (Koupit škrabku na brambory, na jakou jsem byla zvyklá, se mi podaøilo a¾ za dva roky, na dovolené v Norsku) . Na starém obraze vpravo vidíte, ¾e brambory loupali i mu¾i. Ty tlusté slupky z brambor se kdysi sbíraly, jezdil pro nì dennì tak zvaný „schillenboer“  s vozíkem  ta¾eným konìm. Vidíte ho na èernobílém obrázku dole. Tak¾e se nevyhazovaly, dávaly se prasátkùm. Jen¾e teï u¾ se prasata krmí jinak a tlusté slupky se vyhazují. Zkrátka tradice.
Pak bylo vše hotovo a my jsme zasedli k jídlu v krásné jídelnì, co kus nábytku, to staro¾itnost. Starý porcelán ve staro¾itných skøíních okolo, na stole hluboké talíøe a støíbrné pøíbory. V èele stolu tatínek, který dostával všechno jako první. Mìli jsme nudlovou polévku, po které se paní domu zjevnì jen pro formu zeptala, zdali musí mìnit talíøe. Co má èlovìk odpovìdìt, kdy¾ vidí, ¾e kladná odpovìï by byla nevhodná. Tak jsme jí tedy ujistili, ¾e opravdu nemusí. Pokusila jsem se ještì rychle vyjíst zbytek polévky a nìkolik posledních nudlí…,pak pøišel špenát, brambory a studený rostbíf, zjevnì koupený u øezníka u¾ hotový a nakrájený na dva milimetry silné plátky. Tatínek dostal toho masa velkou porci, zbytek se rozdìlil mezi plebs. Neumím jíst pøíborem z hlubokého talíøe, a to ani støíbrným. Ještì ke všemu byl v mé porci špenátu neš»astnou náhodou dlouhý vlas. Vlasy v jídle mám velmi nerada. Vyhýbala jsem se mu tedy, jak jsem mohla. Pak pøinesli desert, polotekutý puding ve velké míse. Proto¾e bych si ho byla musela dát zase do toho talíøe, ke zbytku špenátu s vlasem, øekla jsem, ¾e u¾ opravdu nemohu, co¾ mne zachránilo. Byl to tehdy velmi zajímavý den v krásném mìstì Goudì.
Další typicky holandský zvyk je slavení narozenin. Svátky se neslaví, odbourali je protestanti. Narozeniny, to je pøedevším rodinná zále¾itost. Proto¾e rodiny jsou tu vìtšinou velké a rozvìtvené, je mo¾né, ¾e nìkteøí lidé tráví své veèery a volné dny témìø výhradnì na oslavách narozenin. Je to jakýsi druh celodennì otevøených dveøí v domì oslavence. Obývací pokoj, pro tento úèel rùznì vyzdobený, napøíklad  balónky a všelijakými girlandami s nápisy, se zmìní v  èekárnu u doktora, všechny ¾idle a køesla stojí toti¾ u stìny. Na nich sedí „visite“,  èlenové rodiny,  pøátelé a sousedé. Musíte gratulovat nejen oslavenci, ale i  jeho rodinì. Ten vìtšinou celý den neúnavnì bìhá s kávou a koláèi. Po koláèi dostanou hosté sklenièku limonády, vína èi piva. Konversace  je vedena o tom, jak jsou káva a koláè lekker (dobré), o poèasí, èi o tom, kdo byl kde na dovolené a kolik ho to tam stálo. Obèas je zpíváno „Happy Birthday to you.“ Kdy¾ se hosté v noci rozcházejí, louèí se hlasitým voláním „daag“, co¾ kupodivu znamená  „den“. V zamìstnání se narozeniny slaví tak, ¾e oslavenec pøinese pro kolegy koláè nebo nìjaké zákusky ke kávì. Alkohol na pracovišti nikdy, ani náhodou, milí Èechové.
Aby se na nìjaké narozeniny nezapomnìlo, vymysleli si tady chytøe tak zvaný „verjaardagskalender“, èili vìèný narozeninový kalendáø, kam se tyto zaznamenávají. Visí ve všech rodinách na WC. Na první pohled je to nevkusné, ale pøi bli¾ším pohledu moc praktické. Tam máte toti¾ vìtšinou èas a klid podívat se, kdo bude mít vbrzku narozeniny. Proto¾e musíte buï jít pøát osobnì, zatelefonovat a nebo aspoò poslat pohlednici. Existují i omluvné pohlednice pro ty, kteøí zapomnìli gratulovat vèas.
Vìtšina náøkù Èechù, ale i pøíslušníkù jiných národností ¾ijících mimo vlast, se týká jídla. Jen¾e, trochu šikovný èlovìk  si pøece doká¾e udìlat ze zakoupeného materiálu skoro všechno sám. Témìø všechno. Vytvoøila jsem na ¾ádost man¾ela ledacos, i jaternicový a jelítkový prejt. Chleba peèu u¾ dlouhá léta. Holandský, kterého je mnoho druhù, je mìkký jako vata a témìø všechen bílý. Proto se jí, kdy¾ je namazán a oblo¾en, vìtšinou pøíborem.
