Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Bohumila,
zítra Judita.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Obrázky z Chodska


Pane Bo¾e!
Všecky struny v srdci
mém ji¾ popraskaly.
Jedna jediná mi zbyla.
Miluješ-li mì – dej – abych
smìl na ni zahrát
píseò o lásce k této tvrdé a
kamenité zemi.

Jindøich Šimon Baar


Verše jsem si opsala z bronzové sochy Jindøicha Šimona Baara stojící v nad¾ivotní velikosti nad mìsteèkem Klenèí pod Èerchovem nedaleko místa a hotelu Výhledy. Baar se na nìm dívá široko do kraje, který mìl tak rád. Jen kousek za ním je na jedné stranì deska vìnovaná na památku americkým vojákùm padlým pøi osvobození Èeskoslovenska, na druhé padlým rudoarmìjcùm. V parèíku pod pomníkem stojí øada lavièek, ze kterých je výhled a¾ k Doma¾licím, na chodské vesnièky, lesy a kopce. Respektive – abych se dr¾ela skuteènosti – výhled tu byl pøedtím, ne¾ ho zakryly vzrostlé stromy. Je velká škoda, ¾e udr¾ovaný zùstal pouze z piety u dvou lavièek tìsnì pod pomníkem, snad aby se spisovatel neurazil. Rozkrývá se odtud pohled a¾ k Javorníku, na Èerchov a vrchy Malý a Velký Jestøábí a dál.


Vypravili jsme se na Chodsko a do Èeského lesa v záøí poèátkem houbové sezony. Plánovali jsme odpoèinkovou dovolenou s èeskými høíbky, ale našli jsme tu daleko víc, v¾dy» tento cíp èeské krajiny pøímo dýchá historií! Projezdili jsme ji i prochodili, sice ne tolik jako Chodové, kteøí mìli ve 14. – 17. st. za úkol hlídat èeské západní hranice (tedy „chodit“) a starat se o bezpeèí na obchodní stezce vedoucí do Bavor, ale pøece jen dost, abychom pochopili, proè tolik umìlcù zvìènilo ve svých dílech právì tento výjimeèný kus zemì.


Pøijet sem o mìsíc døív, mohli jsme se zúèastnit Vavøinecké pouti a s ní nerozluènì spjatých Chodských slavností, a tøeba i ochutnat tradièní chodské koláèe s tvarohovou, makovou a povidlovou náplní sypané mandlemi a hrozinkami. Okradeni jsme pøesto nebyli.


Výhledy
Jsme ubytováni v masivu Èeského lesa jen kousek nad Klenèím a pár minut od Baarova pomníku. Pøiznám se, ¾e z jeho díla znám jen Paní komisarku a hlavnì selského siláka a hrdinu Jana Cimburu.


Náš pokoj nemá ani poèítaè ani televizi a mohu odpøísáhnout, ¾e to nezvyklé ticho v sobì nese pohodu a¾ blahodárnou. Ten klid, neslyšet, co kdo ukrad èi zpronevìøil!


Je po sezonì. Ta houbaøská sice právì zaèala, pøesto jsme v hotelu i restauraci den co den jedinými hosty. Otázkou, proè tomu tak je, jsme vrchnímu poøádnì hnuli ¾luèí a ten vztek mu vystaèil na zbytek týdne. Mìlo nás to napadnout, „èeský dùchodce si nemù¾e dovolit to, co nìkdo ze Švýcarska, i v Klenèí stojí nájemné 7, 8 tisíc, tak co bysme chtìli?“ Informaci jsem si nestaèila ovìøit, ale z odpovìdi mi je trochu smutno. Na otázku, „zda rostou“ a kam nejlépe se vydat, jsme dostali u¾ jen lakonickou odpovìï: „Do lesa!“ No nic, však my si to zjistíme!

 


Tak kampa, teta?
V prùvodci jsem si pøeèetla, ¾e se tu dosud zachoval pestrý lidový kroj, který nosí starší ¾eny i ve všední dny, ale jediné kroje se nám podaøilo spatøit v muzeu a na chodbì hotelu, ale tøeba jsem jen nemìla štìstí. Podobnì se to mìlo i s dudami, zdejším charakteristickým hudebním nástrojem, nebo dodnes ¾ivými lidovými øemesly, krajkáøstvím a palièkováním, a dokonce i s chodským náøeèím tzv. bulaèinou.


