Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Za všechno mù¾e kadeønice
Zaèátkem školního roku jsem zaèala chodit na jakési pøednášky nebo to bylo urèité pokraèování ve studiu, opravdu si ji¾ nepamatuji co to pøesnì bylo, v¾dy» se psal rok 1963 a navíc jsem tam byla jen nìkolikrát, mo¾ná jen dvakrát. Bylo to kdesi na Letné.
Kdy¾ jsem tam byla naposled, sedìli za mnou v lavici dva mladí mu¾i, tedy „spolu¾áci“. Ne¾ zaèala pøednáška snad jsme si i chvíli povídali.
Kdy¾ jsme odcházeli domù, podal mi ten vìtší a velmi pohledný stránku vytr¾enou z bloku. Byla na ní básnièka, moc pìkná básnièka a nìkolik slov úvodem i vtipný dovìtek. Bylo to opravdu pøekvapení, snad to bylo skuteènì napsané jen pro mì. Dostali jste nìkdy báseò napsanou jen pro vás?
Jenom bohu¾el velmi krátce na to pøišly pro mne dosti pøevratné události, nelehká rozhodování, nehezké ¾ivotní zmìny. Zavinila jsem si je sama, v kritickém okam¾iku, jsem si myslela, ¾e problém vyøeším sama, místo abych se svìøila nìkomu, komu jsem mohla naprosto dùvìøovat. Na Letnou jsem ji¾ nikdy nepøišla.
Tak¾e, kdy¾ nás tak náhle „navštívily“ v roce 1968 „spøátelené armády“, nejen dùvody politické nám usnadnily rozhodnutí odejít s man¾elem a naším témìø sedmiletým synkem do emigrace. ®ijeme nyní v Austrálii ji¾ témìø 47 let, máme tøi dospìlá vnouèata a dokonce tøi pravnouèata, ale já stále ochraòuji mezi svými památnými vìcmi ten lístek ze „spolu¾ákova“. bloku. Nevím jak se jmenoval, ale myslím, ¾e byl rozhodnì mladší ne¾ já. V¾dy» jsem tehdy byla ji¾ matkou dvouletého synka. Ne ka¾dé ¾enì se stane, aby jí nìkdo vìnoval báseò a to bez toho, ¾e by byl nastal nìjaký vztah. V¾dy» vlastnì inspirací byla barva mých vlasù, ale mám báseò.
A já ji nikomu nedám. Cestovala se mnou a¾ na druhý konec svìta.
Mìla jsem ji u sebe ji¾ pøi všech návštìvách domova od roku 1990, ale nevìdìla jsem kde a koho bych po¾ádala o radu, zda mohu najít jejího autora. Dùvod mám skuteènì jen jediný, ¾e snad by ho potìšilo, ¾e jeho básnièka stále pøináší radost.
Sedìl jsem v lavici za Tebou
zrovna jsme mìli psychologii, nebo co,
a to mì moc nebavilo
tak jsem si zaèal vymýšlet rùzné vìci
tøeba jak je mo¾né, ¾e máš tak krásnì zrzavé vlasy
Proto¾e zaèínal právì podzim, vymyslel jsem tohle:
Okno u¾ šilhá po podzimu
sedím a koukám kde se vzal
sehrál mi tady pantomimu
jakou bych nikdy neèekal
Zahrál mi scénku o fotbale
a støílel barvy od pasu
stromùm se vyhnul Tobì ale
nasypal dávku do vlasù
Tak teï máš vlasy z mahagonu
A trochu z mìdi Jak by ne
Podzim mi pøihrál malou domù
stokrát ti díky podzime !
Tak vidíš, u¾ je to jasné.
za Tvoje vlasy mù¾e podzim
A pøedstav si:
vedle mne sedí jeden blázen a øíká, ¾e za to mù¾e kadeønice!!!
Ach ano, mohla za to kadeønice, volila jsem tehdy mahagonový pøeliv. Dnes je to pøekrývání šedin mahagonovou barvou.
Jana Reichová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky