Tropický ráj, ostrov Bali

Na kouzelný tropický ostrov Bali jsme se se ženou Máňou na pár dnů vydali vloni. A hned jsme propadli jeho neodolatelnému kouzlu. Pár dnů však zdaleka nestačilo k tomu, aby si člověk mohl udělat nezkreslený obrázek. Protože však na nás Bali udělalo příznivý dojem a navíc tam přechodně žila naše dcera s vnučkou, rozhodli jsme využít situace a ostrov letos znovu navštívit. A to přímo na pět týdnů.

Přímý let z Melbourne do hlavního města Bali, Denpasaru, trvá bratru šest hodin, protože pilot musí zápolit s protivětrem. Jelikož jsme za pobyt díky dcerce nemuseli platit, práskli jsme se přes kapsu a byť ošuntělí penzisté, letěli jsme v první třídě. Netrvalo dlouho a uvědomili jsme si, že jsme v tomto případě naběhli na vidle a utratili bankovky pro nic za nic. Sedadla byla sice kožená a celkem tak široká, že jsem neměl potíž se do mého vtěsnat, dokonce bylo v letence zahrnuto dobré jídlo, ale pasažér sedící přede mnou si sedadlo sklopil tak, že mě připravil o místo na nohy. Navíc vedle v řadě sedělo po celý let z plných plic ječící dítě, které nás připravilo o jakýkoliv pokus o spánek. Nepomohlo ani valium zkombinované se spacím práškem a zacpané uši. Nejenom že dítě ječelo, jako když ho na nože berou, ale svým řevem probudilo kolem spící dětičky, které se samozřejmě přidaly a svým řevem zakrátko přehlušily celkem příjemný hluk motorů. Navíc se jedno děťátko poblilo a nemusím zdůrazňovat jak to přispělo k mojí náladě.

Nevyspalý a mrzutý jsem vystoupil z letadla a do obličeje mě udeřil horký noční tropický vzduch. Ten mně trochu zlepšil náladu, hlavně když jsem si vzpomenul na mrazivé zimní Melbourne, které jsme před šesti hodinami opustili.
Navzdory tomu, že bylo po půlnoci, ponuré letiště se hemžilo stovkami lidí jako ve dne. Denpasar je totiž populární destinace pro turisty z celého světa. Nálada mně spadla na bod mrazu, když jsme zjistili, že nás nikdo na letišti nečeká. Usilovné a zmatené pobíhání po prostorách letiště nepřineslo kýžený výsledek. Dcerka, která nás měla vyzvednout, nikde. Jako vždycky jsem propadl panice. Jenom Máňa jako pokaždé v prekérních situacích zachovala chladnou hlavu a ubezpečila mě, že se nebudeme muset prvním letadlem vrátit, ale že si třeba můžeme najmout taxíka, protože jsou na Bali za babku. To, že jsem doma zapomněl dceřinu adresu a že jsem neměl na Bali fungující mobil, abych se s ní mohl spojit, jí nedošlo. Byl jsem tomu rád, protože kdyby i Máňa zpanikařila, byl by konec.

Zatímco jsem byl díky nervům už asi popáté na oné místnosti, Máňa systematicky pročesávala letiště. Udělala dobře a mám ji za to rád. Když jsem se totiž vrátil z nutné návštěvy toalety opatřené dírou v zemi, kde jsem z podřepu díky svým zchátralým kolenům nemohl vstát a dožil jsem se potupy tím, že mě usměvavý zřízenec opět postavil na nohy, vrhla se mi kolem krku rozesmátá dcerka, kterou Máňa našla opodál. Vysvětlila, že letadlo přiletělo o půl hodiny dřív a proto na letišti nebyla. Samozřejmě, že jsem jí v duchu odpustil a konečně se z plných plic nadýchl provoněného vzduchu a začal se těšit na pět týdnů lenošení.

