Putování Novým Zélandem (9)
(zemí krásné pøírody, stálých vìtrù, vìtrolamù, drátìných plotù a vìstonických Venuší)
aneb Pou» dìdouškù Novým Zélandem
Sobota 16.1. 8,30 a.m.
Dnes jedeme za povìstnou krásou Ji¾ního ostrova - Milford Sound (LP-je to nejsevernìjší a nejznámìjší z 15ti novozelandských pravých fjordù, tzn., ¾e je vyhlouben ledovcem a ne øekou, je dostupný po silnici „Milford Road“ a¾ od roku 1952, pøedtím jen pìšky po krásné Milford Track. Jeho maorský název je Piopiotahi – „opuštìný drozd“ a podle Maorù byl vytvoøen bohem Tu-to-rakiwhanoa, prvním bílým osadníkem byl Mr.Sutherland v roce 1877 a je také pova¾ován za otce místní turistiky).
Z Te Anau jedeme nìco pøes 100 kilometrù do Harbour le¾ícím na zaèátku fjordu. Podle LP, ale i nás dìdouškù v mitsubishi le¾í pøístupová silnice v oblasti neopakovatelné krásy, která byla urèitì mnohem lépe popsána a zobrazena v mnoha publikacích!!!ne¾ v naší „Pouti dìdouškù“...
Nejdùle¾itìjším místem této silnice je Homer Tunnel (mající 1200 m na délku), bez nìho¾ by vlastnì nešlo Te Anau spojit silnicí s pøístavem na konci fjordu.
Èekáme na prùjezd Homer - Tunelem
Poznámka è.10
Zmiòovaný tunel se zaèal budovat u¾ v roce 1935, v dobì celosvìtové hospodáøské krize. Tehdy se pracovalo jen s ruèními nástroji, „zbijakama, kombajnama TK 4 – tì¾ky krumpaè 4 kila a lopatama“, v rukou místních nezamìstnaných dìlníkù. Po mnoha stavebních komplikacích byl tunel nakonec „prora¾en“, nebo lépe „dora¾en“?!, a¾ v roce 1953! Turistùm, kteøí zde projí¾dìjí však tunel stále pøipadá jako „nedodìlek“! Tedy alespoò nám. Je to temná, nevìtraná mokrá nora její¾ stìny jsou stále tvoøeny jen holým, osekaným kamenem, a v ní¾ se jezdí jen jedním smìrem!
I na druhé stranì Homer Tunel je stejná skalní krása kterou také vytvoøil pevninský ledovec
Po kratším èekání pøed tunelem dojí¾díme kolem místního airportu k pøístavu. V informaèním støedisku u místního „Harbour“ si kupujeme lístky na výletní loï jménem „Spirit of Milford“ a v 11:00 p.m. vyjí¾díme do fjordu.
Zde je foto nám„propùjèeného køi¾níku“ Spirit of Milford, na kterém jsme pro¾ili nezapomenutelné dobrodru¾ství….. V pozadí, uprostøed, je hora Mitre Peak, na kterou jsme pùvodnì chtìli s Chuckem vystoupit spolu s mladou ostravskou krajankou JT, na NZ ¾ijící a vzpomínanou v úvodu
Vše o tomto fjordu u¾ bylo napsané a jeho krása byla nesèíslnìkrát vyfotografována a je opìvována na celém svìtì! Nás všech pìt dìdouškù jen mù¾e potvrdit, ¾e fotky ani superlativy v uveøejnìných komentáøích rùzných „Prùvodcù“ nel¾ou! Info lze vyhledat na internetu a i v jiných mediích na celém svìtì. V evropské krajinì fjordù, Norsku, jsme však ještì nebyli a tak opravdu nevím…
Lidé zatím nic netuší, kochají se, fotografují ale u¾ zaèíná foukat, zvedají se vlny a loï se kymácí…
Snímky nepatrných pohybù kpt.Chucka na palubì, uprostøed zmatené posádky a turistù, bojuje tak za naši záchranu…vzadu na hladinì je u¾ vidìt “bílé konì – pìna na vlnách“
Za pozornost z naší „Pouti dìdouškù“ fjordem však stála pøedevším záchrana námi pronajaté lodi „Spirit of Milford“, pøed ztroskotáním a následnì tím i záchrana našich vìènì mladých ¾ivotù.
