Jenom dovolená

No řekněte – kolik z nás má možnost nebo štěstí podívat se k protinožcům? Pojďme se tedy projít Austrálií, aniž bychom se museli zvednout ze židle. Tak se pohodlně usaďme, brejličky na nos a pustíme se do cestování.

O pouštním hrachu, zkamenělé vlně a velkém pokladu Západní Austrálie

Po jedenácti letech shánění příspěvků po celé Austrálii pro děti s rakovinou, si Jožka přála mít konečně „jenom dovolenou.“

Jezdit po cestách necestách, zastavovat každé tři kilometry, čekat na mne, než se dohrabu, napájet mě, krmit mě a vůbec starat se o všechno, nebyl to pro ni žádný med. A tak jsem musel uznat, že si tu opravdovou dovolenou skutečně zasloužila.

Také jsem si umínil, že se budu tentokrát o ni starat já. A aby to bylo opravdu lepší, koupili jsme trochu větší a pohodlnější pojízdný domeček, Toyota Coaster. Postel, která se nemusí pokaždé rozkládat, sluneční panely, aby byla světla a fungovala lednička v odlehlých končinách bez elektřiny, TV, plynová kamna a dokonce i záchod. Všechno připravené k odjezdu, cesta lodí zaplacena, jenom ještě pár týdnů před odjezdem nechat si zkontrolovat oči a dát si nové brýle, přes ty staré už moc dobře neviděla. Při prohlídce očí oční lékař zjistil, že má v očích velký tlak a hned na příští den ji objednal k očnímu specialistovi. Byla to sice sobota, ale protože se specialista chystal na dovolenou, tak aby ještě obsloužil více pacientů, pracoval i v sobotu. Po krátké prohlídce ji poslal na scan, při kterém zjistili 2.5cm nádor na mozku. V neděli mě zavolali z nemocnice, abychom si přišli pro papíry a snímky a v pondělí se hlásili v 350 km vzdálené nemocnici v našem hlavním městě Hobartu. Ve čtvrtek byla operace, naštěstí to nakonec všechno dobře dopadlo, rakovina to nebyla.

Už uplynul od té doby rok, před měsícem měla ještě operaci oka, ale všechno se k dobrému obrací a jsme na cestě, kterou jsme plánovali na loňský rok.

Zjistil jsem si, jestli není náhodou cestou někde nějaký závod a k mému potěšení objevil, že v Adelaide se bude běhat 24 hodinovka, a tak mi nezbývalo, než se přihlásit. Nebyl jsem sice dost vytrénovaný, protože více než šest měsíců jsem vůbec neběhal, ale chtěl jsem to zkusit. Těsně před cestou a před závodem jsem navíc ještě onemocněl se zánětem průdušek.

V Adelaide jsme přistáli, když jsme přiletěli do Austrálie v roce 1969, strávili tam první rok, než nás pan Vyhnálek pozval na Tasmánii, abych pracoval v jeho sýrárně, takže Adelaide je pro nás ještě pořád docela posvátné místo. Závod začal v sobotu v 10 ráno a končil v neděli v 10 ráno, běhalo se na 2.2 km okruhu u Univerzity. Poprchávalo, bylo dost zima, což by nebylo normálně tak zlé na běhání, ale hlavně v noci, když byla opravdová zima, tak mě ty průdušky dost zlobily. Dokonce jsem musel během noci zalézt na chvíli do postele, abych se zahřál a trochu odpočinul, ale ještě za hodinu jsem měl ruce jako žába. Nakonec jsem to nějak dotáhnul do konce, celkem zaběhl ubohých 109 km, v porovnání s mým nejlepším výsledkem 193 km. Ale nelitoval jsem. Aspoň jsem zase poznal, jak je těm, kteří nebojují o nejlepší umístění, ale o přežití. A to je taky nová zkušenost, která pomáhá, aby člověk lépe pochopil problémy jiných lidí.

Někdo by řekl, že jsem cvok, že jsem si mohl vykoledovat zápal plic, ale výsledek byl pravý opak. Druhý den už nebylo po kašli ani stopy a byl jsem zase jak rybička.

Hned po skončení závodu jsme se vydali na cestu a skončili v Port Augusta. Odtud je už velice dlouhá cesta, 1,668 km, skoro žádná civilizace, až po Norseman v Západní Austrálii. Nachází se tam nejdelší úsek úplně rovné silnice v Austrálii – 146 km bez jediné zatáčky!