Po hodinové jízdě jsme dorazili do opulentní vily, kterou dcera pronajímala v předměstí Canggu. Ano, vila obrovská s dvacetimetrovým bazénem, tropickou vegetací, ale s tak strašnou přístupovou cestou plnou výmolů, že po ní někteří taxikáři odmítali jet, aby se jim automobil nerozpadl. Vrhli jsme se do postele, abychom se alespoň pár hodin prospali a netrvalo dlouho a usnuli jsme za příjemného šumění klimatizace. Zanedlouho nás však ze spánku neurvalým způsobem probudily podivné a hlasité zvuky ještěrky geko. Ty nás provázely po celou dobu pobytu, kdekoliv jsme byli ubytováni. Bušením do zdi zvuky přestaly, ale stejně jsme neusnuli, protože nás za rozbřesku probudilo hlasité halekání farmářů z rýžových políček naproti naší vile, kteří taháním za labyrint provázků, na kterých byly připevněny plechovky, a hlasitého křičení odháněli hejna ptáků, kteří si chtěli pochutnat na úrodě a tak připravit farmáře o živobytí. Trošku nás to dohánělo k šílenství, ale naštěstí to trvalo jenom několik dnů před sklizní rýže.

Trochu horší bylo ranní řvaní pomateného mladíka, který žil v políčku v jednoduché budce opodál a když to na něj přišlo, tak hlasitě hulákal nějaké nesmysle a nedal lidem spát. Jak jsem se dověděl, byl to bezdomovec a duševně nemocný člověk, o kterého se komunita starala tím, že mu poskytovala skromné jídlo. Kdo mu však pral nemám ponětí, protože stále chodil po políčkách s rozevlátými černými vlasy a v jedněch a těch samých kalhotách a tričku. Dost jsem na tohoto člověka během našeho pobytu myslel. Jaký ho asi potkal osud a jaký život má ve společnosti, kde neexistuje podpora a pomoc jedincům jako je on. Naštěstí se na Bali člověk může spolehnout na oporu prostých lidí, protože vlastně veškeré dění se točí kolem rodiny a života v komunitě.

Pro turistu proto není lehké navázat styk s místními obyvateli. Na jedné straně jsou turisté a na druhé tamní obyvatelé, Balinesani. Ti přicházejí do styku s turisty převážně právě díky turistice, kde vás mile překvapí svými nekonečnými úsměvy a úslužností. Po práci a ve volném čase se však uchýlí do rodinného kruhu, protože rodina a péče o rodinu znamená všechno. Zdá se, že různé elaborátní rodinné oslavy, na kterých se podílí i blízká komunita, jsou téměř na denním pořádku. Ať již se jedná o zasnoubení, svatbu, narození dítěte nebo pohřeb, všechno vyžaduje tradiční oslavu, která stojí nemálo peněz, ale zdá se, že výdaje nejsou lidem na překážku. Někdy se mi zdálo, že se lidé musí jenom třást na to, aby už někdo z bližních konečně zemřel, protože oslavy spojené s kremací trvají několik dnů a celá vesnice se má dobře.Různé oslavy často zablokují i tak nesmyslně hustý provoz, ale nikdo nežehrá, nikdo nepospíchá, nikdo neztrácí nervy, nikdo nikoho neosočuje. Zdá se nám, že Balinesani jsou neskonale šťastní lidé. Často mě napadlo jak mnoho bychom se mohli od nich naučit. Žádné nesmyslné honění se za materiálními statky. Ano, usměvavé tváře jsou to, co společně se spiritualitou a pomalým tempem dělají Bali tím, čím je a co na nás, turisty z uspěchaných vyspělých civilizací tak příjemně a pozitivně zapůsobí. Zdá se nám, že lidé vlastně žijí ze dne na den, že děkují svým bohům a bůžkům, kterých balinejští hinduisté mají desítky, že je ochránili další den, že jim poskytli skrovné obydlí, denní stravu a dopřáli zdraví rodině. A za to jim všude a několikrát denně vzdávají hold, zapalují vonné tyčinky a neustále se z vděku k nim modlí. I nejnuznější obydlí má svůj malý chrám se soškou bůžka, kterému rodina dává několikrát denně offerings v podobě banánového listu na kterém jsou květy frangipani a rýže. Ta se dává proto, aby i ptáčci měli co jíst. Offerings najdete před každým obchodem, uvnitř obchodů, v taxících, vidíte jimi ověnčená auta a skútry. Jaká to krásná tradice a sympatické náboženství!

Hinduistické chrámy jsou všude, kam oko dohlédne. Mnohé jsou starobylé a dominují krajině a lemují ulice. Všechny jsou nádherné a to je jedna z dalších věcí přitahujících turisty. Chrámy, malebná rýžová políčka, usměvaví a přívětiví lidé. To, co v naší civilizaci tak často postrádáme.
Neustálý provoz na uzoučkých silnicích, tisíce skútrů často sebevražedně kličkujících mezi auty, největší průměrná rychlost 30 kilometrů v hodině, navzdory všemu tomu co se děje za šílenosti na silnicích, nevidíte žádné karamboly. To ovšem nabízí otázku, kdo vlastně pracuje, když tisíce lidí během dne stále někam jezdí.

Zdá se, že lidé jsou spokojeni se skromnými výdělky pouličním prodejem jídla, prací v soukromém sektoru, v restauracích a hotelech a farmařením. Rozhodně se nezdá, že by se někdo přetrhnul. Pracuje se pomalu a s přehledem, příliš mechanizace se nevidí, používají se zastaralé metody práce, staví se pomocí motyk, beton se nosí na stavby v košících na hlavě. Ale ze staveb se ozývá srdečný smích, protože i zde jsou lidé šťastní.

Podle mého jsou asi nejšťastnější muži, protože ti, zdá se, nepracují tak těžce jako ženy. Na stavbách člověk vidí převážně ženy, které dělají těžkou manuální práci, kopou, na hlavách nosí až třicetikilové náklady, ale i to s úsměvem a ženským švitořením. Chlapi vesele kouří, baví se a...pouští draky. Těmi je posetá obloha od rána do večera. Čert ví, kde na tuto zábavu berou čas. Co asi muži přes den dělají, když pořád pouští draky? Ano, chápu, po večerech dělají dětičky, protože těch je všude habaděj. Balinéské děti a ženy jsou opravdu krásné. A i přesto, že jsou chudí tak jsou vždycky čistě oblečeni. Radost pohledět. A neexistuje, aby turistu zdvořile nepozdravili zamáváním a hlasitým „Hallo“. I prostí lidé se snaží mluvit anglicky.

Bali uhrane každému labužníkovi. Jsou zde stovky restaurací ponořených do tropické zeleně, na kraji rýžových polí, či přímo u moře, kde při večeři můžete sledovat neuvěřitelný západ slunce. A navíc vás jídlo na moc nepřijde. Ale pozor, ke každému účtu se připočítává někdy až nemravných 21% za taxu a službu. Tím pádem levně vypadající večeře už zase tak úžasně levná není, avšak není také zapotřebí dávat spropitné.

Bohužel Bali přitahuje také lidi, kteří tam jezdí za levným alkoholem, sexem a drogami. Tito hluční, od hlavy k patě potetovaní turisté se soustřeďují převážně kolem obrovské pláže Kuta, které se rozumný člověk samozřejmě vyhne. Stojí však za to podívat se na Sanur pláž, kterou lemují restaurace a hotely, a kde můžete nakupovat do omrzení.
Osobně dávám přednost úžasné vnitrozemské vesnici Ubud, která od pradávna přitahovala umělce všeho druhu. Zde neuvidíte podezřelá individua, ale spíše lidi, které zajímá kultura a čarokrásná příroda.

Zatímco je Bali po mnoha stránkách nádherné, není bez chyb. Bohužel na nich máme z valné části vinu my. To, jak tabákové koncerny nabízejí své výrobky takřka zadarmo, je kriminální. Proto zde také tolik lidí kouří. Balíček cigaret totiž stojí pouhých 90 centů, tak proč si nedopřát (v Austrálii by podobný výrobek stál kolem $30.) To, co se děje na tomto ostrově díky neutuchající výstavbě stále nových, oslňujících hotelů a resortů, je krajně nezodpovědné a dělá mně hluboké vrásky na čele. Resorty sice rostou jako houby po dešti, ale infrastruktura nestačí držet krok.

Pakliže jste natolik šílení a jdete se vykoupat do moře, tak si koledujete o obávanou Bali belly, což vám vyplní zbytek dovolené trávením na toaletě a proklínáním celého světa. Jenom pošetilec si čistí zuby ve vodě z kohoutku. Zrovna tak nerozvážný, ba hloupý turista jí saláty, zmrzliny, ovoce a nezpracovaná jídla nebo pochoutky nabízené pouličními kuchaři. Já, byť ostražitý, jsem byl upoután na lůžko přímo dvakrát. Čert ví, co jsem snědl. A proto je nejlepší pít pivo Bintang, které je nejenom lahodné, ale i velice levné. Na něm samotném by mohl člověk kliďánko vesele žít.