Naše malá loï, která se jen tì¾ce probíjela kupøedu proti silném vìtru - 5 Bf a 5-ti metrovým vlnám, se toti¾ záhy po vyplutí dostala do “vá¾ných nerovnová¾ných“ problémù! Hrozilo její pøevrácení a tím, zcela urèitì, i naše smrt utonutím! Pøed ztroskotáním lod¡ „Spirit of Milford“ zachránil mu¾, který jako jediný na palubì postøehl nebezpeèí, které na loï ve fjordu èíhalo! Tímto mu¾em byl náš kamarád Chuck, jinak majitel licence “námoøní kapitán pro lodì do 50 t“. Chuck toti¾ zcela nepatrnými pohyby svého subtilního, 57 kilogramového tìla vèetnì odìvu a batohu s cigaretami a zapalovaèem po palubì dokázal nemo¾né, a pro laika tì¾ko pochopitelné! Ovlivòoval polohu tì¾ištì naší lodì - vyrovnával lodní záklony, pøedklony, ale i úklony bìhem plavby ve vlnách! Jak pozdìji prohlásil pro místní tisk a oficiální zpravodajství státní NZ TV, lodní kpt., Mr. Carlo Mario Caythammel, právì ono nepatrné ovlivòování tì¾ištì lodì zachránilo „Spirit of Milford“ pøed ztroskotáním....
„My z Ostravy k tomu mluvime asi tolik: „Díky Ti Chucku! Bo by zme v te studene vodì v ga»ach a ve vlnach, urèitì nìdoplavali gu bøehu“!
Další cestování, nyní ji¾ „na suchu“, probìhlo klidnì a bylo pøerušeno jen zastávkou u The Chasm s „hrnci“ vymletými vodou øeky Cleddau ve vápencovém masivu.
Vpravo dole, pod ¾ebøíky jsou vodou „vymleté“ hrnce ve vápenci. Celek trochu pøipomíná „Prielom Hornádu“ na Slovensku
Jedem opìt „pomalu“ do Invercargill, kocháme se výhledem z mitsubishi. Údolí, tvoøená asi ledovci?!, jsou na našich fotkách dobøe patrna, tzn., ¾e jsme obèas pøerušovali naši jízdu, zastavovali a vyrábìli scenic fotky. Bohu¾el se u¾ odpoledne objevily na nebi cirry, které spolu se sílícím vìtrem, se kterým jsme se setkali u¾ v Milford Sound, nevìstily nic dobrého. Celodenní vítr pøinesl naveèer i deš»ové pøeháòky navzdory tomu, ¾e veèer byl ve znamení mìsíèního úplòku – v jiné zemi má patrnì i mìsíc jiné mravy!
„Zabukované“ noclehy v Invercargill nám tentokrát pøinesly štìstí. Majitel motelu po krátkém zaváhání jestli nám povolí postavit stan na hotelovém trávníku radìji pro nás dva, Chuck a já, „udìlal“ cenu v motelu. A tak všech pìt dìdouškù spalo tentokrát spoleènì v jednom motelovém bungalovu…“, ale my s Chuckem zme to mnìli ze zlevu, bo zme platili tajak za stan“!
Nedìle 17. ledna, 8:30 a.m.
Povìøení dìdoušci Bojan s Chuckem, pøipravili itineráø výpravy na nejji¾nìjší èást NZ, Stewart Island a zpìt na SIs (LP - tøetí z hl. NZ ostrovù, Evropany objeven kpt.Cookem v roce 1770, jediná osada Obam s Rakiora museum, vìtší èást je neobydlena a pokryta køovinami, které jsou na místì vykácených lesù (asi opìt sekerou bílého mu¾e), na který se pøeplavíme z pøístavního mìsteèka Bluff. Odtud u¾ pojedeme pùjèeným autem kolem celého ostrova. Po návratu na pevninu se vrátíme zpìt do Invercargill.
Touto lodí odjedeme na Steward Island ( upozoròuji ètenáøe, ¾e vlevo nahoøe není vada materiálu ale mùj levý ukazovák)
Za deštì a protivìtru vyjí¾díme lodí „Stewart Island Experience“ - pøesnì podle jízdního øádu (LP - bouølivá plavba trvá cca 1 hodinu a „pytlíky“ jsou pro pasa¾éry pøipravené). My, putující dìdoušci, však nemáme bìhem plavby ve vlnách ¾ádné ¾aludeèní problémy. Klidnì pøihlí¾íme souboji kapitána s vlnami a s velkou GPS, práci jiných turistù se zdravotními sáèky a popíjíme k tomu kafe. Jsme u¾ zkrátka „staøí vlci“, já sice jen starý, ale Chuck je dokonce „ vlk moøský“….
