Děti moje… (5)
aneb cesta do Indonésie

Komodo – Lombok – Flores – Bali
To jsou hlavní ostrovy, které jsme navštívili. Při plavbě lodí jsme zastavovali na několika malých ostrůvcích, kterých je ve Floreském moří nespočet…

Návštěva kmene Mengarajců

Na úvod vyprávění o návštěvě kmene Mengarajců, vám povím, jak se Indonésané zdraví. Informace mám ze slovníku, který jsme dostali, po příletu:

Selamat satany - Vítejte
Selamat pagi - Dobré ráno (pozdrav se používá do 11:00 hod.)
Selamat siang - Dobrý den (pozdrav mezi 11 a 14 hod.)
Selamat sore - Dobrý den (pozdrav mezi 14 a 18 hod.)
Selamat malam - Dobrý večer (po setmění)
Selamat tidur - Dobrou noc
Selamat jalan - Nashledanou (někomu kdo zůstává)
Selamat jalan - Šťastnou cestu
Selamat tinggal - Nashledanou (někomu kdo odchází)

Když to víte, přestanete se divit, že když se potkají dva lidé a než se pozdraví, podívají se na hodinky. Jiný kraj, jiný mrav.

Po dobrodružné jízdě v nákladním autě jsme dorazili na naši ubytovnu – mezi rýžová políčka. Opět pěkný standard. Přivítal nás majitel, jeho žena a tři děti - děvčátka.
Ubytování jsme byli ve dvou chatách s dvoulůžkovými pokoji. Sociální zařízení podobně jako pod sopkou Rinjani.

Porozhlédl jsem se po okolí, nafotil nějaké fotky a byl večer. Po večeři jsme trochu poseděli a podebatovali s majitelem. Dozvěděli jsme se jak se seznámil se svou ženou. Aby si ji mohl vzít, musel jejím rodičům zaplatit 50 miliónů Rupií jako věno. Všem se nám to zdálo mnoho. Spočítal jsem si, že když má tři dcery, je na stáří plně zabezpečen, když je pak výhodně provdá.

Protože nás druhý den čeká náročný výstup, šlo se brzy spát. Ráno jsem vstával před východem sluce, to znamená před šestou hodinou. Před mou chatkou tekl potůček, kde se děti chodily mýt. Možná jsem jim trochu vadil, ale tehdy mi to nedošlo. Byl jsem tam proto, že jsem fotil východ slunce.

Po snídani nás odvezli k místní škole, kterou jsme navštívili. Podle kostela a hřbitova, který byl nedaleko, byla škola křesťanská. Děti nám zazpívaly a něco přečetly. Na oplátku jsme i my zazpívali a rozdali dárky. Škola stála pod horou, kterou jsme museli zdolat, abychom se dostali na návštěvu ke kmeni Mengarajců.

Nastalo velké loučení s Evou a mladší Dankou, které pro zranění s námi nemohly jít.
Cesta nám trvala tři hodiny. Šlo se pořád do kopce až do výšky 1870 m. Většinu cesty jsem šel sám. Mám to tak rád. Nerad poslouchám zbytečné řeči. Rád naslouchám přírodě. Byl jsem však trochu nemile překvapen. Čekal jsem, když jsme šli pravým tropickým pralesem zvuky zvířat nebo ptáků a ono nic. Jen sem tam se ozval nějaký papoušek nebo opice. Jinak jen vítr a šum stromů…
Ptal jsem se co je toho příčinou. Byl jsem informován, že co bylo k snědku – snědlo se. Co k snězení nebylo, škodilo lidem - tak se to zabilo také. Prostě, civilizace na postupu.

Kousek za vrcholem hory se otevřelo údolí a v něm nádherná vesnička kmene Mengarajců.
Sešli jsme do vesničky. Byli jsme oficielně přivítáni - asi náčelníkovým – v jednom stavení. Součástí uvítání byla i informace o historii kmene.

Jsou křesťané. Jejích původní vlastí byla Sumatra. Zde žije již osmá generace. Dodržují všechny tradice a jedna z nich říká, že hosty vítá náčelník a představitelé kmene, což se právě dělo. Pro dodržení tradice jsme museli zaplatit menší obnos a byla nám darována slepice, kterou jsme museli všichni pochovat. Pak nám ji připravili na večeři. Na ukončení tohoto obřadu nás pozvali na večerní koncert. Samozřejmě jsme pozvání přijali. Mám-li být upřímný, když jsem viděl nástroje rozvěšené po příbytku, ani jsem se moc netěšil. Samé bubny a činely. Říkal jsem si, to bude kraválu…

Po ceremoniálu jsme se šli ubytovat. Dostali jsme k dispozici jednu chatu. Nevím jak obydlí nazvat. Překvapilo mne, jak byl vnitřek veliký - samozřejmě kruhový. Také mne překvapilo jak důmyslně byla chata postavena. Její konstrukce, větrání apod. Nábytek v naší chatě nebyl žádný. Jen po zemi byly roztažené rohože a v koutě byly uložené deky. Kuchyň a toalety byly mimo obydlí. Velice skromné bydlení.

