Putování Austrálií (3)

Středa 28. října - Výlet lodí do korálového ráje

Po těžké noci pomalu vstáváme. Chuck odklopýtal do kanceláře kempu, ale brzy je zpátky a přináší zprávu v kolik, kam a za kolik jedeme lodí na celodenní „korálový výlet“. V 8:15 a.m. pro nás přijede do kempu Bus a odveze nás do přístavu, návrat je plánován na 5:00 p.m., jídlo a pití, potápěčské vybavení jsou v ceně - 40 AD. Bleskově se balíme a vyrážíme na zastávku Busu.

Z přístavu v Proserpine vyplouváme na čas a proti dvoumetrovým vlnám. Loď skáče po vlnách jako hodně splašený kůň. V husté dešťové přeháňce se moře spojilo s oblohou a fouká studený protivítr… Pánové spokojeně pokyvují hlavami řka: „Jako na Baltu“! Nutno dodat, že pánové jsou opravdu znalci, „bo se tam vícekrate plavili“! Po dvou hodinách plavby přirážíme na dostřel k pláži jednoho z ostrůvků „Velké bariéry“-Great Barrier Reef. Posádka hbitě spouští motorový člun a přepravuje nás na pláž ostrova. Sluníčko se už zbavilo mraků a peče „co to dá“! Připadám si jako na Havaji. Bílý písek na pláži, modré moře a hory u pobřeží, chybí snad jen kytary a tanečnice! My turisté si jdeme tu krásu prohlédnout z místního lookout - 185 m n.m.

Během našeho „výšlapu“ posádka připravila fishpiknik. Byly to i ryby, ale především steaky - které byly tak tvrdé jak tvrdý život mají krávy v Austrálii –„tedy móc tvrdý“! Ve 1:00 p.m. se opět naloďujeme a plujeme dál. U jednoho z dalších četných ostrovů vjíždíme do kryté zátoky. Zde se mohou zájemci potápět a dívat se na korály a ryby zblízka – z očí do očí. Chce to jen navléct si kompletní oblek proti jellyfish včetně brýlí a šnorchlu! Chuck a já volíme bárku se skleněným dnem a tu krásu vidíme jen jednobarevně. Milda zůstal na palubě a hlídal opuštěnou loď… Po tříhodinovém skotačení se vracíme do přístavu, fotografujeme se se sympatickou posádkou, která v nás vidí „bohaté exoty z Ruska, ostatně jako ještě mnohokrát později“, a odjíždíme busem do kempu. Na zítřejší výlet má už Chuck připravenu cestu k vodopádům Wallaman Falls…

Čtvrtek 29. října
Přes Townsville na Walaman Falls a do Cardwell

Tentokrát z kempu vyrážíme nadvakrát. Po prvé proto, že jsme hned zkraje vyjeli opačným směrem a Chuck

si toho všiml u prvního ukazatele směru. Po druhé proto, že jsme se rozhodli nejdříve navštívit Informační středisko umístěné v kempu. Místní IS bylo nejlepší ze všech, které jsme kdy navštívili. Dobré kafe a čaj zadarmo a v jakémkoli množství – to už nikdy později nenastalo! Především však zde byla i příjemná a trpělivá starší dáma – informátorka, která kupodivu slyšela o cíli naší cesty (přesněji řečeno, rozuměla naší angličtině…).

Jedeme směrem na Townsville a krajina se nám pomalu mění před očima. Je suchá, písčitá a jen občas stojí osamělý blahovičník. Začínáme pokašlávat – což je patrně důsledek klimatizace v autě. Poprvé nastalo střídání u volantu a nastupuje Chuck. Milda předtím sám táhl celých 1600 kilometrů bez střídání! Chuckovi to jde a když ještě potvrdí svou „městskou zručnost“ bude vše OK. Já jsem s automatem vpravo v autě a ještě vlevo na silnici v životě nejel, a tak sedě v zadu, sbírám své první zkušenosti. Pevně věřím, že moje chvíle teprve přijde…, když už vlastním i mezinárodní ŘP.

