Neposlušný farář

„BODLÁKU, furiante, buď zdráv! Co si má počít láska zhrzená?“
Kniha „Moji přátelé“; Jakub Deml, vydáno v roce 1917.

Generacím nás starších bylo odepřeno mnohé. Mimo jiné komunisté prakticky vytlačili z kulturního povědomí celou křesťanskou literaturu, zejména tu z první poloviny dvacátého století. A tak z oficiální literární mapy dočasně zmizel i kněz Jakub Deml (1878 – 1961). Není tady prostor na obsáhlé literární studie, ale malou škvírku bych občas pootevřel rád. Kdo bude chtít, půjde dál, pro někoho nabídnu jenom malý střípek poznání.

Pamatuji si, že jsem se o toho neposlušného faráře začal trochu více zajímat, když jsem se dočetl, že ho u soudu od vězení za kolaborantství zachránil Vítězslav Nezval, který za něj intervenoval a svědčil v jeho prospěch. Jaká to asi byla osobnost, když za ni bojoval člověk tak osobně nestatečný jako Nezval, navíc zapálený komunista. Jistě v tom svou roli hrál i fakt, že byli krajané, oba ze západní Moravy. Je ale zjevné, že v tom bylo i uznání jednoho velkého tvůrce jinému velikánu naší literatury.

Deml byl skutečně mimořádná osobnost. Rozsah jeho tvorby je neobyčejný. Existuje více než sto jeho tvůrčích počinů. Rozličné kvality, ale i eticky různorodých. Není jednoduché pojmout stručně přes osmdesát let jeho plodného života a popsat jeho dílo. Byl vyhlášený i svými skandály, spory, provokacemi. Nebyl snad v jeho životě přítel, s nímž by se časem ve zlém nerozešel, nebo na něj dodatečně neplivl. František Bílek, Josef Florián, F. X. Šalda. Do ostrého sporu se dostal i s prezidentem Masarykem, hrozilo mu dokonce odsouzení. A slouží Masarykovi ke cti, že nechal žalobu zrušit a dokonce mu v pozdější době poskytl i osobní finanční dar. No a jeho „sokolská epizoda“ byla také charakteristická. Po krátkém intenzivním nadšení zatratil tu organizaci, rozešel se s ní ve zlém.

Když jsem studoval jeho život, napadlo mne, zda svoji roli nesehrála také dvojjazyčná výchova. Jeden jeho dědeček byl Němec. V jedenácti ho otec odeslal na výchovu do Německa, kde slušně zvládl jazyk, a když se vrátil domů za umírající matkou, mluvil prý na ni německy, za své češství se styděl. Vrátil se ale k němu při gymnaziálních studiích i potom v brněnském semináři. Studium na kněze mu doporučil velký Mistr jeho života, Otokar Březina, s nímž byl v přátelském styku až do jeho smrti.

Deml prožil v mládí skoro tulácký život, stěhoval se jako farář z místa na místo, stavěl se s výhradami proti církevním předpisům, nadřízeným, prostě rebel. Rozcházel se i s církví, občas vystoupil z kněžského vztahu on, občas byl suspendován. Ač byl člověk zřejmě hluboce věřící, církevních zákazů dvakrát nedbal, s kněžským celibátem si starosti nedělal vůbec.

Neposlušný farář se činil i jako svůdník. Přesnou roli Pavly Kytlicové není jednoduché definovat. Přítelkyně, mecenáška, vydavatelka, především Demlův dobrý duch. Tohle o ní napsal autor ve skandálním uměleckém pamfletu „Zapomenuté světlo“: „Kdyby se mně všechny ženy celého světa vysraly na hlavu, odpustím jim tuto neslušnost pro jedinou ženu, která mne milovala, a mne, díky Bohu, milovalo více žen, ale nejvíce ze všech Pavla Kytlicová.“

Smrt této laskavé přítelkyně ho nadlouho poznamenala. Přesněji celé to období po její smrti bylo velmi depresivní. Nešťastné námluvy u hraběcí rodiny Sweerts-Sporcků, doprovázené chladným odmítnutím, pocit pronásledování v Čechách... kámen po kamínku drobil a bortil se svět lyrika, básníka, věřícího kněze. Pod dojmem toho všeho vydává již zmiňované „Zapomenuté světlo“, které bylo v demokratickém Československu v roce 1934 celé zkonfiskováno a smělo být distribuováno až po začernění několika pasáží. Tenhle plod lidské a asi i tvůrčí deprese básníkovy je ovšem jenom jednou stranou jeho rozsáhlého díla. Zapomenuté světlo je, i při nesporných uměleckých kvalitách, zoufalým výkřikem, možná i plivnutím do tváře okolnímu světu.

Obecného odsudku se ještě dočkal za knihu vzpomínek „Mé svědectví o Otakaru Březinovi“, kterou vydal po básníkově smrti a kde psal dost chmurně zejména o Březinově vypjatém antisemitismu. Až příliš syrově bořilo březinovský mýtus. Teprve Karel Čapek se Demla zastal a potvrdil, že Březina takové názory opravdu obhajoval.

Tolik Deml provokatér, neposlušný farář, který neznal kompromisy.

Je ale také Deml - básník, milovník rodného kraje, syn moravského sedláka, který se něžně rozplýval nad každým kvítkem na mezi. Jeho básnické miniatury o květinách, „Moji přátelé“, psané volným jazykem, to je skutečně nádhera, obžerství jazyka, vyjadřující lásku ke každé rostlince. Ostatně promluvu z knihy jsem dal do úvodu. Jako by ji psal o sobě. „Moji přátelé“ je patrně nejčtenější, nejvydávanější a také nejautentičtější autorovo dílo. Nezval i Šalda je označili za “lyrické arcidílo české literatury“.

Namátkou pár ukázek:

MATEŘÍDOUŠKO, nevidím tě, tolik jsi se ztratila ve svém okolí, ale jako bys jenom ty voněla ze šatů léta, přítelkyně pasáčků – moje myšlenka není o nic méně ztracená a já nevěděl, že tě budu někdy zváti Sestrou!

Vítám tě, sestro CHRPO, ti, kdož nerozumějí bolesti mé, myslí, že nemluvím jedině k tobě, tuto chvíli. Klasy nad tebe se vypínají, ale bez nás nebylo by utěšeného pohledu do stébel a pěkně se neseme na hlavách ženců a svědčí nám u polních křížů nad klekátkem.

KAPRADINO, dnes je tomu už dávno, pověz mi tedy, jaká to byla píseň, kterou pěly borovice a při níž se mi chtělo umříti? Je možno, aby píseň mariánská byla ze všech nejsmutnější? Anebo proto tak se zachvíval hvozd a slzely staré skály, že to byla píseň poutnická? A pověz mi, může-li celý sbor znít jako sólo? Kde vykrvácel ten hlas, a kde jej opět uslyším? Proč odcházejí ti nejdražší a proč nás nevzali s sebou? Hle, na celém světě není už bytosti, před níž bychom se nemuseli za něco hanbiti! Ó Matko, a Ty – Nenávratná! Všichni chtějí od nás tak málo…

A přidám ještě skryté vyznání Demlovy víry.

VLČÍ MÁKU, …......
Baže, dcero; vidím sice lilie polní, něhu dalekých obzorů, bílá města, širý úsměv moře, radostné strnutí palem, let orlů na horách, hluboký pohled blankytu, ale to vše, to vše se velmi podobá vidění tvému, a ve spaní jsme si zcela podobni…
Nu, a jaký by tedy byl rozdíl podstatný?
Já, doufám, věřím.
Abyste více viděl?
Abych mohl více milovati.

Demlův život se výrazně láme po padesátce. Odešel mu na věčnost milovaný guru Březina, nedlouho po něm i dobrý duch jeho života, Pavla. V tomto období ho pronásledovali jeho démoni nejděsivěji...

Předválečný a válečný Deml je osoba ještě rozpornější. Těžko pochybovat o tom, že se trochu rozpomněl i na své německé kořeny, pár básní publikoval v němčině. Svým antisemitismem se nikdy netajil, v době okupace byl navíc módní. Na druhou stranu je zase známé, že v milovaném Tasově se na konci války v jakési konfliktní situaci dobrovolně nabídl Němcům jako rukojmí. Riskoval pro vesničany život.

Rodný Tasov, ten nesmím opomenout. Jako syn místního sedláka sice nezdědil statek, ale ve zralém věku tady zakotvil jako farář, ačkoliv jeho kněžská kariéra byla velmi křivolaká. Vystavěl tu dům, prožíval tady plodná léta s milovanou Pavlou Kytlicovou. Tasov a jeho rodný kraj, to je asi hlavní zdroj básníkovy invence.

Poslední léta života spíše živořil, publikovat pochopitelně nemohl. Zemřel v třebíčské nemocnici 10. února 1961.

Josef Hejna

Další články autora