Cesta po Indonésii
aneb Jak jsem naběhnul na vidle (1)

Cestovatele a podobné dobrodruhy jimž pramálo záleží na životě, jsem vždycky pokládal za nerozumné pošetilce. Jo, jezdit po civilizované Evropě, spát v pětihvězdičkových hotelech a trávit většinu času lenošením u hotelového bazénu nebo na zlaté pláži, tomu ještě tak rozumím a snad bych se nechal i přemluvit k tomuto druhu turistiky. Avšak vydávat se do zemí zaostalých, zemí třetího světa s nám naprosto cizí kulturou a zvyky, považuji za hazard, kterému se střízlivě uvažující, rozumný člověk zákonitě musí vyhnout.

Alespoň takto jsem až donedávna uvažoval. A pak jsem naběhnul na vidle! Nechce se mně věřit, že jsem ztratil jakýkoliv zdravý úsudek a nechal se dcerkou přemluvit, abych jí a její rodinku navštívil v Jakartě, hlavním to městě našeho severního souseda Indonésie.

Dovolte mně vysvětlit
Naše dcera nežije v této zemi z důvodů pomatení mysli nebo protože by jí Indonésie uhranula. V Jakartě žije s manželem a dcerkou z mnohem prozaičtějšího důvodu. Jak ona, tak náš zeť v této metropoli s více než 12 miliony obyvateli totiž pracují. V Jakartě bydlí již tři roky a tak na nás naléhala, že je na čase, abychom je přijeli navštívit. Její usilovné škemrání spolu s příslibem překrásné dovolené v exotické Indonésii v teplíčku způsobilo, že jsme nakonec podlehli, naskočili na špek a třítýdenní cestu slíbili. Dcerka byla radostí bez sebe a i obyčejně nerudý zeť se usmál. Největší radost měla naše vnučka, která vzrušením začala pištět takovým způsobem, že jsem hodil starostlivý pohled na Máňu a koutkem úst procedil jestli vnučka bude takto ječet, že to nervově nevydržím a bude po dovolené.

Cesta do Indonésie nezačala dobře. Krátce před odletem byly náhle prostory melbournského letiště z bezpečnostních důvodů evakuovány a mně na čele naskočily první vrásky. Po dovolené jsem měl tvář vrásčitou jako stará babka, ale nebudeme předbíhat událostem. Létání totiž z hloubi duše nenávidím. Ano, jsem poseroutka a při každém letu se chvěji jako osika a po zdárném přistání děkuji Bohu, že to dobře dopadlo. Je nabíledni, že mé obavy jsou přikrmovány televizními epizodami populárního seriálu Air Crash Investigations, který jako blb věrně každý týden sleduji. A teď poletíme téměř osm hodin leteckou společností neslavně proslulé Garuda Indonesia, která měla celkem donedávna zakázané lety do Evropy kvůli tomu, že z nebe stroje padaly jako hrušky ze stromů!

Štěstí stálo tentokráte při nás, protože let se odehrál bez vzrušení a znepříjemnily ho pouze dvě ucpané, dovedete si představit asi čím, toalety. Takže na nás, prostatou sužované staříky, zbyly pouze dvě další, které jakž takž fungovaly a které krásné letušky zpříjemňovaly neustálým rozprašováním vonných sprejů. 

Při přistávání jsem propadl panice, protože jsem si nedovedl vysvětlit jak pilot může vidět skrz husté a nízké mraky nad Jakartou. Rozumově jsem si snažil vysvětlit, že určitě musí mít na palubě nějaký budíček či hejblátko, které mu v této situaci pomůže.

Hlavní město Indonésie Jakarta na ostrově Jáva nás přivítalo nehorázným vedrem a skoro 100% vlhkostí vzduchu. Neúprosná horka, ve kterých se člověk cítí jako v prádelně okamžitě promění oděv v jeden potem zmáčený cár. Vedra, ve kterých člověk ztratí veškerou energii a chuť k životu nás pronásledovala po celý čas pobytu v Indonésii. První, co člověka napadne je, jak vůbec v takovém klimatu mohou lidé venku pracovat a nebo se milovat. Fuj tajbl! 

Z ponurého, neklimatizovaného letiště hemžícího se muslimy nás zachránila dcerka a vítaná klimatizace jejího na poměry luxusního auta, které se hlemýždím krokem vydalo na nekonečnou cestu domů. Ne že by to byla cesta příliš dlouhá, ale nekonečnou jí udělala zácpa aut, o které se nikomu nezdá ani v těch nejhroznějších snech. Co se dělo na tří a čtyřproudové “dálnici” bez vyznačených pruhů, se nedá popsat. Tisíce skůtrů, aut, dodávek, polorozpadlých náklaďáků a vozidel, které nelze nijak označit se snaží dostat do svého cíle. Děje se to tak chaoticky, že jsem nejdříve s očima dokořán tupě zíral a posléze oči raději zavřel, protože jsem nechtěl být svědkem žádného neštěstí. Samozřejmě, že tisíce vozidel zamořuje vzduch výfukovými plyny, takže přes hustý smog nevidíte ani mrakodrapy v centru Jakarty. Ano ty husté, nízké mraky jimiž si letadlo razilo cestu k přistávací ploše nebyly mraky, ale hustý smog! Díky našemu indonéskému řidiči, kterého dcerka zaměstnává, a který se v zácpách cítí jako doma, jsme za dvě hodiny dorazili do oázy klidu a míru-dcerčiny residence.

