Proč odletěli ptáci

Vzpomínkový článek k výročí starořímského města Pompeje, které bylo 24. srpna roku 79 našeho letopočtu zničeno výbuchem sopky Vesuv.

I.
Měla jsem svoje oblíbené místo na okraji města, kde jsem často sedávala 
ve stínu pinie, odkud byl jedinečný pohled na krásnou a štědrou Bakchovu 
horu. Její strmé svahy byly hustě porostlé stromy a křovím až k samému 
vrcholu. Při úpatí se táhly sady, vinice a pole. Byla radost pohledět na vlídnou krajinu, která mě těšila svými proměnami barev během roku.

Hora měla přívětivou a veselou tvář, obzvláště na jaře a v létě. Na 
podzim a v zimě k sobě přitahovala mraky, halila do nich svůj 
vrchol a často rozmlouvala s blesky. To potom přicházely krátké, ale 
prudké deště, kdy se voda rychle prohnala i ulicemi města. Když se vyjasnilo, hora se ukázala ve své zimní nádheře se sněhovou čepicí na 
vrcholu a zdála se ještě vyšší a mocnější. Při pohledu na ni jsem měla 
dojem, že ona je vládkyní tohoto kraje a že bohové nejsou v chrámech ani 
v mramorových sochách, ale v této hoře, rozdávající bohatý život. Ten 
kypěl dokonce i v kamení, z něhož byly postaveny nízké zídky podél vinic. 
Větší, hrubě otesané kameny hostily zelenavé a oranžové lišejníky. Mezi kameny rostla 
tráva a další rostliny, jejichž květy jsem obdivovala. Na jaře 
hýřily zídky žlutými barvami, v létě převládaly karmínové a 
fialové.



Vždy jsem se těšila na léto, kdy kvetly bodláky a valeriána, jejichž květy navštěvovali menší i velcí motýli různých barev, čmeláci a brouci. 
Často se na jednom květu setkal čmelák nebo brouk s motýlem a vzájemně si nepřekáželi. Na kamenech se někdy vyhřívaly zelené ještěrky. Vůně květin se mísila s vůní moře, kterou přinášel vlahý vítr. 
Rej barev byl doprovázen ptačím zpěvem. Občas bylo možné zahlédnout dravce, kroužícího nad vinicí, tu a tam přelétli rackové. Bylo stále co pozorovat, každý den jsem objevovala něco nového. Obcházela jsem vinice, vracela se ke své pinii, dívala se na milovanou 
Bakchovu horu a snila o tom, že jednou vystoupím k jejímu vrcholu.

II.


Toho roku bylo neobyčejně žhavé a suché léto, které se podepisovalo na krajině, do níž se pomalu vkrádal podzimní okr už koncem měsíce Julia. 
Listí révy žloutlo a zrající hrozny vína byly drobnější než jiná léta. 
Zdálo se mi, že i moje milovaná hora posmutněla. Jindy v tu dobu ještě 
sytá zeleň svahů měla podivný šedozelený nádech, koruny některých 
stromů byly rezavé, jako by usychaly. Vrchol hory se schovával do 
podivného šedavého mraku, který byl jiný než dešťová oblaka. Ani obloha 
nebyla jasně modrá. Nad krajinou se vznášel opar, z něhož bodavě 
propalovalo sluce. Na zídkách usychala tráva, některé rostliny ještě dokázaly vzdorovat suchu a kvetly, ale už méně. Vyprahlá krajina i lidé 
čekali na déšť, který nepřicházel. Místo osvěžujících kapek poletoval ve 
vzduchu prach.

Jednoho dne jsem se vydala pozorovat krajinu brzy ráno. Vyšla jsem z brány a zamířila po známé cestičce k pinii. Z města se ozval štěkot psů, asi je 
někdo vyrušil. Po chvilce se psi uklidnili a já jsem začala vnímat 
neobvyklé, téměř děsivé ticho. Nezazpíval jediný ptáček a Bakchova hora 
se opět halila v oparu, krajina ještě víc posmutněla. Proč ptáci 
nezpívají? Vždyť ještě včera jsem je slyšela. Zmocnil se mě podivný 
strach, že snad ptáci odletěli.

Ani následující dny nebylo ptáky slyšet. Zdá se, že tuto krajinu 
skutečně opustili. Ale proč? Co je vyhnalo? Místo odpovědi pociťuji 
nevysvětlitelnou úzkost z něčeho, co si nedovedu představit. Ve městě 
se častěji objevovaly ještěrky, což bylo neobvyklé, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Jednoho dne začátkem měsíce Augusta se poprvé 
zachvěla země, lidé si pak vzpomněli na velké zemětřesení, které před 
sedmnácti lety zničilo několik domů a Jupiterův chrám. Byla jsem 
tenkrát malá, takže jsem si z této události matně pamatovala jen křik 
a pobíhání lidí, víc jsem se dozvěděla z vyprávění. Prý to bylo trest 
bohů.

Země se občas chvěla, ale jen mírně, zato častěji. Lidé si na to zvykli, 
nikdo o tom nemluvil. Zato já jsem se nemohla zbavit pocitu strachu ze 
záhadného odletu ptáků a smutného vzhledu hory a celé krajiny, ale 
nikdo můj strach nechápal.



III.


V noci mě probudilo zoufalé vytí psů. Ozývalo se i bečení ovcí ze 
vzdálených ohrad. Něco se děje. Okamžitě se mi vybavila krajina bez 
ptáků a Bakchova hora v oparu. Ptáci odletěli, protože tušili 
nebezpečí. Možná, že psi a ovce také tuší a chtějí utéct, ale nemohou. 
Možná, že vědí víc než my...



Ráno jdu opět pozdravit svoji horu. Krajina je bez života, zídky 
zaprášené, jediná kytička nevykvetla. Ve vzduchu ucítím něco štiplavého. 
Zlověstné ticho přeruší zadunění, které se ozvalo od hory. Zase drobný 
záchvěv. Zmocňuje se mě panika, začínám tušit něco hrozného, ale nevím 
co. Musím se vrátit a vyzvat lidi, aby odešli z města.

 Hned první, které jsem potkala a oslovila, se mi vysmáli. Jediný člověk mi nevěřil. Co že by 
se mělo stát? Odpověď jsem neznala, jenom zoufale opakovala: „Odejděte z města, něco hrozného se stane“. V ulici se srocoval dav lidí. Křičeli 
na mě, nadávali mi, hrozili pěstmi. Vzduchem proletěl kámen, který mě 
naštěstí minul. Nemám sílu je přesvědčovat, oni by mě snad ukamenovali.



Utíkám z města potupena, s bolestí v srdci a se vzdorem. Uteču před 
lidmi, ale před horou, kterou miluji, utíkat nebudu. Je mi jí i celé 
krajiny líto. Pohladím ještě pinii a vydávám se k vinicím. Znovu se mě 
zmocňuje strach a tíseň, ale pokračuji v cestě. Od hory se ozývá slabé dunění a chvílemi mám pocit, jako by teple zavanulo.



Země se znovu zachvěla, tentokrát víc než kdykoliv předtím. Upadla 
jsem. Chvíli zůstávám sedět v předtuše dalšího záchvěvu. Pohlédnu k 
hoře, jejíž vrchol pro šedofialový opar téměř není vidět, nebe má 
nezvyklou špinavě žlutou barvu. Odstíny barev působí děsivě. Dlouze zaduní a když zvuk utichne, ozve se z hory strašlivý rachot trhajících se skal. A z jejího vrcholu se sykotem vystupuje sloup hustého, černého 
kouře, rozrůstající se do šířky jako koruna pinie. Zvolna zahaluje oblohu. Vinice jsou už v jeho stínu, který postupuje i k Pompejím...

Text a kresba:Jana Haasová - Vesuvanka

Náhled do malířské tvorby Jany Haasové
České středohoří – obrazy Jana Haasová
Z vernisáže výstavy obrazů

Básně - Jana Haasová

Být Čechem… Jana Haasová, současná česká malířka a spisovatelka

Další články autorky