Trvalé bydliště Klondike aneb Kde medvědi dávají dobrou noc (1/3)

Vzpomínáte si na dobu, kdy jste hltali exotiku drsného, dobrodužného života a se zatajeným dechem četli třeba Londonovo Volání divočiny, Bílého tesáka nebo jeho povídky z Aljašky? Zůstalo ve vás ještě kus kluka? Nemáte sice odvahu zahodit svůj zabydlený život, ale přitom aspoň občas sníte o životě bez televize a všeho toho moderního balastu a stresu? Pak je pro vás kniha „Trvalé bydliště Klondike aneb kde medvědi dávají dobrou noc“ (naklad. Outdooring, 245 stran, barevné fotografie) přesně to pravé.

Knihu napsala Alena Kennedy, česká exulantka, která s manželem na Yukonu v povodí řeky Klondike v severozápadní Kanadě žije a ví, o čem píše. Trampové a přátelé ji znají pod příznačnou přezdívkou „Mývala“. Její vyprávění, to jsou strhující zážitky o cestě za svobodou; o životě ve srubu, který „podědila“ po bývalých zlatokopech z doby rýžování zlata v období zlaté horečky; o lovu lososů a medvědů, o jízdách na saních po zasněžených pláních nikoho, jen ona a psí spřežení. Vyprávění o krásné, ale drsné a tvrdé přírodě kanadského severu. Není bez zajímavosti, že autorka sama se podílela na určení hrobu Eskymo Welzla.

Rozhodla jsem se Alenu Kennedy vypátrat a požádat ji o rozhovor. Velkou měrou k tomu přispělo i vyprávění mého otce, který se v roce 1978 ve svých 67 letech rozhodl splnit si svoji dávnou touhu a vypravit se na Aljašku. A protože je svět taková malá duhová kulička, setkal se na Yukonu dokonce se samotným Kennedym, mužem autorky, který v té době ovšem ještě nebyl ženatý. Možná nebude bez zajímavosti konfrontovat zážitky mého otce s dnešním Yukonem? Zeptat se na závěr paní Aleny, jak moc jsou otcovy vzpomínky ještě pravdivé nebo jak moc se Yukon od té doby změnil?

Dobrá, plán je hotový, tak teď nejdřív vzpomínky mého otce:

Cesta na severozápad

Jaromír Kubias

Jsou některé touhy a lásky v životě, jejichž podněty je nutné hledat daleko nazpět, velmi často v dětství. Mnohé tužby se splní, když se vytrvale pěstují a když máte trochu štěstí, jiné ale nikoli, život je proklatě krátký!

Jestliže byl u zrodu mé touhy uvidět na vlastní oči Aljašku, tuto vzdálenou zemi na severu, Jack London, nemohu dnes s určitostí říct, ale asi ano, protože tato touha mě provázela od chlapeckých let. Nikdy jsem ovšem vážně nevěřil, že se mi splní. Některé názvy, jako jezero Huronské, Hořejší, velké jezero Otročí mi učarovaly už svými nezvyklými jmény. Později k tomu přistoupil Kondike, dověděl jsem se o městech duchů. Jak to zní tajemně, ačkoli na nich nic záhadného není! Když jsem coby kluk viděl Charlie Chaplina ve filmu Zlaté opojení, jak si uvařil botu a z hladu polykal tkaničky jako špagety, bylo to k smíchu, ale teprve nyní vím, že to pro mnohé byla smrtelně vážná skutečnost.

Pohled do map a plán cesty dostal konkrétní podobu. Na sklonku léta 1978 jsem se svým synem Jerrym podnikl velmi dlouhou a poměrně i obtížnou cestu na daleký severozápad do severních teritorií Kanady, Britské Kolumbie, Yukonu a posléze i na Aljašku.

Nekonečné jsou kanadské lesy

To jsem si znovu a znovu opakoval, když jsme projížděli ty tisíce kilometrů z provincie Ontario přes Manitobu, Albertu a Britskou Kolumbii na Yukon a posléze americkou Aljašku. Ta nesmírná rozloha kanadských lesů je prostě fascinující, lesy a lesy den co den, týdny… Cestou mění svůj charakter, vůni, barvu, vzhled i výšku, aby v nejsevernějších oblastech přešly v tajgu a posléze v tundru. Ale nejhezčí jsou břízy. Zpočátku jen sem tam bílé skvrny, ale za Fort Nelson už jsou jich tisíce, a ty bílé stromy severu nás pak provázejí po celém severozápadu. A pak také jezera. Jsou jich stovky.

Poslední větší město Winnipeg, je už za námi, opustili jsme i metropoli Alberty a už hodně na severu moderní Edmonton. Je až neuvěřitelné, že to není tak dávno, kdy toto kvetoucí a kulturní město bylo v zimě ohrožováno vlky.

Vjíždíme do ohromné, ale téměř liduprázdné oblasti Britské Kolumbie. Jenže…

…Všude žijí lidé

a ti, kteří žijí zde, jsou všichni pionýři. Všechna činnost je vymezená trasou velké severozápadní magistrály, mimo ni jen nedotčená příroda. Při silnici jeden až dva motely, benzinová stanice s nezbytnou autodílnou, coffee shop, dále krámek, kde si můžete mezi sněžnicemi, postroji pro zvířata a nejrůznějším zbožím vypít šálek kávy nebo i horkou polévku. Dřevěné domky obyvatel jsou roztroušeny po lese v okolí silnice. Další město není blíž než po dvou, třech stech kilometrech. Aby se zpřístupnila další místa na severu, k tomu slouží malá letiště, ale někde jen silnice s označením „Při přistávání má letadlo přednost“. Televize v této části země není vidět a také telefonické spojení s ostatním světem je často nedosažitelné.

Proslulá Alaska highway

spojující zázemí Kanady s Dawsonem, Fairbanksem a Anchorage začíná v Dawson Creeku. Američané postavili tuto silnici v r. 42 v rekordním čase, obávající se z této strany útoku Japonců. Na kanadské půdě není asfaltovaná, auto jsme vpředu opatřili ochrannou drátěnou mříží před odskakujícím kamením – a jelo se!

Krajina je líbezná, jakoby se chtěla ukázat v tom nejkrásnějším světle. Teplota teď začátkem září je zcela neobvyklá, 20°.

Konečně Yukon

Jezera jako stříbrná oka zasazená do klínu lesů zpestřují cestu. Pět set kilometrů před námi je Whitehorse, poslední větší město na severozápadě Kanady. To je už bývalé zlatokopecké středisko. Navštívili jsme tu krajana Čecha, který si tu koupil pekárnu a zaměstnává dvacet lidí. Daří se mu. Když sem před sedmi lety přijel, začal z ničeho. Pracuje s ním i jeho kamarád, také Čech, který vsadil na jedinou kartu stejně jako jeho předchůdci, jen lidskou dřinu nahradí technikou. Koupil půdu a buldozer a bude hledat zlato. Může se stát boháčem, nebo také ztratit vše. To je tvrdý zákon severu.

Z Whitehorse na sever

Jen jezera a lesy. Tato země patří zvěři. Až teprve u břehů severního ledového oceánu začíná lidský život. Tady to čpí naftou. V Inuviku přistávají letadla z Edmontonu, na palubách dobrodruzi z celého světa. Každý je vítán, nikdo se neptá na minulost a trestní rejstřík. Zato se musí tvrdě pracovat třeba dvacet hodin denně, sedm dní v týdnu jezdit s těžkými náklaďáky po zamrzlé hladině Beaufortova moře k vrtacím věžím a zpět. Výdělky jsou ohromné a kdo to vydrží pár měsíců, odchází jako boháč. I tady pracují Češi.

Indiánský hřbitov

je kousek za Whitehorse. Už na první pohled vypadá jinak, než jsme zvyklí. Každý hrob je opatřen dřevěnou stříškou, někdy i celou dřevěnou chaloupkou. Sem nosí pozůstalí mrtvým jídlo a předměty, které měli rádi. Bohužel jsou krásná, poetická jména Indiánů nahrazena nic neříkajícími jmény anglickými.

„Mé jméno je Charlie a toto je má družka“

Na silnici nás zastavuje indiánská dvojice, představují se. Snad z pocitu méněcennosti si Indiáni dávají anglická jména, a právě Charlie je nejoblíbenější. Žena se jen potácí, je zcela opilá. Tragédie národa, který se ze své letargie už neprobudí.