Cesta vede neskutečně vyprahlou krajinou a já jsem napočítal deset mostů a k nim odpovídajících deset úplně vyschlých říčních koryt! Jen občas, opravdu občas, vidíme malá stáda krav. Tráva na loukách kolem cesty není buď žádná anebo je cca metr vysoká. Ale je suchá a vypadá jako seno ve stoje! Dojíždíme do Townsville a hledáme staré centrum s nádražím. Památné nádraží je budova velká jako „prase“ a je postavena ve viktoriánském stylu. Před prostorným nástupištěm je však pouze jedna jediná a navíc původní kolej! Parkoviště před nádražím je pak památné tím, že nám zde ukradli zadní stěrač…

Hlad je hlad a tak Chuck s Mildou zapadli do blízkého MacDonaldu a vybírají si jídlo za pomoci mladých asiatek – tj. místního personálu. Já se věnuji prohlížení jiných pohledných dívek původu rovněž asijského a procházejících kolem. Po nasycení obou pánů se vrháme do víru městských kruhových objezdů. Tentokrát se nám daří a brzy tak nabíráme vytýčený směr. Opouštíme město a jedeme k vodopádům, které se zdají být na dosah.

I když jsme vjeli do správného údolí, potkává nás zakrátko zrada. Asfaltová silnice přechází po cca 5ti km v polní cestu, která náhle končí u rezavé tabule s nápisem „Road Closed“- napsané „od ruky“ a štětkou! I kdyby tomu tak nebylo, tak po dalších 50ti metrech stojí před námi v cestě hluboký říční brod neboť chybí stržený most. K hladině jsou asi tak 3 metry a jen Pán Bůh ví jaká je hloubka místní řeky včetně množství místních croccodils... To by zde asi neubrodil ani druhdy slavný - ruský T-70!

Vracíme se zpět údolím a po chvíli narážíme na mladého a příjemného farmáře, který právě nasedá na čtyřkolku. Farmář, který hovořil srozumitelnou angličtinou, nás poslal asi tak 5 km zpět, kde nacházíme správnou asfaltovou odbočku. Po ní se vydáváme opět k Wallaman Falls, tentokrát jinudy!

Je už 5:00 p.m. a zatímco já mám strach jak to dneska dopadne, chlapci rozverně plkají o svých dobrodružstvích. Na přetřes dnes přišla jejich studentská léta v Olomouci a společné zážitky se spolužákem, jistým Pepou Dorážkou.

V 6:30 p.m., stojíme konečně u vodopádů a Lonely planet nelhala! Jsme 540 m n.m. a vody Wallamann Falls (LP – 268 - 300 m vysoký?!) padají do svého vývařiště hluboko pod námi! Jsou to nejvyšší vodopády, které jsme v Austrálii viděli a vody měly ještě dost. Fotografujeme a odpočíváme…

Večer přijíždíme do městečka Cardwell. Záhy nalézáme kemp, ale přijímací kancelář už je zavřená – bylo právě 9:00 p.m, ale tma je jako v pytli. Poprchává a tak rychle stavíme stany s tím, že ráno vše vyřešíme….

PS… mimochodem, ty historky s Pepou Dorážkou by zasloužily písemného zpracování…

Je pátek 30. října a mu jedeme k Milla Falls, dále na Herberton, Atherton, a z Mareeba do Kuranda

Ráno bylo teplo a zamračené dusno. Dusné, mokré horko říkal Milda. Bohužel (tentokrát pro majitele kempu) kancelář byla zavřena ještě v 9:30 a.m. a tak po prvé a naposledy odjíždíme bez placení ke 25 km vzdáleným Milla Falls. Vodopády jsou pěkné, ale vzhledem k předchozím vodopádům jsou Milla Falls jen „kapesní“. Podle Mildy mají průtok tak do 3 kubíků. Údolí je plné obrovských žulových valounů – jako v Čertových proudech na Vltavě – takže tam asi voda někdy bouří anebo kdysi bouřila!

Ve městečku Millaa Millaa chci jít nakoupit další zásoby do supermarketu WW. Chuck to dnes ale odmítá z důvodu „třídní nenávisti k supermarketům“! Jak mi pravil, je dědičně zatížený na smíchané zboží „z kolonijala“! Tento „koloniál – velkoobchod“ byl zkonfiskován „bolševikem“ jeho dědečkovi ve 49tém roce! Tolik na vysvětlenou Chuckova „zásadního vzplanutí“!… Zůstává nám tedy tradiční nákup a to „kajsik u pumpy“!