Každá rodina měla svoje obydlí a všechen majetek byl společný a uložený v jedné skříni. Celé rodiny žiji společně. Informace od průvodce.

Po ubytování většina nás odpočívala. Šel jsem se podívat co odpoledne dělají obyvatelé vesničky. Při prohlídce jsem fotil. Nejpůvabnější byly samozřejmě děti. Tam kde schází slova, tam mluví fotky. Všechna práce se točí kolem pěstování kávy a různého koření. Všechno se suší. Když zapadne slunce vlhkost vzduchu se prudce zvýší. Proto se musí všechno co se suší na noc schovat. Práce je pořád dost. O sušení se většinou starají muži.
Všechny přebytky, které jsou na prodej a opačně, které jsou potřebné se nosí na zádech přes kopec, kterým jsme přišli. Nezávidím. Zkusil jsem zvednout pytel s kávou a měl jsem co dělat. Na fotce je vidět, jak si poradil místní. A to byl poloviční, než já!

Po nějakém čase vyšli na prohlídku i ostatní členové výpravy. Šli jsme se podívat na přírodní koupelnu v lese. Také jsem ji využil a chladná voda mne pořádně vzpamatovala.

Po večeři jsme šli na koncert. Byl jsem velice mile překvapen jak procítěně muzikanti hráli a zpívali. Byl mezi nimi i nejstarší obyvatel vesničky, který měl sólo.

Když skončili své vystoupení, chtěli, abychom jim zazpívali my. Nikdo se k tomu neměl, tak jsem zazpíval já. Jednu slovenskou, moravskou a českou písničku. Úspěch, ať už byl hraný, nebo opravdický, se dostavil. Přes zpívání jsem se skamarádil s nejstarším obyvatelem. Já byl také nejstarší. Rozuměli jsme si beze slov. Další postřehy popíšu ve fotogalerii. Pobyt ve vesničce mohl pro mne dopadnout tragicky. Moje pořekadlo zní - člověk může být blbý, ale musí mít štěstí. Já jsem to štěstí – náhodou - měl.

Jak už jsem psal, toalety byly mimo chatu. Podlaha chaty byla asi tak jeden metr nad zemí. Od toalet do chaty se šlo po žebříku. Nad ránem (byla ještě tma) jsem si abych nebudil ostatní nerozsvítil čelenku a šel na toaletu. Překročil jsem první příčku na žebříku a skutálel jsem se na zem. Je zajímavé kolik myšlenek člověku během okamžiku proběhne hlavou. Zásadní byla - nesmíš si zlomit nohu - proto nesmíš spadnout na břicho. Zkrátím to - podařilo se mi přetočit se na rameno. Tolik nadávek za vteřinu už asi v životě neřeknu. Opatrně jsem se zvedal a zjišťoval co mi je. Nic zlomeného - to byla první dobrá zpráva. Asi natažené levé vazy na pravém koleně a naražené dva prsty na levé ruce. Potíže mám ještě dodnes. Takže se vlastně nic nestalo. Jožko (který byl u mne když jsem se ještě válel) byl rád, že je vše v pořádku.
Nebudu psaní zbytečně protahovat. Ráno jsem fotil a i zpáteční cestu jsem zaznamenal.

Ke škole jsem došel opět sám a čekal jsem na ostatní. Když jsem tak seděl a koukal jak je ten svět krásný, přišli ke mě tři větší školáci a začali na mne mluvit. Jako vždy jsem jim odpověděl, že anglicky nemluvím.
Teď to přijde.
Na očích jsem jim viděl to ohromné překvapení. Bílý pán a neumí anglicky? Jak je to možné? Uviděl jsem i malé pohrdáni. Vím, že už i v Nepálu, Tanzanii a asi i Indonésii dělí turisty na bílé - to jsou Američané a žluté - to jsou Japonci. Pak je jim divné, že člověk nemluví anglicky. Vysvětlit jim to musí jejich učitelé.

Skončila další etapa našeho putování. Posnídat, naložit bágly a pokračovat. Čeká nás po osmi hodinové cestě nákladním autem přespání v krásném hotelu s jedním nepěkným zážitkem přelet na ostrov Bali. Tři dny rekreace a domů.

Moje povídáni doplním ve dvou fotogaleriích - v komentářích pod fotkami. Pobyt mezi domorodci byl pro mne velice zajímavý.

Doplňuji fotogaleriemi:
Škola a výstup
Pobyt ve vesnici

Děti moje - aneb cesta do Indonésie - 1
Děti moje - aneb cesta do Indonésie - 2
Děti moje - aneb cesta do Indonézie - 3
Děti moje - aneb cesta do Indonésie - 4

Fotogalerie - 1
Fotogalerie - 2
Fotogalerie - 3
Fotogalerie - 4

František Blabla

* * *

Zobrazit všechny články autora