Putování Novým Zélandem (17)
(zemí krásné pøírody, stálých vìtrù, vìtrolamù, drátìných plotù a vìstonických Venuší)
aneb Pou» dìdouškù Novým Zélandem
Støeda 27. ledna, 7:00 a.m. Po jasné noci je venku zima jako v psírnì. Chuck je ráno zmrzlý, ale zároveò i rozmrzelý. U¾ vèera veèer usoudil, ¾e vzhledem k nestálému poèasí padne jeho sen, White Island, o kterém hovoøil u¾ v Èesku a jeho¾ návštìvu chtìl uskuteènit. V záloze nám pro dnešek „zbývá“ Ruapehu Crater Rim (LP - výjezd sedaèkou Waterfall Expres do 1700 m a odtud pìší výstup na vrchol s jezírkem v kráteru) nebo místní „pouš» - Rangipo Dezert“ sousedící s vojenským prostorem. Je to krajina le¾ící ve srá¾kovém „hluchu“ celého masivu Mt. Ruapehu (LP-nejsušší a nejnehostinnìjší místo na NZ), k ní¾ se dostaneme po SH1 zvané Desert Road (z odboèky jen pro 4x4)!
Mt. Ruapehu (2797 m) se i dnes schovává do mrakù a rozhodnì to nevypadá na výstup s „panoramatama“! Máme u¾ také málo èasu na turistiku v místních horách a tak výstup pro dnešek, ale bohu¾el i pro letošek odkládáme. Tak snad nìkdy „na pøíštì“... Pro dnešek volíme radìji návštìvu místní pouštì.
Mt. Ruapehu 2x v mraku
Mt. Ruapehu ze „zatopené“ pouštì Rangipo Desert…
Znovu a naposled objí¾díme masiv Mt. Ruapehu a pøi pohledu na stálé mraky kolem vrcholkù hor se v poledne definitivnì rozhodujeme - jedeme se podívat na pouš».
Zdejší pouš» je zajímavá krajina (LP-nìkolikametrová vrstva sopeèného prachu a popela – výsledek mnoha let erupcí v èasech u¾ dávno minulých, která¾to vrstva propouští vodu a je zde sucho, prý je zde i vojenská støelnice?! s mno¾stvím travnatých trsù na píseèných návìjích s hlubokými proláklinami - dnes plné deš»ové vody?!)
Cesta je píseèná, ale hned po vjezdu na tuto objí¾díme plošnì rozmìrné, ale zároveò i hluboké blátivé úseky, které výhru¾nì mlaskají pod koly nám zapùjèené „ojetiny“... Místní cesta je opravdu jen pro 4x4 a tak se radši spokojujeme jen s touto krátkou ukázkou. Vše zdokumentujeme a vracíme se rádi na SH1. S pohledem na Mt. Ruapehu, která obèas vyleze z mrakù pak definitivnì odjí¾díme z Tongariro National Park - kraje sopek.
Pro další putování Chuck vybral jízdu po SH4, kaòonem kolem Tongariro River. Dnešním dnem tedy konèíme prohlídku sopeèné oblasti a vracíme se zpìt na jih, do Wellington.
Kaòon Tongariro River
Další z místních „rukodìlných“ tunelù
Silnice kolem Tongariro River pomalu ztrácí asfaltový povrch a já najednou zjiš»uji, ¾e jsem ve známém prostøedí. Ano, jsme v prehistorické krajinì, urèitì v té, ve které se natáèel Zemanùv film „Cesta do pravìku“, oblíbený to film mého dìtství. Ovšem „Lovci mamutù“ u¾ ne, ti by se urèitì toèili nìkde na Sibiøi – „gvùlivá tìm mamutùm se senem v hubì“! Zajímavostí zdejšího kaòonu jsou palmy, stromové kapradiny a slínové srázy, které se evidentnì dávají s ka¾dým deštìm do pohybu. Právì v takových lesích se odehrávaly souboje prehistorických „obrù“ z øíše zvíøat (!) v mém oblíbeném filmu.
Jestli¾e u nás doma bojují cestáøi se snìhovými jazyky, tak tady urèitì s tekoucími slíny! Fandím místním motoristùm a doufám, ¾e budou zdejší cestáøi také „V¾dy pøipraveni“! – stejnì jako u nás doma naši...
Za mostem na odpoèívadle a zároveò pøed dalším z „rukodìlných“ tunelù fotografujeme všechno co vidíme. Chuck, jako u¾ tradiènì, navazuje konverzaci. Tentokrát se starším man¾elským párem, který pøijel a¾ z Anglie. Vše sleduji zpovzdálí a kdy¾ anglická dáma zvedá hlas, rozkládá rukama a mává kabelkou, vidím, ¾e jde v konverzaci opìt do tuhého! V¾dycky jsem Chuckovi radil a» nezavádí øeè na královskou rodinu a její vztah k princeznì Dianì a její apaná¾i, ale Chuck je Chuck...
