SeniorTip

Těžko říct, který z nich si oddychl víc, zda otlučená rezavá motorka anebo strýc Miloš, když z ní s heknutím vyložil pytlík cementu. Pytlík měl bratru padesát kilogramů, ale na jeho přiohnutých zádech vážil dvakrát tolik, přesto se usmíval. Ve stodole ho vyrovnal na hromadu u boční strany, hned naproti míchačce, lopatě, kolečku a neckám, ty bude rozhodně potřebovat, a zakryl plachtou. Kdyby přišlo udání a kontrola, plachta by ho nezachránila, ale před náhodnými čumily stačila.

Shodil bundu, povytáhl a oprášil rukávy a přímo na trám stodoly počítal: Na pět kubických metrů betonu bylo potřeba dvacet až třicet pytlů cementu, ale on toho betonu potřeboval zhruba... Naslinil tužku a mocně kýchl. To se mu prachem na plicích mstil Stalineček, jak budoucímu monstru nad Prahou s oblibou říkával. Mstil a zároveň ho i obdarovával. Hromada pytlů totiž den co den potěšeně narůstala.

Příprava stavby největšího skupinového sousoší v Evropě a současně největšího Stalinova pomníku na světě byla zahájena v prosinci 1949, ale to strýc Miloš ještě hnil ve věznici na Borech v Plzni. Poslali ho do ní krátce poté, co se vzepřel státní moci, která mu přišla zabavit železářství v Karlíně. Jeho vzpoura neměla smysl, obchod, který léta zveleboval a rozšiřoval, zabavili bez náhrady. Na tu dobu nevzpomínal rád. Jeho vzpouru klasifikovali jako pokus o protistátní trestnou činnost a tak s ním bylo i zacházeno.

„Výkonem trestu nesmělo být odsouzenému způsobeno fyzické strádání a ponížena jeho lidská důstojnost,“ ale to platilo jen na papíře vězeňského řádu. Ve skutečnostti ho k výslechům odváděli téměř vždy v noci. Bosého a zbitého ho pak jako kus krvavého hadru hodili na betonovou podlahu v samotce v přízemí.

Oproti druhým měl jednu výhodu: Žena zemřela krátce před jeho zatčením, děti neměli a jako takový byl nevydíratelný. Po propuštění odmítal přistoupit na vžitý fraškovitý způsob života ve vztahu k moci a systém se náhle ukázal jako bezzubý. Nevěděli si s ním rady a v únoru ve dvaapadesátém, kdy se na obřím sousoší skutečně začalo pracovat, ho odveleli jako pomocného dělníka na stavbu pomníku na Letenské pláni, který se vedle chrámu sv. Víta měl stát jedním z dominant města.

Jeden z nejkrutějších diktátorů v historii, jehož oběti se počítaly na miliony, tu měl vyrůst a stát na věčné časy, aby lidé

nezapomněli. "Je přáním všeho našeho lidu postavit generalissimu Stalinovi veliký pomník nad Prahou. My našemu lidu musíme vyhovět," prohlásil někdejší ministr informací Václav Kopecký.

Celý kolos ze žuly a mramoru měl vážit 17 tisíc tun a aby se nesesunul do Vltavy, stál na železobetonové konstrukci o výšce 15 metrů. Pod ním bylo vybudováno rozlehlé podzemí a v samých základech, snad jako dík vděčných obyvatel zotročené republiky, bylo ze všech jejích koutů sveženo a zabudováno třiadvacet základních kamenů. Prvním, ale nikoli posledním výsměchem na celém projektu, bylo jméno samotného jeho autora. Sochař Otakar Švec i architekt Jiří Štursa pracovali oba před válkou na návrhu pomníku prezidenta Masaryka. Jejich gigantické veledílo z 225 žulových kvádrů, v jehož podstavci byl vytesán nápis „Svému osvoboditeli československý lid“, se mělo stát největším a nejdražším sousoším v Evropě.

Tehdy dostal strýc Miloš nápad. Když mohl mít jeden z nejkrásnějších výhledů na Prahu zločinec a masový vrah, proč ne řadový občan?

Hektarový pozemek ukrytý v zeleni na samotě nad Chuchlí s výhledem na Prahu měl v sobě panenské kouzlo a pro jeho plán byl jako stvořený. Nevedly sem přístupové cesty a nebyla tu zavedena elektrika. Snad i proto mu s trochou škodolibosti stavbu povolili.

