Děti moje… (4)
aneb cesta do Indonésie

Komodo – Lombok – Flores – Bali
To jsou hlavní ostrovy, které jsme navštívili. Při plavbě lodí jsme zastavovali na několika malých ostrůvcích, kterých je ve Floreském moří nespočet…

Návštěva NP na ostrovech Komodo a Rimca

V Indonésii se na silnicích jezdí vlevo. Doprava ve městech je chaotická. Jezdí zde velice mnoho motorek malého obsahu. Byli jsme informováni, že na Bali neexistuje veřejná hromadná doprava. Taxíky, které většinou jezdí za 50 000 Rupii bez ohledu kolik je cestujících, jsme využívali. Pro místní občany slouží půjčovny motorek. Jak už jsem psal, že je zde doprava chaotická - jezdí se zde jak kdo má odvahu. Odvahu asi mají všichni. Předjíždí se oboustranně, jednoduše tam, kde je místo. Ctí se tak akorát semafory. Nějaké rozdělovací silniční čáry je nezajímají. Mimo město se před zatáčkami troubí. Jednou mne Jožko vezl na motorce z večeře na Bali a neměl jsem z toho dobrý pocit. Jezdit tam bych si netroufl. Ještěže jsme se zdržovali mimo větší města.

O plavbě lodí, kterou jsme měli sami pro sebe, jsem psal v minulém povídání. Více o této plavbě vypovídají fotografie. Nenacházím slova, která by vyjádřila ten krásný pocit, když je člověk na lodi, obklopuje ho moře, nemá žádné starostí, jen pozoruje ostrovy kolem kterých proplouvá. Anebo pro změnu se jen tak koupe, nebo pozoruje podmořskou krásu. Na to se asi nezapomíná.

Abychom naši pohodu trochu zpestřili, zastavili jsme se na ostrově Komodo v tamějším Národním parku. Největší atrakcí, jsou tam místní varani. Říká se o nich, že jsou největšími plazi na světě.

Prošli jsme park za doprovodu průvodců. Volně v přírodě žijícího varana jsme viděli jen jednoho. Kdyby nám ho neukázal průvodce, tak bychom si ho ani nevšimli. Tak dokonale je zbarven. Nehýbe-li se, není šance jej zaregistrovat. Dá se říct, že i menší živočichy jsme viděli jen tehdy, když nám byli ukázáni.

Prošli jsme se parkem a něco nafotili. Krásnou přírodou jsme došli až do míst, kde bydlí zaměstnanci parku. Zde jsme si mohli varany prohlédnout dostatečně. Ony potvůrky nejsou sice ochočeny, ale přišly na to, že potravu zde mají velice dostupnou, jsou chráněni a tak se do blízkostí lidí nastěhovali. Při focení jsme byli velice hlídáni, neboť ty potvůrky se zdají netečné, ale prý jsou nevyzpytatelné.

Po prohlídce jsme se vrátili na loď a přepluli na ostrov Rinca. Ačkoliv je tento ostrov i Národní park méně známý, mně se na něm příroda i varani více líbili.
Opět jsme všechno prošli, nafotili a vrátili se na loď. Až teď jsem si uvědomil, že jsem nesledoval jak plynou dny, který je den a jaké je datum. Polepším se a sdělím, že píšu o 18. září a byla to středa.

Je čtvrtek 19:00 hod. a máme budíček v 05:30 hod. Jsme pořád na lodi. Připlouváme, nebo už jsme v přístavu Labuanbažo na ostrově Flores. Tady naložíme batohy a nasedáme do nákladního auta. Byla to, podle mého odhadu 3,5 tunka.

Už doma mi vrtalo hlavou, proč nás budou přepravovat na nákladním autě. Na místě nás čekalo auto upravené pro přepravu osob. Sedačky byly polstrované desky a opěradlo, umístěné napříč nákladním prostorem. V těchto končinách normálně používané. Měli jsme velkou výhodu proti místním, že nás bylo jedenáct. Místních se musí vejít někdy až čtyřicet, možná i víc.

Jízdu jsem nazval jízdou smrti. Zpočátku se jelo do velice strmých hor, asi tak 3hod. Seděl jsem na kraji, takže jsem viděl dopředu. Do tak strmých serpentin jsem ještě nikdy nejel. Probíhaly mi hlavou asi takové myšleny - jak bychom skončili, kdyby se něco pokazilo v převodovce. Tak strmý kopec by brzdami asi neubrzdil. Auto pořád jelo na plný plyn. Pochopil jsem, proč jedeme nákladním autem. Autobus by to určitě nezvládl.

Ovšem, to jsem ještě nevěděl co na nás čeká. Jak už jsem psal, asi po třech hodinách stoupání, jsme se přehoupli přes vrchol a začalo se klesat. Motor vyl jak šakali na poušti (jestli tam žijí).
Z ničeho nic jsme odbočili z hlavní cesty a teď to začalo. Cesta byla asi tak maličko širší než naše cyklostezky. Žádné patníky nebo zábrany. Když jsem viděl jak jedeme úplně po kraji (asi nezpevněného) okraje cesty (pokud se tomu, po čem jsme jeli, dalo říct cesta), tak jsem se poprvé v životě bál o svůj bídný život. Úbočí hory po které jsme klesali bylo hrozivé. Poprvé jsem si říkal co tam dělám a jestli mi to je zapotřebí. Zkrátím naší 7hodinovou jízdu a řeknu, že za tu hrůzu a nervy to stálo.

Dojeli jsme do vesnice, která ležela nedaleko moře mezi rýžovými políčky. Ubytování jsme byli v eco lodge. Ubytování standardní a v krásném prostředí. Čeká nás podle programu čtyř hodinová cesta, z 90 % do kopce - džunglí. Předtím ještě navštívíme místní školu a pak za kmenem Mengarajců. Tito se před mnoha léty do tohoto kraje přestěhovali ze Sumatry. Jsou to křesťané. O tom všem, však příště. Malá poznámka na konec - cestu jsem nefotil. Ani mne to v té hrůze nenapadlo.

Děti moje - aneb cesta do Indonésie - 1

Děti moje - aneb cesta do Indonésie - 2

Děti moje - aneb cesta do Indonézie - 3

Fotogalerie - 1
Fotogalerie - 2

Fotogalerie - 3

Fotogalerie - 4

František Blabla

***

Zobrazit všechny články autora