Poznámka è.16
Nejvìtší problém mnì pøi orientaci na NZ a pøi práci s mapou dìlaly místní maorské názvy. Jednak jsou dlouhé a navíc se v nich, mnohdy zcela neèekanì, slabiky opakují napø. Matukituki…, ale toto je jedno z tìch jednodušších jmen. Z toho dùvodu se mi øada jmen zdála stejnými, pletl jsem si je a ani „za boha“ jsem si je nemohl zapamatovat nebo nìkdy vzpomenout… Ke všemu se pøidala ještì jejich spojení s anglickými jmény a s jejich místní výslovností… doufám ale, ¾e se do pøíštì zlepším!
Po ukonèeném slovním souboji s anglickou dámou, pardon „konverzaèním cvièení“, jedeme koneènì dál. Do Stratford nám zbývá cca 90 kilometrù... Silnice stále klièkuje slo¾itým terénem kaòonu, který nám poskytuje stále nové a nové scenic pohledy. No, krása! Obèas zastavujeme, lovíme zmiòované pohledy a u¾ teï jsem zvìdavý na fotky.
Z deníku ani ze vzpomínek se mi z noclehování v Cabins ve Stratford nic zajímavého nevybavuje a tak bylo patrnì vše OK.
Ètvrtek 28. ledna, 8:00 a.m. Vèerejším dnem jsme se zaèali vracet z našeho výletu po NIs zpìt do Wellington. Vracíme se po západním pobøe¾í, tedy jinou cestou, ne¾ kterou jsme jeli k sopkám. Z Wellington se pak pøeplavíme trajektem zpìt na Ji¾ní ostrov - YIs, znovu do Picton, a odtud se po „známé cestì“ vrátíme zpìt, do Christchurch.
Dnes tedy projedeme oblastí Taranaki Peninsula (LP - v jejím¾ støedu le¾í Maunga Taranaki nebo také Mt.Egmont (2518 m), zvaný „vrchol bez vegetace“ – silnì pøipomínající africké Kilimand¾aro) do mìsta New Plymouth. Tato oblast je místem dlouholetých sporù mezi pùvodními vlastníky pùdy – maorskou dnes menšinou a bílými pøistìhovalci – dnes vìtšinou. Spory zapoèaly ozbrojenými konflikty nìkdy kolem roku 1860 a podle LP pøetrvávají v jisté formì dodnes. Na místní Maory se zjevnì nedá „zadupat“ jako na australské Aboriginis v nadìji, ¾e nìkam „uteèou“?! Navštívíme také místo známé pod názvem Paritutu Rock (LP-200m vysoká skála, pøipomínající pevnost) stojící nad pøístavem Port Taranaki-New Plymouth a tvoøící hranici zdejších kmenù Taranaki a Te Atiawa. Odtud pojedeme po pobøe¾í pøes Hawera, Whanganui, Bulls a Paraparaumu do Wellington. „Nìkde – kajsik“ pøespíme. Ráno 29. 1. odevzdáme v pùjèovnì auto a pøeplavíme se zpìt na South Island do Picton.
První zastávkou dnešní cesty byl lookout nad New Plymouth. Vyhlídka byla mimoøádnì pìkná a s námi oblast pozorovali ní¾e uvedení diváci:
1. jedna a¾ dvì velmi poèetné rodiny Indù + jejich dvì velká a móc stará osobní auta,
2. jeden, patrnì korejský, ale silnì „zaláskovaný pár“?! Mladík neustále kladl ruce na dívku, aby ji nejdøíve chvíli umìlecky tvaroval do urèité polohy a poté odstoupil a fotografoval tuto na pozadí mìsta… Málem jsem u¾ volal policii, nebo» se zde evidentnì jednalo o uèebnicový pøíklad „harashmentu“ a ještì na veøejnosti, ale Chuck mi to nakonec rozmluvil zcela logicky: “èi viš co si mo¾u mladi robi» v cizinì“?! No a to já nejen¾e nevím, ale ani netuším…
3. dále se zde zastavilo nìkolik aut s rodinami, které vida uvedené v bodì 2., radìji hned odjely. Zøejmì proto, aby se dìti morálnì nepokazily døíve ne¾ se pokazí pøirozenou cestou ve školce, pøípadnì pozdìji ve škole!
Další cesta nás pøivedla do Port Taranaki, pod pevnost - skálu zvanou Partitutu Rock. Výstup na vrchol se skládal ze dvou èástí. Nejdøíve jsme zdolali 286 schodù a následnì výstup pokraèoval „ferratou“, kterou sem tam zajiš»ovaly øetìzy. Kolem schodù bylo døevìné zábradlí s rùznými nápisy. Nás však, cestou vzhùru, zaujal pouze jeden jediný, ale nìkolikrát se opakující – oznamoval svìtu „dobytí“ jisté Marry v noci 20. oct. 2010! Patrnì se jednalo o mimoøádný poèin, který byl navíc ètyøikráte opakován, soudíme tak podle poètu zápisù na rùzných a zøejmì „památných“ místech!! Na závìr byl dokonce vyryt do døevìného zábradlí! Škoda, ¾e mùj fotoaparát byl mimo provoz… Z vrcholu skály – „alias“ pevnosti jsou zajímavé výhledy na všechny ètyøi svìtové strany. Východní výhled je na skupinu ostrùvkù zvaných Sugar Loaf Marine Reserve (LP- James Cook ku¾elovité zbytky sopek ènící z moøe nazval v roce 1770 „cukrovými homolemi-sugar piaf“, podle tvaru anglických cukrových homolí), které jsou dnes uzavøenou ptaèí rezervací.