Udržujte Yukon zelený

nabádají nápisy podle Alaska highway. A Yukon zelený je, a také močálovitý, tady vládne los. Země je nedotčená, na této obrovské ploše severozápadu žije víc velkých zvířat než lidí. Svého prvního černého medvídka hasícího žízeň u pramene u silnice jsme potkali už v Ontariu, cestou na západ jich stále přibývá a v národním parku Mt. Mc. Kinley na Aljašce jsem už je ani nepočítal.

Překračujeme Medvědí potok. Jména potoků a řek jsou pro zdejší zemi charakteristická. Potok losí, sobí, vlčí, bobří i liščí, stejně jako Orlí řeka jasně naznačují, jak je zde život lidí úzce spjat s přírodou.

Dawson City

Metropolí Yukonu, může-li se tak nazvat město s asi pěti sty obyvateli, z nichž je šedesát procent Indiánů, je Dawson city. Několik ulic protínajících se v pravém úhlu, opuštěné dřevěné domy, sportovní hřiště, kde Indiáni provozují své hry a zápasy, na břehu Yukonu starý kolesový parník, památka na dobu, kdy neexistovala Alaska highway a veškerá doprava se odehrávala po řece. Na vrcholu zlaté horečky kolem r. 1896 to bylo největší město Kanady na západ od Winnipegu a žilo zde šest set padesát tisíc lidí, dnes částečně město duchů, které žije ze své bohaté minulosti. Jezdí sem ti, kdo se nebojí dlouhé cesty, trochu námahy a milují dobrodružství. Pro takové jsou tu dva hotely, dřevěné, jednopatrové, pár hospod, krámky, kde lze nakoupit nejdůležitější nářadí pro rýžování zlata, krumpáč, lopatu a rýžovací pánev, protože tady v okolí se stále ještě zlato rýžuje.

Stálá opera

Město s pouhými pěti sty obyvateli má tuto svou zvláštnost, operu. Je to tradice a turisté mají zásluhu na tom, že divadlo žije. Zevně vypadá budova jako z westernu. Dřevěná, dvoupatrová, ale vejdeme dovnitř a jsme skutečně v divadle, jak je známe. Hlediště do podkovy, parter se dvěma balkony, po celém obvodu hlediště lóže. Z balkonů visí vlajky Union Jack a vlajka Ameriky. Před vchodem do divadla pózují dívky, které upozorní návštěvníka, že v divadle nesmí jíst, pít ani kouřit. Oblečené jsou stylové z doby 90. let minulého století a stejně jsou oblečené i uvaděčky. To vše dodává tomuto místu zvláštní charakter a půvab. Program je rozmanitý, podle toho, co má na repertoáru společnost, která zde právě hostuje. Tentokrát to byly scény, zpěvy a tance a žertovné výstupy z doby zlaté horečky. Představení musí vždy končit kankánem, to je nepsaný zákon, tak káže tradice již od založení opery.

Jediná výstavnější budova Dawsonu je banka, dům bývalé správy města. Domníval jsem se, že dům je kamenný do chvíle, než jsem zjistil, že to jsou pouze tapety a že je ze dřeva tak jako všechno ostatní. Zdá se, že kámen se tu coby stavební materiál vůbec nepoužívá. Přesto vypadá banka zvenku vskutku výstavně a svědčí o tom, že Dawson bylo kdysi velké město. Totéž svědectví podává i muzeum s exponáty historické ceny hlavně z doby zlaté horečky a také ovšem s pěknou přírodovědeckou sbírkou.

V malé dřevěné městské nemocnici se léčí hlavně Indiáni z alkoholického opojení, jinak se provádějí jen malé chirurgické zásahy. Všichni ostatní pacienti se převážejí vrtulníky do Whitehorse vzdáleného šest set kilometrů.

Dawson City je město poznamenané zlatou horečkou jako žádné druhé na celém Yukonu a Klondike a dosud žije z této tradice.