Nebudu popisovat každý detail, takových cestopisů už bylo napsáno dost, jenom pár dojmů, které mohou být zajímavé.

Jednou ze zajímavostí byla 12 km odbočka z cesty k zálivu Heads of Bight, kam se stěhují v březnu velryby z Antarktidy za účelem porodit mladé velrybičky v teplejších vodách, zdrží se tady 6 měsíců a to už jsou mladé schopny se vydat na cestu k Antarktidě. Strávili jsme tam pár hodin, těžké je se rozloučit s takovou úžasnou podívanou. Není to často, kdy člověk může pozorovat velryby z takové blízkosti a obdivovat, jak se bezstarostně převalují blízko břehu.

Počasí nám přálo, každý den svítilo sluníčko a bylo docela teplo, ale noci velice studené, až k nule. První povinná zajížďka, na kterou jsem se těšil už hodně roků, byla k „Wave Rock“, neboli k vlnové skále. Vypadá to opravdu jako obrovská zkamenělá vlna, dlouhá přes 110 metrů a vysoká 14 metrů, její stáří je 2,700 milionů roků. To se ještě ani dinosauři netoulali po zeměkouli!

Jižní pobřeží Západní Austrálie se podobá Tasmánii svými lesy a vinohrady. Moc pěkné, pro nás ale žádná zvláštnost. My spěcháme na sever, za teplem a krajinou, jakou doma nemáme. Cestou jsme konečně narazili na pár emu – australských pštrosů – měl jsem co brzdit, abychom do nich nenarazili v plném smyslu slova. Další zajímavé setkání bylo s hejnem malých, brčálově zelených ptáčků a možná to někoho překvapí, že to byly Andulky, které v přírodě jsou pouze zelené. Ty různé barvy pro ně nějak zorganizovali chytří chovatelé, ale jak to dělají, na to nemám mozek, abych to pochopil.

Kromě úžasné přírody mě velice zajímá historie, neuvěřitelné výsledky, docílené v tak těžkých podmínkách a v takové odloučenosti. Proto, když jsem před pár dny slyšel na ranních zprávách, že někteří učitelé historie tvrdí, že není důvod vyučovat australskou historii, protože je nudná, to bych s chutí někoho nakopl!

Asi 250 km na sever od Perthu jsme se stavili v Nambung Národním Parku podívat se na světoznámé „Pinnacles.“ Je to opravdu neuvěřitelný pohled na tisíce žulových sloupů, které se záhadně vynořují z okolní pouště. Jsou to ještě „mladíci“, podle údajů se sloupy utvořily pod zemí, ale vynořily se „teprve“ před 5,000 roky, což je v historii země jenom pár vteřin.

Třetí den po odjezdu z Perthu jsme už v Carnarvonu, v krajině, kde jsme předtím nikdy nebyli. Máme za sebou už přes 5000 km a necháváme si vyměnit olej. Rapidně se otepluje. A tady teprve začíná naše pravá dovolená.

Západní Austrálie (Western Australia – WA) je největší ze všech australských států. Jak veliká? 2.5 milionů čtverečních kilometrů! Pro lepší představu – vešlo by se do ní více než třicet Českých republik.

Pán Bůh ji obdařil nesmírným bohatstvím, pod zemí i na povrchu. Jednou rukou zachránila Austrálii před depresí, kterou trpěl celý svět. Díky Číně, která nakupuje naši rudu ve velkém, a také Japonsku, naše ekonomie zůstala v pozitivní situaci přes to, že naše Federální dělnická vláda rozhazuje peníze za nesmysly jako ožralý námořník. V Evropě byl náš ministr financí prohlášený za jedničku, my se tomu tady můžeme jenom smát.

To, co je nad zemí, je také pozoruhodné. Na jihu jsou krásné lesy a vinice, v zimě hodně dešťů a chladno. Zemědělství hraje významnou roli, od obilnin přes dojné krávy a hovězí dobytek až k ovcím, kterých se nachází velké množství dokonce i na severu, i když se krajina nezdá způsobilá pro chov dobytka. Ale díky obrovským farmám je zde i to možné. Směrem na sever se podnebí rapidně mění a na severu jsou tropy. Cestou je mnoho pouští, ale ne jenom samý písek, jak si mnozí představují, jsou to „živé pouště“.