Na obzoru Port Taranaki s Partitutu Rock vlevo a Sugar Marine Loaf vpravo.
Pohled s hory na vrakovištì, ale také na Mt. Egmont - bohu¾el je „kajsik“ vpravo vzadu dnes ale v mlze…
Pohledy z Partitutu Rock na Port Taranaki na „cukrové homole“ Sugar Loaf Marine, kde jsou ptaèí rezervace.
Výhled na ji¾ní stranu zaèíná øadami plynových nádr¾í na úpatí (LP-plyn se tì¾í v místním pobøe¾ním šelfu) a pokraèuje místním Portem. Západní pohled zaèíná na rozmìrném vrakovišti aut a konèí pohledem na Mt. Egmont na obzoru. Na severní stranì je pak vidìt dlouhou a èernou píseènou plá¾, konèící v nedohlednu. Chuck opìt nelenil. Nejen¾e peèlivì vyfotografoval všechny ètyøi svìtové strany vèetnì rackù, ale opìt procvièoval anglickou konverzaci. Dnes s turisty, kteøí se za námi také pomalu vydrápali nahoru! Byl to otec se dvìma synky, kteøí byli z výletu pìšky „vzhùru“ radostí bez sebe, èeho¾ projevovali navenek tím, ¾e vrhali na otce „radostné, ale kdy¾ se nedíval i radostnìjší pohledy“… Výsledkem tohoto konverzaèního kurzu bylo získání nového slova do Chuckova a i mého slovníku - sjúks, co¾ jsou tuleni! To mi Chuck laskavì prozradil cestou dolù.
Pomalu se posouváme po západním pobøe¾í NIs. Za mìsteèkem Hawera nastal slavnostní okam¾ik naší „Poutì“. Pøevzal jsem toti¾ øízení našeho Blue Bird do svých rukou… Po vystøídání míst v autì Chuck upadl na vedlejší sedadlo a ihned usnul. Tento projev dùvìry mi vrazil slzy dojetí do oèí, dodal sebevìdomí, a také nalil nových sil do ¾il!
Z cesty kolem pobøe¾í byly nejvìtšími zá¾itky návštìvy „plá¾í s rybáøi“ a také návštìva mìsteèka Foxton. Mìsteèka s krásnì restaurovaným vìtrným mlýnem, øíèním pøístavem, bohu¾el u¾ jen na 10ti namalovaných obrazech – velikosti 2x2 m a staøièkou mìstskou tramvají, která však bývá v¾dy o víkendech v provozu – pro pøíštì! Naši - tedy mou - pomalou jízdu završilo noèní hledání kempu na pøedmìstí Wellington... Nakonec jsem navzdory všem místním ukazatelùm a po cca dvoukilometrové jízdì v protismìru jednosmìrky v kempu pøistál.
Takhle Foxton vypadal nìkdy na pøelomu 19. a 20.století – podle LP to byl prosperující pøístav.
Dnes u¾ není po pøístavu ani stopa. Zbyl jen tento pùvodní, dnes nádhernì zrestaurovaný vìtrný mlýn…
Èekaje na Chucka pøed recepcí kempu vybavily se mi vzpomínky na pionýrský tábor ve slovenské ¼ubochni, ve kterém jsem trávil prázdniny v letech 1955 a¾ 1958. Stejné domky, stejné houfy dìtí, tam pionýrù, tady dìtí, asi bez politické pøíslušnosti, øvoucí a bìhající zbìsile v podveèer setmìlými ulièkami kempu. V Lubochni však u¾ starší chlapci zbyteènì nebìhali, ale jen postávali, kouøili a pøitom tiše a z úkrytu pozorovali osvìtlená okna dívèích ubikací a pøedevším pak koupelen. To si moc dobøe pamatuji neb mnì zahánìli cílenými ranami, kdy¾ jsem se chtìl dívat také, tehdy ještì nevìda proè! Toho posledního jsem si zde nestaèil pro tmu ovìøit, ale mo¾ná to bude stejné… Proè taky ne?!
Pøi stavìní stanu nás pak plašilo „burácení“ výfuku zn. “Abarth“ vozu Opel, který jeho majitel prohánìl dlouho do noci ulièkami kempu. Provoz pionýrského tábora v mých vzpomínkách provázelo však také podobné „burácení“. V roce 1956 a 1957 tento zvuk vydával táboru zapùjèený armádní „gazik“ s øidièem - vojínem základní slu¾by z místního VÚ. Na tento „vùz“, tehdejší „záklaïák“ pøednostnì „lovil naše sleèny vedoucí“ a jen „velmi pøíle¾itostnì“ zajiš»oval chod pionýrského tábora...
Píseèná kosa s rybáøi
…a tak to vypadalo na závìtrné stranì plá¾e s rybáøi
Pokraèování pøíštì…
Karel Jankù
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora