Posázaví - Pikovická jehla

Pikovická jehla - je štíhlá skalní věž nad řekou Sázavou. Skalní věž je vysoká 20 m a na jejím vrcholu je dřevěný kříž. Vlastní vrchol je však přístupný pouze pro horolezce. I tak zde však máme slušný výhled do jejího okolí, především k řece Sázavě směrem na Pikovice. Za tmavým hřebenem nad vsí již teče řeka Vltava.

K Pikovické jehle bohužel nevede žádná turistická cesta, ani neznačená cesta. Kdo má zájem toto vskutku ojedinělé místo i přesto navštívit, má možnost jít z vlakové zastávky Petrov - Chlomek přímo po kolejích až k samé patě Pikovické jehly. Je však velice vhodné si předem vypsat všechny jedoucí vlaky v obou směrech, aby byl každý vždy předem připraven včas na vhodném místě uhnout jedoucímu vlaku.

Kdo nechce riskovat chůzi po kolejích, ale přesto si zažít dávku pořádného adrenalinu, tak půjde od vlakové zastávky dolů k Sázavě a z cesty odbočí vlevo na schody vedoucí k vlastnímu břehu řeky. Je to stejná cesta, jako by šel zkratkou na Třeštibok, avšak s tím rozdílem, že u chat neodbočí do tunýlku, ale půjdeme dál rovně po břehu řeky. Dojdeme tudy pohodlně až pod Pikovickou jehlu. Zde však idylka končí. Z tohoto místa se totiž budeme snažit zdolat Pikovickou jehlu skalním výstupem po velmi strmém umělém skalním náspu, který je složen z kamenů. Pokud si však násep pozorně prohlédneme uvidíme, že mezi kameny jsou menší či větší mezery, které se dají využít pro úchyt rukou i nohou. Je však nutno počítat i s tím, že každou mezeru může obývat zmije, či jiný had. Náš horolezecký výstup pak ještě budou pěkně znepříjemňovat větve keřů a stromů, které sahají až na vlastní skalní násep. Já měl na zádech jako vždy ještě batoh, a tak jsem byl každou chvilku pověšen na nějaké větvi, jako na šňůře na prádlo. Jakmile zdoláme tento těžký úsek naší cesty a ocitneme se na železniční trati, jistě neodoláme blíže prozkoumat Pikovickou jehlu a vylézt na ni, kam se jenom dá bez použití horolezeckého lana. Pokud jsme však již zde, tak by byla veliká škoda nezdolat protilehlé skalisko, které nabízí minimálně stejný výhled. Měl jsem to štěstí, že do zdolání skály dokonce pode mnou projížděl motoráček.

Z protilehlé skály zde vidíme nejen dlouhý úsek řeky Sázavy s Medníkem, který máme přímo před sebou, ale především celou západní oblast s Pikovicemi, které jsou pak lemovány na horizontu Brdy, pod kterými se nám skrývá soutok řeky Sázavy s Vltavou.

Ze skály máme přímo před sebou Pikovickou jehlu, na které si můžeme pohodlně přečíst pamětní štítky na kamarády horolezce a vidět, jak vysoko je skála nad řekou, a v jaké blízkosti od skály je vedena vlastní železniční trať.

Když jsem již byl na vrcholu skály, rozhodl jsem se, že využiji tohoto výškového převýšení k bližšímu průzkumu této partie. Vydal jsem se proto severovýchodním směrem, kde jsem předpokládal, že se nachází žlutá turistická cesta s Hadí vyhlídkou . Můj předpoklad byl správný, a tak jakmile jsem po chvilce prošel hezkou partií lesa, stanul jsem přímo na vrcholu Hadí vyhlídky. Přestože jsem zde již byl, tak jsem opět celou skálu podrobil důkladnému průzkumu, právě tak jako sousední vyhlídku Třeštibok, kam jsem následně popošel. Abych však mohl podat ucelený obraz o tomto místě, tak jsem se rozhodl, že se pokusím sejít po skalisku dolů až na vlastní železnici. Vybral jsem si směr a pomalu jsem se začal spouštět dolů. Sráz je zde však vskutku neskutečný, a tak jen velice těžko zde člověk hledá nějaká záchytná místa v podobě skály, či stromu. Navíc povrch skály je přímo posypán sutí, která se při každém kroku uvolňuje a padá dolů do údolí. S vynaložením obrovského úsilí jsem se přeci jenom dostal až do blízkosti železnice. Vše však mělo obrovskou slabinu. Spočinul jsem sice u železnice, ale vysoko na skále, která je naprosto kolmá a vysoká asi 30 m. Spustit se tudy dolů na koleje je naprosto nemožné. Přepadla mne bezradnost nad vzniklou situací. Vše se však zpravidla nechá řešit. Zvážil jsem tedy možnosti, kterých vskutku mnoho nebylo a pokusil jsem se pomalu stoupat zpět vzhůru. Při každém svém kroku jsem se snažil odklonit svůj směr západně tak, abych se dostal do rokle, která dělí mezi sebou obě vyhlídky. Postup to byl velice zdlouhavý a ne vždy se mi podařilo na první pokus najít to nejideálnější místo. Nakonec jsem se přeci jenom dostal na koleje.


Jistě asi nemusím říkat, jak jsem si spokojeně oddechl, když jsem spočinul na kolejích. Pokud bych předem věděl, co mne čeká, tak jsem do toho nešel. Když je však ouvej, tak se člověk dokáže v nouzi vypnout až k neskutečnému výkonu. Čtenář se mne zde asi zeptá: Bylo to nutné? Odpovídám, že nebylo, ale ještě dlouho na to budu vzpomínat. O tom jak vypadá tato partie si každý nejlépe udělá svůj vlastní obrázek z přiložených fotografií.

Když jsem již byl na kolejích, tak jsem se rozhodl nejen pěkně si prohlédnou tunýlek, ale projít celou trať po kolejích až do Luk pod Medníkem. Pokud sladíme svůj krok s pražci tak máme vyhráno. Na mnoha místech však s kolejemi vede souběžně cestička, která nám vše usnadní. Kolem trati nalezneme celou řadu pěkných míst.

V zatáčkách železnice si prohlédneme třetí pomocnou kolej, sloužící k přidržování kola vlaku před vykolejením a překlopením. Pozoruhodných míst, na kterých jsou zde vybudovány jednotlivé usedlosti je vskutku řada. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že téměř většina z nich je přístupná pouze pěšky, pak je s obdivem, jak bylo náročné sem dopravit materiál pro vlastní stavbu objektu.

Fotogalerie - ZDE

Luděk Horký

* * *

Zobrazit všechny články autora