Vyhledat Kennedyho

známého po širokém okolí, nebylo zdaleka lehké. Nejdříve bylo nutné najít Medvědí potok, pak jeho chatu, a to bylo ještě těžší. Asi bych ji nenalezl nebýt mladé Američanky ze San Franciska. Tato ne víc než 20letá dívka žije už několik měsíců zcela osamoceně na břehu Medvědího potoka. Přivedla nás ke zcela neviditelné stezce a po tomto zarostlém chodníčku jsme se lesem dostali k chatě. Kennedy, něco kolem třicítky, je snad nejsvobodnější Čech, kterého jsem kdy poznal. Pod tímto jménem je znám snad po celém světě, který je jeho domovem. Nedávno se vrátil z Austrálie a Tichomořských ostrovů, pobude pár měsíců ve své chatě a zase vyjede do světa, aby se sem opět vrátil. Jeho přátelé jsou hlavně Indiáni, od nichž se naučil, jak sám říká, všemu, co je třeba k životu.

Kennedy je zálesák. Žije sám se třemi psy severské rasy, živí se lovem, chytáním ryb a jen na zimu koupí mouku, rýži a čaj, Vaří na otevřeném ohništi a sám si peče chleba. Doslova prochodil velkou oblast Yukonu, zná všechna naleziště zlata, ale sám nerýžuje, hodnotu života neváží vahou nugetů. Ukázal nám zemi převrácenou naruby holýma lidskýma rukama, jen s pomocí krumpáčů a lopat. Zlato je tu stále ještě všude, jen mít štěstí a kopat tam, kde je ho tolik, aby se těžba vyplatila. Ještě v 50. letech pracovala na potocích ohromná rypadla, třípatrové obludy vepředu opatřené železnými lžicemi nabírajícími zeminu. Na několika místech stojí tyto kolosy dosud. Výsledek naší snahy, když jsme se pokusili o zlaté štěstí, byla tři nepatrná zrnka kovu, která neměla cenu rýžovací pánve.

Po starých zlatokopeckých cestách jsme projeli širokodaleko okolí Dawsonu, hlavní místa poznamenaná zlatou horečkou. Všude stejný obraz: opuštěná sídliště, města duchů, ale hlavně rozrytá, naruby převrácená země a hory vykopaného přebraného kamení.

Saloon

Je od Kennedyho chaty asi 20 km a zajdeme si sem jednou večer v jeho doprovodu. Hosté, místní lidé a Indiáni, jsou už většinou přiopilí. I my sedíme u svého piva, když najednou vjede do hospody jezdec na koni, přeskočí stůl a začne střílet do stropu. Ne, není to show, jak jsem se zprvu domníval. Pravému kanadskému žertíku učiní konec královská jízdní policie, obklíčí hospodu a odvede si jezdce i s koněm.

Vracíme se do chatky, spíme na medvědích kůžích přikrytí kožešinami a mohu dosvědčit, že lože je teplé a měkké.

Vrch Dom nad Dawsonem

Vyjeli jsme sem jednou k večeru. Odměnou nám bylo úchvatné zelené horské panorama kolem dokola, bez konce. V hloubce pod námi na břehu Yukonu šachovnice města, dále vpravo řeka Klondike.

Sjíždíme serpentinami dolů, je konec srpna a Kennedy už věští zimu. Přijde prý náhle, téměř bez přechodu. Přes noc přijde mráz a napadne sníh, který již neroztaje. Zima je tu dlouhá a krutá, -50° není vzácností. Zatím ještě vnímáme znaky krátkého sice, ale zato krásného barevného podzimu. Ohromné plochy zeleně dostávají zlatožlutou barvu a břízy, ty štíhlé stromy severu, zaměnily symfonii bílé a zelené v symfonii bílé a žluté.

Jan Welzl

Nedaleko pod vrcholem Domu zastavujeme u poměrně velikého lesního hřbitova. Všechny hroby stejné, stejné bílé kříže, jeden jako druhý, označené jmény těch, kteří zde našli věčný klid po neklidném životě, samí zlatokopové. Blízko vchodu se zastavujeme u jednoho hrobu. Na kříži jméno Jan Welzl. Čech, přítel a náčelník Eskymáků, který prožil většinu života na dalekém severu a který je zde nad Dawsonem na zeleném lesním hřbitově pod horou Dom pochován ve společnosti druhů mu blízkých.

Všude žijí lidé, všude žijí a umírají Češi.

Pokračování za týden…

Blanka Kubešová – Alenka Kennedy

* * *
Zobrazit všechny články autorky