Nachází se tam mnoho druhů živočichů, od hmyzu, plazů, ještěrek, hlodavců, ptactva a těch větších zvířat jako klokani, kterých je mnoho druhů, a další australská jako emu, dingo, wombat, possum, i plno těch, které sem dopravili první přistěhovalci, jednak domácí zvířata jako prasata a kozy, nebo dříve za dopravními účely velbloudy, osly a koně, mnohá zvířata zde zdivočela a teď se ve velkých počtech volně toulají v těchto končinách a v mnoha případech způsobují problémy. A to nemluvím o liškách a zdivočelých kočkách, které opravdu ničí hodně původních australských živočichů a ptáků.

Rostlin je tady nespočetných druhů, unikátních pro Austrálii. WA se hlavně chlubí přírodními květinami – roste jich tady přes 12,000 druhů, více než 60% z nich neroste nikde jinde než v Západní Austrálii. Jedna z nejúžasnějších je Sturt Desert Pea, neboli Sturtův pouštní hrách.
Po odjezdu z Carnarvonu jsme brzy přejeli přes Tropic of Capricorn, neboli Obratník Kozoroha. Vzdálenosti mezi městy se měří na stovky kilometrů, mezi nimi jsou jenom „Roadhouses“, které jsou vzdáleny od sebe až 300 km. Tam se dá koupit pár základních potřeb a naplnit nádrže benzinem nebo naftou. Platí se za všechno většinou o 50% více než v normální civilizaci. Dá se tam také kempovat, jsou tam záchody a sprchy, elektřina a také se za to musí pořádně zaplatit. S tím se ale musí počítat a nikdo si nestěžuje.

Otepluje se, za pár dnů už máme kolem třicítky. Krajina je převážně jednotvárná, rovina, pár keříků a sem tam nějaký strom. Když se objeví pár kopečků se skalami, tak se tam obyčejně objeví také doly. Pokračujeme do Port Hedland, které svým těžkým průmyslem a doly připomíná Ostravu. Ale přece je v tom velký rozdíl. Ulice jsou čisté, vzduch také a v předměstích všechno pěkné zelené. A k pobřeží není daleko, a tam je ráj na zemi. Málokdo z těch, kteří zde pracují v dolech, ve velké většině povrchových, vydělá méně než 100 000 dolarů za rok. Majitelé velkých dolů jsou nesmírně bohatí, jedna majitelka dolů, Gina Rinehart, byla nedávno vyhlášena za nejbohatší ženu na světě. A to samozřejmě nedá spát těm se socialistickým myšlením. Závist je sice jeden ze smrtelných hříchů, ale přesto to mnoha lidem hryže vnitřnosti a snaží se tyto boháče oškubat, jak se dá, a tak když se dostanou k moci, jako naše současná dělnická vláda, tak se do toho pustí. „Přece minerály v zemi patří nám všem, tak se o to musíme všichni dělit.“ Souhlasím s tím, že patří nám všem. Všichni máme právo a možnost opustit svoje pohodlná hnízdečka, vzít krumpáč a lopatu a namířit někam do pustiny a nakopat si jich, kolik chceme, zrovna jak to dělali ti, kteří jsou dnes tak velicí boháči. Je sice pravda, že je to velké riziko, opustit práci s pravidelným příjmem, dřít jako mezek a přitom si být vědom, že šance na úspěch je velmi nepatrná. Kolik z nás by to udělalo? Ale na dělení s těmi, co si to sami vydřeli, by nás bylo dost.

Oni ti boháči se nakonec těmi penězi nekrmí, ani se v nich nekoupou, ale investují je na další rozvoj. A také platí pořádné daně. Nedávno federální vláda povolila paní Rinehartové přivézt na dočasnou dobu 1600 kvalifikovaných pracovníků ze zámoří, aby mohla otevřít další doly. Při tak obrovském rozvoji důlního průmyslu je tady stále nedostatek kvalifikovaných lidí a bez nich by se nový důl nemohl rozjet. To se nelíbí uniím a těm, kteří závidí, že bude Rinehartová vydělávat ještě více peněz, než už má. To, že tam zaměstná dalších 6000 velmi dobře placených Australanů a bude plnit státní kasu dalšími miliony, které pomáhají k bohatství celé země, to už je vedlejší. Závist je u mnoha lidí prostě silnější než zdravý selský rozum.

Pokračování zítra…

Vlastík Škvařil

* * *
Fotografie © z archívu Vlastíka Škvařila
Článek otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan