Děti moje… (2)
aneb cesta do Indonésie

Komodo – Lombok – Flores – Bali

To jsou hlavní ostrovy, které jsme navštívili. Při plavbě lodí jsme zastavovali na několika malých ostrůvcích, kterých je ve Floreském moří nespočet. O tom však přijde řeč později.
Ještě než začnu navazovat na první díl přidám malý postřeh. Indonésané skoro všichni kouří. Proč taký ne, když jim tabák roste na zahradě. Indonésané jak píší, tak také vyslovují. Protože každé pravidlo má výjimky, tak J čtou dž a C vyslovují č. Toť vše.

Ráno budíček v 7:00 hod. Probuzení bylo dost kruté, protože jsem toho moc nenaspal. Posunutí času dělalo potíže.

Snídaně byla kontinentální, hrazená cestovní kanceláři - čili nic moc. Hodně dobře mi udělal teplý čaj. Batohy už byly naloženy. Zbývalo nastoupit do autobusu a odjezd na letiště. Přelet na Lombok trval jednu hodinu. Znovu do autobusu a tříhodinová jízda krásnou krajinou do oblasti pod sopkou Rinjani. Zapomněl jsem podotknout, že výlet a výstup na sopku byl fakultativní (příplatek něco přes 2000 Kč). Nejeli Eva a manželé Petr a Marie. Jelo nás tedy všeho všudy osm lidí.
Ti co zůstali měli svůj program. Koupali se u moře.

Po třech hodinách jízdy, jsme dorazili do základního tábora na pokraji městečka, nebo větší vesnice - Sumbawa.
Ubytování bylo v pěkných chatkách. Čisté a pohodlné postele. Měl jsem k dispozicí dvě.
Zajímavé a nezvyklé bylo sociální zařízení. Byla to místnost cca 2x3m. V koutě u zdi mísa WC a vedle ní stál obrovský hrnec. V průměru přes metr a vysoký po pás. V něm byl hrnec asi tak 3 až 4 litrový. Chvíli jsem dumal co s tím a když jsem se chtěl okoupat, tak jsem na to přišel.
Vedle na zdi byl vodovodní kohoutek. Vlezl jsem do hrnce, nabral vodu do hrnce, poléval se a tak jsem se okoupal. Výhodu měli ti, co byli dva. Jeden poléval a druhý se myl. Upotřebená voda se použila, na splachování. Jak jednoduché a ekologické.

Když jsem se okoupal a trochu rozhlédl, pozval nás Jožka na oběd do muslimské rodiny. Nedalo se to odmítnout. Velice mne mrzí, že jsem si nevzal foťák. Kamarádi však fotili a slíbili, že mi fotky pošlou. Pak je ukážu.

Před domem jsme se sezuli. Vešli do skromně zařízené velké místností. Podlaha byla celá pokrytá koberci. Stolovalo se na zemi. Muslimové jedí pravou rukou. Nám byla podána vidlička a lžíce. Jožka znalec nám poradil, že nejvíce potěšíme domácí, když použijeme jen lžíci a s chutí budeme hodovat. To jsme také udělali. Jídlo bylo chutné, avšak kdo nemá rád ostrá jídla, musel si dát pozor na přísady, které byly podávány zvlášť. Jen jednou jsem se spletl. Byla to opravdu síla! Horký čaj jsem necítil.
Jedli jsme, základ byla rýže (vždy), nudličky s omáčkou, hodně zeleniny, co zahrada dá, ovoce a malé rybičky. Pozor na ně, byly ostré jako břitva. Na samostatném talíři bylo podáváno osmahnuté (ogrilované?) na kousky nasekané kuře.

Po obědě jsme se vrátili do tábora. Potkal jsem se s Martou, která mi nabídla procházku po zdejším městečku a okolí. Měla domluveného průvodce. Až teď když o tom píšu, jsem si uvědomil, že jsem ji nepřispěl na toho průvodce. Snad mi to odpustila.

Procházka trvala asi tak dvě hodiny a byla velice poučná. Viděli jsme jak žijí úplně ti nejbídnější. Měli by to vidět všichni ti, co se jim pořád něco u nás nezamlouvá. Přesvědčili jsme se, že děti jsou nádherné. Rády se fotí (a nejen dětí). Je na nich vidět jak jsou šťastné, když jim odpovíte na zamávání. Nemluvě o tom, když je obdarujete drobným dárkem. Na jejich očička nelze zapomenout. Jejich hračka (u kluků) byla oježděná pneumatika.

Už když jsme za městečkem stoupali na trochu strmý, ale ne vysoký kopec jsem cítil, že se mnou není něco pořádku. Nohy jsem měl nějak roztřepané a pociťoval jsem slabost. No nic, říkal jsem si. Vyspím se a ráno bude líp.

V noci jsem se vzbudil trochu zpocený a byla mi zima. Vzpomněl jsem si na Kilimandžáro a do zpěvu mi nebylo. Aklimatizační potíže a zítra nastupujeme na výstup. Převlekl jsem se a spal až do rána.

Ráno bylo krásné, čisté, modré nebe. Bývá tak čisté do 10ti hodin. Pak se začnou po obloze tvořit mraky a odpoledne už sopku není vidět.

Vezmu to zkrátka. Tentokrát mne tělo nepodrželo. I přes veškerou snahu a vůli neumím moc prohrávat, ale s přibývajícím věkem se to asi budu muset naučit. Musel jsem to po třech hodinách chůze vzdát. Kopec to nebyl nijak obtížný, takových jsem už vyšel hodně, ale nešlo to. Bylo hrozné vedro. Nevadilo mi horko od slunce, ale spíše prach a horko od tmavé země. Zem pekelně žhnula. Vzpomněl jsem si co jsem doma slíbil a vzdal to. Jožka mi vzal batoh, hned se mi šlo líp a vrátili jsme se. Do tábora mne dovezli na motorce, kterou zařídil Jožko.
Zbytek dne jsem odpočíval. Další den jsem fotil a pozoroval krajinu. Je to jako v kině. Krajina se s mraky stále proměňuje a pořád je na co se dívat.

Měl jsem dva dny pro sebe. Druhý den jsem se už cítil dobře. Prozkoumal jsem okolí a večer jsme opět byli pozvání na večeři do soukromí.
Na večeři se jelo na motorkách. V Indonésii je velice mnoho motorek. Opět se všechno opakovalo, jen s tím rozdílem, že v místností bylo šero. Takže jsem si spletl pána domů s babičkou.
Když místním zbude od jídla rýže, tak jí usuší a udělají z ní krekery. Celkem byly chutné. Ještě jsme dostali jako moučník vařený nebo pečený banán. Ten mi moc nešel.

Třetí den jsme jeli k vodopádu a k první muslimské modlitebně na indonéském území. Byla založena v 16.století.

Ještě jednu skutečnost popíšu - zpívání z minaretu. Večer začal muezzin zpívat v 18 hod a vydržel až do 22 hod. Ráno začal opět v 06 hod do 08 hod.
Po prohlídce vodopádu a výborném koupání jsme se sešli s turisty horolezci. Přišli trochu pozdější. Mladá Dánka si poranila koleno a aby smůla byla naplněna, ještě si otlačila prsty na nohách. Kdo to zažil ví co to obnáší.

Výsledek výstupu.
Z osmi vycházejících jsem prvý odpadl já. Na vrchol sopky vyšli Jurko z Košic (běhá maratóny), Jurko od Bratislavy a za Čechy Marta. Pod vrchol se dostala Danka starší. Ostatní došli do stanového tábora ke kráteru. Důležité bylo, že vyšel Jurko od Bratislavy, neboť celý zájezd natáčel. Všichni máme slíbené DVD.

Udělali jsme společné foto v dědince Senaru. Přesun do přístavu a pak malou lodicí (byly velké vlny, zážitek na celý zbývající život) na ostrov Gili. Bylo to 5 km od Lomboku.
Ubytování v pěkných chatách. Do postele jsem se dostal ve 22 hod.
Zítra nás čeká šnorchování…

Děti moje - aneb cesta do Indonésie - 1

Fotogalerie - 1
Fotogalerie - 2

František Blabla

***

Zobrazit všechny články autora