Další co vás kromě věcí, které se na silnicích nejenom Jakarty, ale Jávy jako takové dnes a denně odehrávají, praští do očí, je neuvěřitelná bída, špína a bordel na každém kroku. Vedro, otevřené stoky, slumy, chudoba, věčně kouřící chlapi polehávající mezi odpadky, polorozpadlé stánky prodávající prkotiny, vůně jídla, smrad civilizace, to jsou věci, které turistu praští přímo mezi oči. Kdo navštívil chudší země Asie dobře ví o čem mluvím. Co však vůbec nejvíce na jednoho dopadne jsou příkré kontrasty, které vedou k zamyšlení proč v dějinách lidstva dochází ke krvavým revolucím, při kterých se zakroutí krkem zkorumpovaným jedincům, kteří žijí v pohádkových vilách s bazény, některé, jako v našem přímém sousedství, přímo s golfovými hřišti, odděleni od lúzy ostnatým drátem, vysokými zdmi a obezřetnými strážemi. Takto je tomu v Jakartě. Uzoučké, vyprahlé a špinavé uličky náhle přechází v tropickou zeleň, která lemuje báječné vily milionářů s jejich nekřesťansky drahými automobily. Další otázka, která se nabízí a která vás donutí k zamyšlení je, kdo v této chudé zemi financuje oslnivé mešity, které vás již ve čtyři hodiny ráno budí svým halekáním, pobízejícím věřící k první z pěti povinných modliteb za den.

Ano, Islám je na každém rohu. Je nerozlučnou součástí každodenního života Indonésanů hlavně na Jávě. “Pane, prosím, abyste mi dovolil se jít pomodlit k Alláhovi,” zněla velice často SMS-ka našeho řidiče, který zkrátka musel. Samozřejmě, že jsme mu povinné modlitby povolovali.

Opět se musím vrátit k dopravním zácpám, protože s nimi žijete od rána do večera. Jako v každé civilizované zemi včetně Austrálie, se v Indonésii jezdí na levé straně. Učinit zahnutí doprava je pro jedince neznalého situace nemožný manévr protože máte v protisměru nepřetržitou tsunami vlnu skůtrů a automobilů. Z prekérní situace vás však pokaždé vyvede šílenec, který se věnuje dirigování dopravy. Ne policajt, ale chlápek, který se vrhne do vřavy aut a vztyčením ruky se snaží vlnu v protisměru zastavit, aby vám dal příležitost zahnout. Tito jedinci, které vidíte prakticky na každé křižovatce dostávají od šťastných řidičů pár rupií za vykonanou službu. A další skutečnost nad kterou se turista pozastaví je ta, že motoristé nikdy neztrácejí hlavu a nervy. Holt se dovedou s dopravou vypořádat. Jedou si těch svých nejvíce 15 kilometrů za hodinu, jsou ohleduplní a nanejvýš zatroubí, aby nechali vědět, že jsou téměř pod vašimi koly nebo díky vám ve smrduté škarpě. Policajti, aby se neřeklo, bezradně řídí dopravu, ale nikdo je nebere vážně. Mají přes ústa roušky, aby v to s nimi v těch výfukových plynech přežili bez újmy na zdraví. Proč mají u silnice zaparkovaná policejní auta je mi záhadou, protože stíhat za prohřešek někoho nemá vůbec smysl.

Policistů, společně se směsicí přerůzných security stráží, které vás mají chránit před možným terorismem, a kteří většinou nečinně postávají takřka na každém rohu, je přehršle. Zrcadly vám prohlížejí spodek auta, když si jedete do místního konzumu koupit pivo, nebo x-rayem, který známe z letišť, vám prohlížejí tašky než vstoupíte do obchodního střediska. Bylo mně vysvětleno, že hrozba terorismu visí nad Indonásií jako Damoklův meč a je lépe být obezřetným než litovat. Nejde však pouze o terorismus. Indonésie má bohužel smutnou pověst co se týká krajního násilí mezi různými komunitami. Tak například během Asijské ekonomické krize v roce 2002 na násilí zaplatilo životem podle skrovného odhadu přes 1700 místních čarodějů, na které se pořádaly hony v západní Jávě. Kdokoliv byl rozběsněným davem označen za šamana neměl naději na přežití. Nešťastníkovi byla mačetou sťata hlava, která byla nabodnutá na kolík a nadšeným davem ukazována každému, kdo měl žaludek se na tuto hroznou podívanou dívat. Bezhlavá těla byla za vítězného pokřiku vláčena za skůtry ulicemi vesnic. Všechny tyto věci, o kterých jsem si četl v pohodlí dcerčiny klimatizované vily, ve mně vzbuzovaly strach a hlubokou nedůvěru v místní obyvatelstvo.

Lidé se však zdají být dobrosrdeční. Váš pozdrav většinou opětují s usměvavou tváří, takže nemáte pocit, že by vám někdo vrazil kudličku do zad. Až na policajty!

Zdejší policisté patří mezi nezkorumpovanější složku ve společnosti a lidé se jich bojí jako čert kříže. Policejní zvůli jsme prožili na vlastní kůži. Během cesty do západní Jávy, kam jsme se jeli podívat na doutnající sopku, nás zastavil policejní zátaras. Tlustý, od neštovic poďobaný polda požádal o papíry k vozu, které naneštěstí řidič předložit nemohl, protože byly v Jakartě, kde čekaly na obnovení. A nastal malér. Náš Indonéský řidič nám se strachem rozechvěným hlasem oznámil, že nám policie zkonfiskuje auto, pakliže ovšem nezaplatíme bratru $50, což je ovšem na místní poměry pěkně mastná pokuta. Inu, co se dalo dělat. Dcerka zaplatila, policajt peníze ztopil aniž by vydal jakékoliv potvrzení a dovolil nám pokračovat v jízdě. My jsme nadávali, řidič si utřel pot z čela a mumlal cosi o policejní korupci. Nebudete věřit zrovna tak jako jsme tomu nemohli věřit my, ale ani ne za dva kilometry se situace do puntíku opakovala. Když se dcera ohradila, bylo jí řečeno, že jde o jiný policejní distrikt, a nezbývalo než vypláznout dalších 50 dolarů, které si službu konající policista vsunul do zadní kapsy, a být rádi, že to ještě takto dopadlo. Člověk se v takové situaci cítí naprosto bezradný a hlavně bezmocný. V duchu proklínáte tuto zemi a zkorumpovaný systém, ale je vám to úplně k ničemu. Vůbec si nedovedu představit co by se stalo, kdyby policajti svou hrozbu vyplnili a opravdu nám auto zkonfiskovali. V odlehlé části Jávy, kde ještě nedávno lidem nabodávali hlavy na kolíky…

Krajně nepříjemnou situaci nám naštěstí vynahradilo pár dnů strávených v idylicky krásném prostředí resortu u jezera plného zlatých ryb, nedaleko od doutnající sopky, do jejíž kráteru jsme příští den hrdinně vylezli.

Vesnička, která resort obklopovala byla jako ze středověku. Ostatně takovým dojmem na nás působily téměř všechny vesnice. Špína, odpadky, krysy, otevřené stoky, zácpy dýmem chrlících skůtrů a…krásné, vymydlené děti. 

Stovky dětiček, děvčat s muslimskými šátky, všechny jako ze škatulky, poskakujících a švitořících jako všechny děti na světě, neuvědomujících si marast kolem. Napadá vás jaký život na ně asi čeká. Totéž lze říci o vždycky upravených ženách. Nikoliv však o věčně umolousaných, stále kouřících mužích. Na kouření Indonésie dříve nebo později tvrdě doplatí. Zatímco v civilizovaném světě je kouření stále více odsuzováno a cena cigaret je tak vysoká, že se doufá, že si mladí lidé nebudou moci cigarety dovolit, Indonésie je nezodpovědnými koncerny zaplavována tak levnými tabákovými produkty, že si i ten nejchudší člověk může s chutí zapálit.

Kontrasty turistu překvapí na každém kroku. Na jedné straně nehorázná špína oproti které nikdo, kromě prudkých dešťů, které odpadky kamsi odplaví, nic nedělá, a na druhé straně komické pohledy na metaře nasazující životy zametáním čtyřproudové výpadovky. Člověk si nešťastně povzdechne a uvědomí si, že alespoň takto je někdo zaměstnán a bude moci uživit rodinu. V zemi, kde neexistuje sociální zabezpečení je práce lístek k přežití.

Samozřejmě, že ne všechno je na Jávě špatné. Stačí zavítat na populární safari, která se prý vyrovná těm nejlepším na světě nebo navštívit jedno z mnoha supermoderních nákupních středisek, které sice téměř zejí prázdnotou, ale máte-li na to, můžete si koupit ty nejpřepychovější značkové věci. Jakarta se rovněž může pochlubit nádhernou moderní architekturou ve středu města, kde mrakodrapy lemují zelené bulevardy. Škoda, že je přes věčný smog nemůže člověk shlédnout v celé jejich kráse. A nelze se nezmínit o levném, dobrém jídle a eroticky naladěných masážích, které jsem si několikráte dopřál, i když jsem neměl odvahu si poručit masáž s ‘happy ending,’ protože bych se třeba nakrásně do krásné masérky mohl zamilovat.

Týden v Jakartě a okolí uběhl jako voda a nastal čas příprav na cestu do temného Bornea za místní atrakcí, orangutány. To jsem naběhnul na vidle podruhé. Ale o tom až příště…

Ivan Kolařík

Další články autora