Za jízdy z Millaa Millaa nám Chuck předčítá z Lonely planet. Dovídáme se o skoro vyhubení místního kmene Aborigins bílými osadníky - o zbytku kmene LP nehovoří… Začíná prudký tropický liják a na kraj padla doslova tma - ale místní auta nesvítí. Proč (?), ptám se Mildy. Proto (!) - vysvětlil mi to jedním slovem! Jak výstižně jednoduché, že se to dá i pochopit - tedy i já! Naše vztahy se přiostřují…

Dalším městem na naší pouti je Rawenshoe. V místním Informačním středisku Milda naráží na krajana z Písku, který byl Mildou poznán proto, že pil Fernet z české láhve... Jirka - Jerry žije od roku 1968 v Austrálii a ve vlasti byl spolu se svými dětmi pouze jednou, a to v roce 2006. Jak nám, stále dobrou češtinou říkal, aby příbuzní poznali jeho rodinu. Rodina se velmi líbila a příbuzní chválili jeho děti za to, že „dobře chlastají“! Na závěr našeho setkání vyrábíme společné foto a odjíždíme do Herbertonu, do místního „Mining Museum“.

Podobných „Museí“ je v Austrálii mnoho a často jde vlastně o pozůstatky hornické činnosti. V Austrálii se kutalo snad všude, konkrétně zde to byl cín. Obyčejně je na místě Dolu pamětní deska, která říká kdy kutání začalo a skočilo. Kolem jámy nebo dolu jsou dobývací stroje volně rozložené v terénu. V lepším případě jsou rozloženy kolem budovy muzea! Zdrženi besedou s krajanem přicházíme pozdě a budova muzea je už zavřená…. Škoda, kdysi jsem dva roky fáral v Karviné a rád bych si zavzpomínal… a tak si dělám aspoň památeční fotky.

Jak my, tak i Nissan potřebujeme jíst. Po chvíli narážíme na pumpu, kde si my dáváme „fish and chips and long koffe with milk“ a Nissan dostal naftu. Nasyceni pak vyrážíme směrem na Kuranda - do cíle naší dnešní etapy!

Kolem dnešní cesty stojí neskutečné množství termitišť. Jsou malá, velká až obrovská, špičatá, kulatá, barvy víceméně červené nebo až žluté.

Při troše fantazie v jejich tvaru můžete vidět torza lidských těl, různá zvířata nebo třeba parník s komínem. Kupříkladu já vidím slona, ale Milda mi tvrdí, že mám oči z „Kašparovy krávy“, protože je to klokan rudý a přerostlý! Zatímco s Mildou fotografujeme termitiště, Chuck mizí v terénu, aby jak potom pravil, viděl „jine a lepši kusy“! Jeden kousek, který našel ulomený, přináší na ukázku toho, co je vevnitř. Vypadá to jako houba s množstvím dírek.

Slunce stále peče jako strhané a horko je jak „sviňa“, jak říkajó na Hané! Dojíždíme k moři a opět vidíme kilometry a kilometry prázdných písčitých pláží. Sbíráme mušličky a Chuck znovu hledá mrtvou jellyfish, ale opět marně! Pokračujeme dál v jízdě s Mildou v sedle Nissana až do Kuranda. Hned na kraji městečka narážíme na kemp. Je čistý, s novou kuchyní a i toaletami – lze jej jen doporučit pro kteroukoliv „ó nikoliv“! Večer se všichni plavíme v místním bazénu a následně nám Chuck, v kuchyni kempu upřesňuje trasu zítřejší cesty.

Dalším z mých „hříchů“ je moje neschopnost zapojit se do těchto rozprav. Důvodem je asi chabá teoretická připravenost na cesty, dále cestovatelská nezkušenost, ale také proto, že si nepamatuji anglicky čtené názvy –„bo se to piše inače jaxe to čte“! Zkušený cestovatel Milda zbytečně „nevymyšla jako ja“, případně vše řeší se stoickým klidem…

Karel Janků

Související články:

Putování Austrálií - 1

Putování Austrálií - 2