S touto GPS snad trefíme kamkoliv…
Naše první zastávka na Steward Island
V pøístavu pùjèil Chuck auto a za stálého deštì se vydáváme na okru¾ní jízdu kolem ostrova, který le¾í v Rakiuru National Park. Bojan a Chuck sice vypracovali ji¾ zmiòovaný itineráø ostrovní cesty, ale poèasí, hustý déš» a mlha, nám nedalo šanci plán pou¾ít a uskuteènit. V pamìti mnì utkvìlo pøedevším sídlo prvního bìlocha na ostrovì. Byl jím americký velrybáø – „whaler“ Mr.Acker, který se zde usadil v roce 1836. Stavìl místním lodì a byl zde i prvním bílým obchodníkem. O¾enil se s Maorkou a v dosud stojícím kamenném domì spolu zplodili celkem 9 dìtí. Dùm s jedinou místností byl jak kuchyní, tak dílnou s kovárnou a stolárnou, ale i lo¾nicí – toho jsem vyèetl já, znalec anglického jazyka... Podle vnitøního chladu, vlhkosti kamenného zdi, kamenných postelí a místního èasto deštivého poèasí pøedpokládám, ¾e Mr. Acker urèitì dlouho nepo¾il a nejspíše pak zemøel na regma – jak této chorobì øíkávala moje bábi Anna z Lesnice u Zábøehu.
Velrybáøovo kamenné sídlo, kde jsem posléze i zasmrádl a dílna spojená s bytem…..
Dále si vzpomínám na telefonní budku a obrovský øetìz. Telefonní budku pøedstavoval telefonní pøístroj pøitluèený dvìma velkými høebíky na kmeni vzrostlého buku vèetnì telefonního seznamu, který zde visel na tenkém øetízku. Vše popsané bylo umístìno pod støíškou z vlnitého plechu pøitluèenou opìt høebíky nad pøístrojem ke kmeni zmínìného buku.
Obrovský øetìz vylézající z vody jak na pevninì, tak na ostrovì, je „údajnì“ symbolem jeho pevného spojení s pevninou.
Okru¾ní jízda ostrovem byla v tomto poèasí jen naší, bohu¾el a¾ zbyteènou.
Okru¾ní jízda ostrovem byla v tomto poèasí jen naší, bohu¾el a¾ zbyteènou, povinností! Navíc jsem bìhem jízdy prakticky nièeho nevidìl, nebo» jsem le¾el za trest v kufru auta! Byl jsem tak potrestán za šlápnutí do ovèího lejna na zahradì Lewis Ackerœ stone house, èím¾ jsem následnì a trvale„zasmrádl“...
Zpáteèní jízda pøívozem probìhla opìt bez problémù. Nìkteøí z nás, ti nejotrlejší dobrodruzi, cestou odpoèívali a tvrdì pospávali...
Vracíme se opìt deštìm do Invercargill.Všude kolem cest jsou znovu pastviny rozdìlené drátìnými ploty nebo vìtrolamy, na tvaru kterých je nejlépe vidìt síla vìtrù vanoucích od moøe... Pastviny jsou plné ovcí, krav, býkù a i jelenù, pøièinlivì okusujících trávu. Léto je zde pomalu za námi a na zdejších pastvinách jsou u¾ naskládané balíky se slámou nebo se senem. Cestu jsem doplnili krátkou zastávkou v Tokanui, kde si dìdoušci dali kafe do pohárkù a micubishi naftu do nádr¾e – „bo zme na to dneska rano jaxik zapomnìli“!
…tak dnes u¾ jenom „Dobrou…“ z Invercargill..
Poznámka è.11
Bilboardù s nápisem „FOR SALE“! bylo podle mì na Ji¾ním ostrovì bezkonkurenènì nejvíc. Chuck je ale názoru opaèného – tvrdí, ¾e jich bylo nejvíce na Severním ostrovì! Tak¾e kdo s koho? Snad to na pøíštím tripu doøešíme?!
Pokraèování pøíštì…
Karel Jankù
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora