Koupání na Gran Canarii

Tak jako každý rok i letos jsem měla potřebu načerpat koncem léta sluníčko a energii na některém slunečném místě, říkám si, posílím si imunitu, zaplavu v moři a vůbec cestování je můj koníček.

Vybrala jsem si Gran Canarii, jeden z Kanárských ostrovů věčného jara, také proto, že jsem letěla sama a tento ostrov již trochu znám.

Krásný kruhový ostrov, z letadla vidíme tvar sopečného kuželu a zblízka je prostě nádherný. Každý si má možnost vybrat letovisko dle svého přání, neboť Gran Canaria je nazývána „miniaturním kontinentem“ a konec září – říjen je opravdu příjemné počasí a hlavně teploučký Atlantik.

 
Mám ráda oblast v blízkosti Maspalomas nebo-li malá Sahara. Nekonečné písečné duny, jež se táhnou po ploše 250 hektarů jsou natolik veliké, že si opravdu připadám jako na Sahaře.

Vstávala jsem brzy, v hotelu nebyl problém se snídaní a dlouhou pobřežní promenádou jsem k dunám došla. Po ránu byl písek docela přijatelný, chladivý, ale jakmile sluníčko bylo výše, začal poněkud připalovat do chodidel, ale bylo téměř liduprázdno a já byla, ač sama, spokojená.

Došla jsem si k majáku Maspalomas, který je na úplném jihu ostrova. Světlo majáku je umístěno ve výšce cca 60 metrů a je vidět až ze vzdálenosti 19 mil. Byl dokončen v roce 1890 a v roce 2005 byl prohlášen národní památkou.

Na pobřežní promenádě si fotím starořeckého boha moře a vodního živlu Poseidona, vhodím mu peníz do připravené mističky a nevím jak mohl poznat, že jsem Češka, z oblečení určitě nikoliv, všichni turisté vypadají nějak stejně. Dá mi tři duhové skleněné kuličky pro štěstí a nějak asi vytušil, že to štěstí budu potřebovat.

Poděkuji mu a Poseidon se dá do řeči, zjistím, že je z Brna, střídá se s kolegou a po skončení „směny“ si uvaří rajskou omáčku s knedlíkem a sekanou. Bylo to docela příjemné setkání, budu na něj ještě tento den dost vzpomínat.

Pomalu se loudám podél Atlantiku, který je zpěněný, vzbouřený, samozřejmě je zákaz koupání. Je velmi příjemné jít bosky, nořit se do písku, brouzdat se v teplé vodě. Ovšem sluníčko sílí, voda je teplá a já přicházím do několikakilometrové části oblasti, která je proslulá nudismem.

Nudistická pláž je zde oficiální, nikdo se nad ničím nepozastavuje. Vzpomenu si na mládí, kdy jsme jezdívali do lomů Ameriky v Českém krasu a byli vyháněni příslušníky SNB i na to, jaké bylo krásné koupání v noci v jihočeských rybnících.

Takže, kdo by odolal, jsem sama, zcela určitě není před kým se stydět, nejsou zde ani členové rodiny, ani přátelé, ba ani nadřízení ze zaměstnání. Takže honem svléknout plavky, vše dát do batůžků, který je zcela nezbytným doplňkem mých dnů a ponořit se do hebkých vln Atlantiku.

Asi jsem při koupání zcela zapomněla na čas a hlavně si dostatečně nehlídala svůj malý batůžek, to koupání bylo tak skvělé, že jsem nějak nevnímala čas ani směr vln.

I vyjdu z moře na břeh. Všechno je nějak jinak a já hlavně nevidím svůj batoh, kde mám svršky, foťák, mobil, kartu do hotelu, oblečení, a další potřebné nezbytnosti. Ó, jé, těžká chvíle, hledám, batoh nikde, co si počnu??? Vidím posed plavčíka a vydám se k němu a svými pár německými slovíčky mu líčím svůj problém, docela komická situace, ale moc do smíchu mi nebylo.

Mládenec praví: no, problem, madam, no problema, a volá policii, situace se vyhrocuje, oblečení nemám žádné, na hlavu mi pere sluníčko. Po pár minutách přijede auto s třemi krásnými mládenci, samozřejmě zcela oblečenými, opět praví: no problémy, madam.

Já tedy měla problém veliký, říkala jsem si, snad mi půjčí nějakou deku, prostěradlo nebo něco, nejraději bych se propadla anebo, kdyby mi tak bylo dvacet, či třicet….. let. Policisté mě posadí do auta a krok za krokem se vracíme zpět po pláži a já usilovně koukám, kde by mohl být můj batoh. Kupodivu ho najednou vidím, byl opravdu dost daleko. Moje radost byla převeliká, poděkuji, nasoukám se plavek a pádím raději po mořském břehu pryč, směr můj hotel.

Samozřejmě po desítkách metrů mi otrne a řeknu si: půjdu se zase vykoupat, pocit volnosti a svobody zvítězí, opět odložím všechny svršky a ponořím se do vln Atlantiku. Jsem ovšem už daleko více obezřetnější, po batohu se dívám a nezůstanu ve vlnách dlouhou dobu.

Do hotelu se vracím a pro sebe si udělám předsevzetí, až přijedu z dovolené musím se naučit více slovíček, kdyby opět nastala nějaká prekérní situaci.

Gran Canarii jsem si jinak projezdila sítí autobusů, i při mé jazykové nevybavenosti je to možné, stačí mít mapu a řidiče autobusu se třeba i 2x zeptat na cíl cesty. Příště to bude o mé cestě do přístavu Puerta de Mogan, event. do hlavního města.

Tak složitou, nezáviděníhodnou, situaci jako byla na pláži v blízkosti Maspalomas jsem už naštěstí nezažila.

Text i foto:Květa Roznětínská

***

Zobrazit všechny články autorky