Další věc, kterou si uvědomíte na každém kroku a která vás mrzí, je nepořádek. Ano, i v poklidné botanické zahradě v horách vidíte hory odpadů, plastiku, papírů a věci, které by měly být úplně jinde. Škoda, protože toto hyzdí přírodu a vy se nestačíte divit, jak je možné, že si to domorodci neuvědomují a jak v té špíně mohou radostně žít. Otevřené stoky a z nich vycházející smrad vám také mohou znechutit oběd nebo večeři. Zato kanály, které od šestého století dodávají vodu do rýžových polí, jsou zajímavé také proto, protože mále-li štísko, tak můžete zhlédnout nahatou krasavici, která si v nich po kraji vozovky dopřává ranní očistu.

Západní turisté také pomalu, ale jistě kazí místní obyvatele. Máte-li smůlu, tak se vás, bodrého, nic netušícího turistu snaží podfouknout a okrást. Naštěstí se to ještě neděje všude, ale dejte si pozor hlavně při směňování peněz. Obtěžování turistů pouličními obchodníky nabízejícími prkotiny nejrůznějšího druhu vám brzo začne lézt na nervy a je nutno se obrnit netečností. No, a pak si dávejte největší pozor na opice. Ty vám ukradnou i věci, které máte obezřetně uložené i hluboko v kapse. Jestliže se jim to nepodaří nebo jestliže je odháníte, tak vás kliďánko kousnou tak, jako se to stalo jednomu ubohému Pražákovi, kterého jsme náhodou v Ubudu potkali. Pakliže nejste očkováni proti vzteklině, tak vás čeká smrt v hrozných bolestech, což je zřejmě krajně nepříjemná záležitost, které je zapotřebí se vyvarovat.

Kromě báječného jídla a piva vřele doporučuji si dát masáž. Hodina a půl vás přijde na deset dolarů a budete se cítit buďto zcela rozlámán nebo jako znovuzrozený, což záleží na masérce. K mému žalu se tomuto řemeslu věnují většinou nepohledné stařenky, což vás pánové odradí od toho, abyste si vyškemrali masáž s „happy ending.“ Také jde o slušné ženy a matky od rodin, které by vám jakoukoliv extra službu, byť za extra bankovku, odmítly. Jestliže vás žlázy opravdu neúprosně sužují, můžete si zajít do specielních podniků, kde vás obdivuhodnou masáží krasavice k tomu určené velkého citu prý dozajista zbaví. A zaručeně se budete cítit jako znovuzrozený.

I když je na Bali mnoho co vidět, vřele doporučuji několikadenní výlet na pohádkové Gili ostrovy. Dvou a půl hodinová cesta rychlou lodí po širém moři z vás sice udělá hluboce věřícího člověka, ale s trochou štěstí přežijete a budete odměněni azurovým mořem, pohledy jako vystřiženými ze žurnálu, lehce oděnými turisty, pohádkovým ubytováním a uličkami bez provozu. Žádná auta nebo skútry. Pouze koníčky tažená spřežení. Prostě idylka, na kterou nezapomenete do konce života.

Pět týdnů v pohádce uběhlo až příliš rychle. S Bali jsme se rozloučili jak my, tak naše dcera, která s rodinou začíná nový život v Kuala Lumpur. Jestli se tam za ní vydáme, zatím nevíme. Asi dáme přednost ‚našemu‘ Bali, které nám tolik přirostlo k srdci.

Melbourne nás uvítalo jarním počasím a rozkvetlými zahradami. Bohužel teplé počasí dlouho nevydrželo. Topení jede na plné pecky a já nostalgicky vzpomínám na tento obdivuhodný ostrov s obdivuhodnými lidmi a modlím se, aby ruka naší, ničeho si nevážící civilizace, nadobro nepokořila tak kouzelnou tradiční balinéskou kulturu. Byla by to totiž hrozná škoda!

Ivan Kolařík

* * *
Foto archiv autora
Koláž anotačního obrázku © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autora