„Teta, kampa dete a co tu dìláte?“ zkusila jsem vyprovokovat náhodnou houbaøku dušující se, ¾e je z Klenèí, a ta dobrá ¾ena doslovnì pravila: „Co? Nadávám na Sametovou revoluci, kudy chodím!“


Nadechla jsem se…, ale pak jsem jen mávla rukou a pomyslela si, ¾e je tu pøíliš krásnì na to, abych té ¾enì pøipomnìla, jak to skuteènì pøed Sametem vypadalo. Radìji jsem se honem rozlouèila, èím¾ jsem se definitivnì pøipravila o mo¾nost poslechnout si na¾ivo chodské náøeèí. Pøítelkynì Jana R. z Austrálie se mi to promptnì pokusila vynahradit verši z Chodských písní básníka a pøekladatele Antonína Klášterkého, které si i po (nechci prozradit kolika) letech stále pamatuje:

 


Klenèí pod Èerchovem
na úpatí Èeského lesa je centrem Horního Chodska i východiskem za historií a romantikou. Vypravili jsme se sem navštívit prodejnu oblíbené tradièní lidové keramiky s typickým chodským vzorem a muzeum J. Š. Baara a objevili jsme navíc pamìtní desku skladatele, klavíristy a národopisce Jindøicha Jindøicha, autora Chodského zpìvníku a sbìratele lidových písní, která je umístìna na jeho rodném domì. Na høbitovì v Klenèí je pochovaný jiný jeho rodák, spisovatel Jan Vrba. K tomuto autorovi mám niterný vztah.

 


Mùj otec „vrbovky“ opatøil svým ex libris, byly všechny vázané v èervené vazbì a mám pocit, ¾e nepøeháním, kdy¾ øeknu, ¾e jsem je kdysi pøeèetla všechny. Dost mo¾ná to byly právì tyto práce, které daly základ mému vztahu k pøírodì vùbec.


Do tøetice jsme u¾ opravdu náhodou narazili na pamìtní desku gen. Suvorova upozoròující na jeho zdejší pobyt.


Není témìø mo¾né vyhnout se poutnímu místu mezi Klenèím a Dra¾enovem. Ves Dobrá voda s kaplí P. Marie, ale i zázraènou lesní studánkou je opøedena povìstí. Podle ní pramen objevila zatoulaná slepá kobyla, která šlápla do pramene a rázem prozøela. Velice pùsobivé jsou výjevy køí¾ové cesty do Pocínovoc rozvìšené po kmenech borovic.


Kdy¾ Chodsko, tak Doma¾lice
Byli jsme tu kdysi v mládí. Dojmy z mìsta s malebným námìstím a podloubími rozhodnì stojí za to si zopakovat. Sváteèní pocit umocòují domy s barokními a klasickými barevnými fasádami a štíty a pamìtní desky známých osobností. Dochovaly se i èásti hradeb a dvì ze ètyø bran, které chránily mìsto. Z øady pamìtihodností je asi nejznámìjší vyhlídková Doma¾lická vì¾ tvoøící dominantu mìsta, Chodský hrad a nejstarší muzeum na Doma¾licku s národopisnými sbírkami a historickými památkami. V muzeu skladatele Jindøicha Jindøicha zalo¾eného na konci první svìtové války jsou ulo¾ené soukromé sbírky tohoto skladatele a národopisce. Unikátem je i rozsáhlá sbírka obrázkù malovaných na skle. Gotický kostel Narození P. Marie, jsme našli bohu¾el uzavøený jako vìtšinu kostelù v Èechách.


Po stopách Psohlavcù
Všechny cesty tu mají nezapomenutelný svéráz a kouzlo. Ta další nás vedla z Doma¾lic pøes Újezd, kde se narodil dávný symbol povstání proti vrchnosti Jan Sladký – Kozina. Zde stojí Kozinùv statek s pamìtní síní a na nedalekém Hrádku v nad¾ivotní velikosti i Kozinùv pomník s èakanem v ruce. U nohou mu sedí vìrný pes, spoluochránce hranic. Kdo by si nevzpomnìl na Psohlavce* Aloise Jiráska, podle kterého byla na chodském praporu psí hlava! Bohu¾el je to ponìkud slo¾itìjší. Svùj podíl na tom nese i Mikoláš Aleš, který prapor se psí hlavou právì takto vyobrazil. Podle historických pramenù byl však na chodském praporu pouze pár plstìných bot, které svého èasu ovšem byly vysoko cenìnou hodnotou. Inu, v dobì národního obrození došli umìlci nejspíš k názoru, ¾e i historii je tøeba obèas trochu pomoct!