Tradiènì holandský  je hagelslag,  jakési èokoládové drobení. Sype se vìtšinou na chleba. Vypadá jako myší trus. Pohleïte na obrázek. Ale je to èokoláda a také tak chutná. Pak je ještì hagelslag barevný s anýzovou chutí, v barvì rù¾ové èi modré. Pojídá se na kulatém sucharu zvaném beschoutje, kdy¾ se narodí nové dítko. Tedy š»astný otec tím èastuje kolegy, èi doma všechny návštìvy. Pøesto¾e je tato specialita nalepena na vrstvièce margarinu, sype se to na všechny strany. Na zemi  kupodivu vypadá opìt jako myší trus, barvy rù¾ové èi bledìmodré. Jiné ryze holandské nebezpeèí jsou lékoøicové bonbony, zvané drop. Drop je to, oè  si  Holanïané, kteøí se odstìhovali do zámoøí, v slzách píší pøíbuzným do vlasti. Dropu je mnoho druhù, ale nejstrašnìjší variace je slaná. Kdy¾ mi to kdosi poprvé nabídl a já si, nikým nevarována, strèila tu divnou èernou vìcièku do pusy, hned jsem ji zase vyplivla. Bylo to dìsivé. Výchova sem, výchova tam, tady šlo o ¾ivot. Pánùm ale kdysi nìkdo namluvil, ¾e to zvyšuje potenci, tak¾e je odbyt zajištìn. Zcela jisté a vìdecky zjištìné je jen to, ¾e pøemíra této lékoøicové lahùdky zvyšuje krevní tlak.
V podstatì jsou tohle všechno zajímavé, ale nedùle¾ité detaily. Ovšem, kdy¾ si chce nìkdo ztì¾ovat, tak se dá celkem do nekoneèna naøíkat nad tím, co„oni“ dìlají jinak, jak jsou „oni“ nešikovní a co všechno nedovedou udìlat, co všechno neznají. Ano, všichni Holanïané neznají Komenského, dokonce ani uèitelé ne. Ale vyrvali svoji zemi moøí, objevili jako moøeplavci pùl svìta, Nový Zeelend, Tasmánii, kdeco. Obepluli jako první Cap Hoorn, propluli severní ú¾inou, nyní zvanou Beringhovou. Dodnes je z celého svìta volají na pomoc, aby vylovili loï, která se potopila (napøíklad firma Smit-Tak, vytáhla nedávno z vody i známou ruskou ponorku Kursk), radí se s nimi ve všech pøípadech, kdy je potøeba zvítìzit nad vodou, èi jí nìjak vyu¾ít. Jsou ve velké vìtšinì pracovití, velmi sociálnì cítící a spolehliví. Jsou šetrní, ale neváhají dát peníze na dobrou vìc. Potøebujete-li pomoc, pomohou. Jsou tolerantní, k nièemu vás nenutí.
Nemají opravdu ¾ádnou zvláštní kuchyni, ale to je jim docela jedno. Ne¾ijí proto, aby jedli.V posledních tøiceti letech se kulinárnì hodnì pøiuèili na cestách po svìtì, také je tu mnoho rùzných restaurací indo-èínských, øeckých, tureckých, italských atd.
Ale døíve pøece také cestovali a jejich lodì pøivá¾ely všemo¾né koøení z celého svìta, mìli všeho dostatek, v tak zvaném „Gouden eeuw“, zlatém století, jak je všeobecnì historiky oznaèováno století sedmnácté. Pøesto zùstali skromní a jednoduší, stejnì tak jako jejich jídla. 
Pro milovníky ryb  a jiných moøských ¾ivoèichù je zde ale skuteèný ráj. A k nim naštìstí patøíme my dva. Máme u¾ pøes tøicet let „svého“ obchodníka s rybami a ochutnali jsme kde co. To nám pomohlo i jinde ve svìtì nebát se novot a podivných nevídaných ¾ivoèichù, které tam nabízeli.
Na závìr povídání o jídle jedno upozornìní : V nizozemských rodinách nabízí hostitelé z tácu pohoštìní ka¾dému hostu zvláš», není zvykem brát si bez vyzvání, nebo øíci „berte si“ a  èekat, ¾e to hosté udìlají. Kdy¾ jim to nenabídnete osobnì a jednotlivì, nevezmou si nic.
Kdy¾ dnes vzpomínám na  uplynulá léta, pøipadá mi, ¾e bylo tehdy Holandsko hezèí, klidnìjší a vlídnìjší. Obávám se, ¾e se nemýlím. Po (domnìlém) pádu komunismu se otevøela skøínka Pandoøina a organizované bandy lupièù a vrahù z Balkánu i odjinud dospìly a¾ sem, aby podpoøily darebáky místní. Celý svìt je dnes daleko tvrdší a nebezpeènìjší a lidé jsou k sobì ménì ohleduplní. I kdy¾ tady u nás, na malém mìstì, je to ještì docela dobré.
