Posázaví - Štola sv. Josefa

Štola sv. Josefa a štola sv. Antonína Paduánského

Štola sv. Josefa - je poprvé připomínána na důlních mapách z roku 1730, pochází však pravděpodobně již ze 14. století z období rozkvětu zlatonosné těžby. Vytěžená zlatá ruda byla tehdy z dolu dopravována povozy na pravý břeh Sázavy, na Žampach, kde byly rudní mlýny a kde se také ruda vypírala. Celková délka dosud známých chodeb je 280 m, z toho 200 m je přístupných. Profil chodeb je šikmý, odpovídající uložení hornin, s mírným sklonem ve směru k řece Sázavě. Ve štole je celý rok stejná teplota, okolo 8°C.

Štola sv. Antonína Paduánského - první počátky těžby v tomto místě pravděpodobně pochází již z předhusitské doby, kdy zde bylo dílo hluboké asi 40 metrů. Na práce ve štole bylo navázáno v letech 1753 - 1754, kdy zde působili těžaři knížete Josefa Viléma Fürstenberka. Velmi rychle však štolu po počátečních neúspěších opustili a prostory byly uzavřeny více jak 250 let.

Délka hlavní chodby má podle historických map délku kolem 170 metrů. Ve spodní vodorovné chodbě nalezneme také zatopenou šachtu s hloubkou kolem 40 metrů. Velikost dobývek je ze všech tří zpřístupněných štol největší, na stěnách jsou stopy po ručním vrtání, způsob dobývání dokumentuje technologii používanou v 18. století. Profil zadní části, který není přístupný, a rozměry chodeb horního patra jsou pravděpodobně zbytky původního, mnohem staršího dolu.

Dnes je štola přístupná veřejnosti a je pro návštěvníka nejzajímavější štolou této lokality. Veškerý prostor není osvětlen, a tak každý návštěvník si prostor osvětluje sám hornickou lampou, či čelovkou. Prohlídka vede ve dvou patrech, které jsou mezi sebou propojeny žebříky. Pozornému divákovi neujdou křemenné žíly obsahující zlato, ale především vznikající krápníky.

Snad se sluší podotknout, že jsem dostal mimořádný souhlas od ředitelky regionálního muzea v Jílovém k individuální prohlídce štoly, abych si vše mohl v klidu prohlédnout a vyfotografovat. Je nutno však říci, že tato výhoda měla i svoji stinnou stránku a to v podobě fotografování vlastních prostor štoly. Důvodem je skutečnost, že štola, jak již bylo uvedeno, nemá rozvod světla, a tak jediným zdrojem světla je hornický kahan, či baterka. Z domova jsem si vzal sice svoji hornickou přilbu, ale zapomněl jsem ve shonu na čelovku. Přitom jsem 3 roky fáral pod zem, kde jsem vyrubal ve skále hloubku 24 metrů a ještě k tomu 8 metrovou vodorovnou štolu v době, když jsem si zhotovoval vlastní atypickou studnu. Pohybovat se proto pod zemí, není pro mne až tak cizí záležitostí, právě tak jako vlastní práce horníka a používání jeho nástrojů jako je sbíječka, vrtačka s bóry (vrtáky) a podobně.

Do štoly jsem měl na zádech ještě batoh, v kterém jsem měl stativ a druhý fotoaparát. V jedné ruce jsem držel baterku v druhé fotoaparát. Postupně jsem si baterkou osvětloval jednotlivé prostory a hledal si cestu ke svému postupu i vyhledávaní zajímavostí ve štole a jejím navazujícím okolí jako výklenky, vedlejší štoly, křemenné zlatonosné žíly, krápníky, výdřevy a pažení. Pokud jsem takové místo našel, tak jsem se je snažil vyfotografovat. Stativ jsem bohužel vůbec nemohl použít, a tak fotografování tmy bylo téměř nemožnou záležitostí. Fotoaparát se nějak nedokázal v jakémkoli nastaveném režimu vypořádat s kolem panující naprostou tmou. Snažil jsem se dělat nápovědu k zaměření místa osvícením z baterky, ale ta měla bohužel velice slabé světlo k osvícení prostor. Držet v jedné ruce baterku, v druhé pak fotoaparát a nepohnout přitom sebeméně rukou bylo vskutku nad lidské úsilí, ale několik fotek se nakonec přece jen podařilo pořídit.

Když procházíme spodní vodorovnou štolou, jistě vlevo vysoko nad námi naši pozornost upoutají dvě větrací šachty. Zapamatujeme si toto místo a budeme pokračovat dále až na konec vodorovné štoly. Ke konci zpřístupněného úseku najdeme na pravé straně zatopenou šachtu s hloubkou cca 40 metrů s průzračně čistou vodou. V celé této partii chodby můžeme kolem sebe pozorovat křemenné žíly a hlavně sklovitě mléčné plochy se vznikajícími krápníčky. Pokud jsme si vše prohlédli, tak se vrátíme zpět do míst větracích šachet. Levá šachta je využívána jako propojovací cesta mezi spodní a horní vodorovnou chodbou a to pomocí sedmi žebříků a povalů - podest v původním úzkém komíně.

Osvítil jsem si celý prostor a následně začal stoupat po prvním žebříku na první podestu. Již zde se ukázalo, že má cesta nebude snadná, když nemám žádnou ruku volnou a nemohu se tím pádem pořádně držet žebříku. Při troše šikovnosti se to však nechalo zvládnout, a tak se již můžeme podívat jak vypadal pohled z první podesty s prvním žebříkem a spodní vodorovnou chodbou.

Jak na sebe navazují jednotlivé následné žebříky a jak jsou veliké jednotlivé podesty jsem se snažil zachytit na fotografii. Že se nejedná o žádné velké rozměry, a že vše je natlačeno do malého prostoru, je patrno již na první pohled. Nikde však není řečeno, že ještě nemůže být hůře a věřte, že bylo. V prostoru kolem čtvrtého žebříku je průduch komínu tak malého průřezu, že jsem se v něm zašprcnul batohem na zádech o skálu a nemohl jsem nahoru, ani dolů. Snažil jsem se tedy přitisknout se co nejvíce na žebřík, břicho vtěsnat mezi příčky žebříku, vypustit ze sebe všechen vzduch a nechat si batoh jeho vlastní vahou sklouznout po zádech trochu níže.

První pokus byl však neúspěšný a podařilo se mi až tehdy, když jsem se začal vlnit jako polapený had. Batoh mi sklouzl do předloktí a nyní již bylo jen otázkou, jak si vyvléknout ruce z popruhů a hlavně co s batohem a kam s ním. Odložit batoh v komíně není vskutku kam, a tak jsem si jej musel navléci na ruku, v které jsem měl baterku, neb v druhé jsem měl fotoaparát. Lezl jsem dále tedy bez držení, ale měl jsem možnost se kdykoli opřít zády o skálu za sebou, neb zde byla mezera mezi mým tělem a skálou 10 - 15 cm. Snad ani nemusím říkat, s jakou úlevou jsem zdolal poslední žebřík, který mne přivedl do rozlehlé horní vodorovné štoly, kde na mne v dáli ještě prosvítalo denní světlo. Zde jsou totiž osazeny zamřížované dveře, kudy návštěvníci odcházejí po prohlídce štoly.

Já jsem klíče od zámku neměl, tak jsem se musel vrátit stejnou cestou zpět po žebřících. Již jsem však věděl co mne čeká, a tak jsem sestup zvládl bez potíží a již jsem se pouze kochal zajímavými místy ve štole.

Luděk Horký

* * *
Foto archiv autora

Zobrazit všechny články autora