Domek neměl být velký, jen asi tak devět na šest metrů, to na kuchyň a pokoj muselo stačit. Znovu si naslinil tužku. Podle výpočtů potřeboval tak deset kubických metrů betonu, to bylo asi čtyřicet, nebo raději padesát pytlů. Podle čárek na dřevě měl zatím pytlů patnáct, ale vzhledem k tomu, že Stalineček byl teprve v začátcích, mohlo se to rychle změnit.

Strýc Miloš si potěšeně pomnul ruce. Od té doby pracoval na stavbě pomníku vyrůstajícího nad Prahou skoro rád. Cement byl nedostatkovým zbožím, a kdo jiný by mu ho dal, a dokonce zadarmo, když ne jejich otec, učitel a vůdce, neomezený vládce téměř celé východní Evropy?

Stavba pomníku měla zelenou a osmičlenný zástup postav v čele se samotným generalissimem hledícím do zářné budoucnosti dostával rychle tvář. Jako jeden muž stáli dělníci, vědec, kolchoznice a rudoarmějec s rolnicí a vojínem za svým téměř šestnáct metrů vysokým vůdcem. Ale nebyli by to potomci Haškova Švejka, kdyby Pražané pro tuhle frontu pracujících téměř vzápětí nevymysleli jízlivé jméno. Že po Stalinově levé ruce stojí zástupci sovětského lidu a po jeho pravé lidu československého, to věděl málokdo, ale „Frontu na maso“ znala brzy celá republika. V květnu 1955 byl pompézní a pravděpodobně nejbizarnější Stalinův pomník na světě slavnostně odhalen, ale samotný diktátor ani Klement Gottwald se této oslavy nedožili. Nedožil se ho ani Otakar Švec, který neunesl pochybnou slávu a spáchal se svou ženou sebevraždu.

Přišla nová doba s Chruščovovou kritikou kultu osobnosti a o pomníku, který tu měl stát na doživotí, rozhodly dějiny po svém. Nedotknutelný Stalin přestal být modlou, začaly se veřejně kritizovat jeho chyby a odhalovat jeho zločiny, a pomník na Letné se stal náhle politicky neúnosný. Konec byl neodvolatelný a nadešel v říjnu 1962. Tehdy konečně po dlouhých sedmi letech přestal hanobit Prahu a za přísného utajení se začalo s jeho likvidací. Rozsudek zněl - rozstřílet a hlavu pokud možno rozbít tak, aby se neznesvětila Stalinova osobnost.

Stalo se tak krátce před listopadovým výročím československo-sovětského přátelství, což byl opět jeden z posledních výsměchů tohoto obrovitého kolosu, který i ve smrtelných křečích ještě pořád kopal kolem sebe. „Přísné utajení“ vypadalo ve skutečnosti tak, že třeskuté výbuchy byly slyšet po celé Praze a úlomky kamene létaly široko daleko. Trvalo to celé týdny, než mohla být suť spolu s dalším neupotřebitelným materiálem konečně odvezena a shozena někam do Vltavy na neznámé místo, ale to už měl strýc Miloš hotové celé přízemí a nic mu nezabránilo, aby si něco na památku nedonesl do nového domova.

„Já jsem Stalinečkovi vděčný,“ říkával, když přátelům ukazoval metál, velikou placku a diplom, které coby bývalý politický vězeň dostal za zásluhu na stavbě pomníku a které pak visely na čestném místě nad krbem z mramoru v obývacím pokoji. A to byl už opravdu poslední výsměch žulového Stalina.

Datum	Jméno	Téma
20.12. 11:46	adastra
18.12. 04:13	Ivan
17.12. 22:13	Mirek	Blance K.
17.12. 12:16	Blanka K.	Mirkovi
17.12. 10:05	Mirek	Blance K.
16.12. 12:32	Blanka K.	Mirkovi
15.12. 20:13	Mirek	Zdeňkovi
15.12. 16:22	Blanka K.
15.12. 15:07	ferbl
14.12. 17:56	Zdenék
14.12. 15:55	Mirek
14.12. 14:51	ferbl
14.12. 13:05	Václav	Ještě jednou díky!
14.12. 12:53	Václav	Poděkování paní Blance Kubešové ...
14.12. 12:21	Ivan
14.12. 10:26	kusan
14.12. 10:26	Marta U.
14.12. 08:48	Dubský
14.12. 08:34	Von
14.12. 06:16	Bobo	:-)))

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás

Výsměch Stalina ze žuly a mramoru