Vrátím se zpìt, k tomu, jak se ze mne stala redaktorka a pozdìji vedoucí nakladatelství s „hrdým titulem“ art direktor a šéf editor. Panu Harrymu, (na portrétu vpravo) který sledoval všechno, co se dìlo v podniku, neušlo, ¾e se mi moc dobøe nedaøí. Mìl toti¾ ve zvyku dennì projít všechna oddìlení , èasto znenadání tiše stál vedle mého stolu a díval se, co dìlám. A také se nechával informovat. Tak¾e si mne k sobì  zavolal a øekl, ¾e nadešel èas, abych ukázala, co umím. Zavedl mne do velké kanceláøe. Byla to vlastnì ohromná knihovna, která obsahovala rùzná lexika a knihy o umìní, ve všech mo¾ných jazycích. U jednoho ze tøí ohromných oken sedìl u psacího stolu úhledný pán a udivenì na nás zíral. Byl to bratranec pana Harryho, který si tam vesele ¾il na úèet firmy. Byl u¾ delší dobu povìøen úkolem zaèít s pøípravami archivu litografií a vùbec celého projektu. Pozdìji jsem zjistila, ¾e nedìlal vùbec nic. Systematicky. Mìl dva kabáty, jeden nechával viset na vìšáku, aby to vypadalo, ¾e je v podniku a klidnì si byl nìkde jinde, vìtšinou hrál nìkde kuleèník. Myslel si, ¾e to nikdo neví, ale to byl tragický omyl.
Druhý den u¾ to byla moje kanceláø. Bylo to krásné, mìla jsem absolutní klid, pøesnì to, co jsem potøebovala. Pøivezli mi odnìkud ze skladištì stovky, tisíce litografií (to jsou v¾dy ètyøi filmy, ètyøi barvy, ale všechno èerné. Barvu to dostane a¾ pøi tisku). A krabice s diapositivy. Musela jsem si vymyslet systém archivování, všechno roztøídit a popsat, aby to bylo pøipraveno k dalšímu pou¾ití. Dostala jsem vlastnì  nádherné „puzzle“, nejvìtší skládaèku mého ¾ivota, ale bohu¾el bez pøedlohy. Obsahovala  obrazy, skulptury a nìco architektury od prehistorie a¾ podvacáté století. Archiv musel mít systém, ve kterém se pozdìji vyzná archiváø, který se ho ujme, proto¾e moje skuteèná práce mìla být docela jiná. Vypracovala jsem tedy nìkolik návrhù, sama si rozhodla, co asi bude nejlepší.  Na velké obálky ze silného kartonu jsem nechala vytisknout  rubriky na informace. O umìlci, kdy a kde ¾il, èi jen o epoše,  kde se umìlecké dílo nalézá, jaký je jeho formát, materiál, a pak další èást pro technické údaje o té reprodukci (litografii), kde a kdy byla uveøejnìna, formát, atd. Potom jsem to všechno zaèala tøídit. Na to jsem mìla v kanceláøi prastarý dubový florentinský stùl, zakoupený prý kdysi panem Smeetsem nìkde v italském klášteøe. Jeho deska byla staletým pou¾íváním vyleštìna do mìkkého hedvábného lesku, pohled na nìj uklidòoval a vzbuzoval dùvìru v trvání svìta, vìcí i nás lidí. Byl naštìstí tak velký, ¾e ho pan Harry doma nemìl kam dát.
Kdy¾ jsem tak u¾ nìkolik týdnù bojovala, našla jsem ráno na psacím stole ètvrtku bílého papíru, s charakteristickým rukopisem pana Harryho: „Mooi werk, mijn kompliment“ a podpis. Èili: „pìkná práce, mùj kompliment“. Pøišel se pravdìpodobnì pozdì veèer podívat, co a jak tam dìlám. Málokdy toti¾ odcházel domù pøed sedmou hodinou a nebo se po veèeøi do své kanceláøe vracel.
Dodnes  mám ten prostý list papíru schovaný, pan Smeets byl toti¾ proslulý tím, ¾e nikdy nikoho nepochválil. A já to mám od nìj písemnì.
Vìra Pokorná
 Hlavní vchod do tiskárny Smeets Offset


Komentáøe
Poslední komentáø: 25.01.2006  00:12
 Datum
Jméno
Téma
 25.01.  00:12 Vìra NL Marcele
 24.01.  09:07 Marcela
 23.01.  18:30 Zdenka èlánky
 22.01.  19:16 Marcela
 22.01.  14:49 zoubek díky, díky
 22.01.  14:30 Vìra NL pro Karla
 22.01.  08:44 Karel Vìøe
 21.01.  23:28 Vìra NL Karlovi
 21.01.  10:37 Karel sou¾ití
 21.01.  09:19 Kamila
 20.01.  22:39 Vìra NL Pro Ludmilu T.
 20.01.  21:16 Ludmila T Emigrace IX
 20.01.  16:22 Pavel no vida
 20.01.  14:00 hera
 20.01.  09:46 Ludmila pro Vìru
 20.01.  09:14 Kamila u¾ je to tu
 20.01.  08:47 Ivo