Právì odtud, na vrcholku Hrádku nad Újezdem a na kopcích nad okolními vesnicemi stálo strá¾ní místo, odkud se vysílaly signály o hrozícím nebezpeèí. Jako mávnutím èarovného proutku se v nás rozezní dávno zasutá povìst o trhanovském pánu Lammingerovi z Albenreuthu, proslulém Lomikarovi: “Lomikare, Lomikare, do roka a do dne zvu tì na Bo¾í súd…”


Nebyli to jen Alois Jirásek, Jan Vrba, nebo J. Š. Baar, ale tøeba i Eliška Krásnohorská a Karel Kovaøovic, kterým uèarovalo chodské náøeèí, zvyky, povìsti a pohádky. Inspirována zdejším krajem je kupø. báseò Záhoøovo lo¾e v Kytici K. J. Erbena. Podobnì tu našla námìty ke svým pohádkám Bo¾ena Nìmcová, své dojmy vylíèila mj. v Pohorské vesnici a dalších národopisných èrtách. Inspiraci pøi svých opìtovných pobytech zde hledali i J. K. Tyl, J. Vrchlický, K. M. Èapek Chod, Karel K. V. Rais nebo malíøi bratøi Špillarové, jejich¾ jméno nese i galerie v Doma¾licích.


*(Asi vùbec poprvé se pøezdívka Psohlavci vyskytla v latinském spise Pavla Stránského O státì èeském. Ve staré èeštinì bylo však toto slovo spíše nadávkou, kterou pozdìji pøevzali Nìmci, „Hundsköpfige“).


Pokraèujeme smìrem na Trhanov, samým dìjištìm Jiráskových „Psohlavcù”. V Chodovì se krátce zastavíme u kaple se zvonièkou a vzdáme hold památníku Mistra Jana Husa. Dál k Výhledùm s Baarovým pomníkem je to u¾ kousek. Kdybychom pokraèovali lesy k rozcestí a¾ na samotný vrchol Èerchova, uvidìli bychom z rozhledny na celý kraj a¾ do Nìmecka. Bohu¾el právì Èerchov (1042 m), dominantu Èeského lesa, jsme si nechali na další den a vinou exploze bílých høibù jsme se sem u¾ nedostali.


Èerchovské hvozdy a Èeský les
Høíbky ano, za pár dnù jsme jich našli košíky, ale velké šelmy jsme za celý týden na našich cestách ovšem nezahlédli. Z chránìné krajinné oblasti a pøírodní rezervace Èerchovských hvozdù a pøírodního parku Èeského lesa medvìd i vlk, podobnì jako rys nebo divoká koèka bohu¾el dávno vymizeli, zato zde v posledních letech znovu našly útoèištì rùzné jiné ohro¾ené druhy rostlin i ¾ivoèichù.


Mezi Klenèím a Postøekovem jsme objevili témìø neporušenou, skoro bych øekla køiš»álovou pøírodu, panenský kraj Postøekovských rybníkù. Tady se dík celé soustavì rybníkù s rozlohou témìø sto padesát hektarù podaøilo v pøilehlých luèinách i potocích zachránit mnoho vzácných rostlin a ptákù a podle místních se tu znovu usídlil èerný èáp, slavík nebo ledòáèek.


Lesní cesta po høebeni k Caparticím, bývalé vsi skláøù a døevaøù, po jejich¾ chudobì dostali vesnièané, tedy „caparti“ i jméno, byla dobrá volba, u¾ dlouho jsem nevidìla les takové krásy a s takovou vùní. Na svazích podle široké cesty rostla dlouhá hedvábná tráva, a jestli¾e øeknu hedvábná, tak tedy doslovnì, le¾ela jako drahý koberec, který nám – coby prominentní návštìvì – rozvinuly pod nohy borovice a modøíny, a mezi jehlièím a voòavými šiškami høíbkù jak naseto! Tady se høiby nehledají, tady se o nì zakopává!


Tou prominentní návštìvou nepøeháním, tedy ne tak docela, zahranièním partnerem Klenèí je toti¾ obec Dürrenroth nedaleko Bernu. A nepøeháním ani tou krásou. Miluji lesy a tu cestu mám stále pøed oèima! Mù¾ete namítnout, ¾e kde by mìly být hezèí lesy ne¾ tøeba právì ve Švýcarsku? Inu, ty zdejší jsou prostì jiné. Jistì, i ony mají osobité kouzlo a romantiku, ale i jiné lesní podlo¾í a tudí¾ i jinou vegetaci. A hlavnì, tyhle mi pøipomínaly lesy na Chebsku, lesy mého dìtství…

 


Odjí¾díme, nad lesy se válí mlha. Podíváme se sem ještì nìkdy? Jak rádi, ale copak víme, co nám pøichystal osud?


Neodpustím si verše Elišky Krásnohorské, které jsem recitovala kdysi velmi dávno: „Nad horama chmurno, pod horama mhlivo. Co to naše slunce, co hu¾ není ¾ivo?“

 

Blanka Kubešová

* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 13.09.2015  20:16
 Datum
Jméno
Téma
 13.09.  20:16 petr Pìkné ètení. Dìkuji pìknì
 13.09.  11:03 Blanka K. kusan
 13.09.  08:16 Von
 12.09.  11:48 Jana Reichova
 12.09.  10:25 kusan